JohnBruk

Dlouhodobě uvažuji nad tím, zda má smysl filmy vůbec bodovat. Zvláště nějakými 5-ti hvězdičkami, které neříkají, v takovýchto případech, zhola nic. Naštěstí je tu komentář, kde můžeme vysvětlit jak, proč a kde jsme to tak mysleli a nebo cítili. První věc, kterou musím poznamenat a také se k ní přiznat - Ano, měl jsem velká očekávání a byl jsem natěšený s čím Terrence Malick přijde. Po shlédnutí Stromu života v roce 2011 jsem byl v kině dojat, oslněn a zároveň mě film opravdu mnohé dal na zamyšlení a k prožití. Čekal jsem gradaci tvorby ANO, šíři na úrovni Rona Fricka ANO, transcendentní finále jako u Fontány ANO, kanonádu rozdílných emocí slévající se do ohniska metafyzické jednoty ANO...Čekal jsem příliš. Jak to tedy v kině bylo tentokrát ? Zpočátku mne film převapil kontrastní stylizací, kde se střetává vymazlený obraz Imaxové kvality s dokumentráními snímky vypálené sítnice lidské malosti rozpadající se v zapomnění minulosti. Překvapivé, syrové, zajímavé, ale byl jsem to schopen pochopit. Naproti tomu pompéznost a velikost záběrů od velkého třesku, inteligentní saomoorganizace přes pestrost života mne pohlcovala, dokud jsem nezjistil, že film má v sobě implementovanou techniku kalkulovaných střihů navozující pocit přerušovaného postupování hlouběji. Střídání lidských strastí, žabomyších válek, tupého utrpení s monotónním projevem přednesu egyptské kněžky Cate Blanchett, mne začala nejdříve vytrhávat z potřeby jít hlouběji, později otravovat a nakonci obtěžovat tak, že jsem z kina odcházel hluboce zklamán. Uvědomil jsem si že došlo k zajímavé věci. Terrence Malick invertoval situaci, která podobně, ale né tak tragicky nastala u Stromu Života. Ve Stromu života docházelo k hlubinnému proniknutí do psychologie vztahů malého mikro-kosmu jedné rodiny. Matka - Otec-Syn-bratr. Z nějakého důvodu se nás Mallick snažil dostat i do makrokosmu planety, dinosaurů a dávné minulosti, která zde byla našroubovaná tak, že byla až zbytečná. To samé nastalo v "dokumentu" Cesta času, ale obráceně . Dokument je možná špatné slovo. Spíše v poetické básni, modlidbě k Matce - Zdroji všeho. Makroponoření do Lůna Všehomíra a samotný transcendentní finiš prostě nemohl nastat, protože zde bylo píliš řečí a do toho ostré řezy záběrů lidí, (!spoiler ) kteří například mučí nějaké býky vykrvacením (!spoiler ), v kontextu toho makrovesmíru mě nezajímali. Meditační běh přes překážky...

Dvojice hlavních hrdinů působí uměle, tak že ve filmu překáží. Vedlejší postavy a jiné bytosti jsou doslova záchranou před otravnou dvojicí hrdinů, kteří svými replikami a plochými "vtípky" nezaujmou. Právě naopak. Scénář ke konci ztrácí dynamiku. Rovnice : něco z Avatara + vizuál a kontrasty Starwars universa + modní (neherecké) obličejíky = nezafungovala... Oproti tomu samotný nápad rostoucí kolonie různých civilizací "po vzoru kuličky brouka hovnivála" byl zajímavý. Film má nevyužitý potenciál. Škoda.

Střet dvou světů, představ, dogmat a z toho vznikající jiskření je vždy zajímavé téma. Zvlášť když je psané životem. Prostředí komunit "oshovské tantry" je hodně výživné. Z letmého (osobního kontaktu) musím říct, že i inspirativní... Hezký hřejivý film... ps : dodatek, pokud se Vám film líbil koukněte určitě na : Tohle je náš svět

Po usazení rozvířených emocí a dojmů z bezprostředního shlédnutí (kino Světozor), musím konstatovat že to byl pěkný, zábavný, hluboký a fakt vtipný film. Takových filmů je dnes jako šafránu... Pokud jste měli možnost vidět a líbila se vám exotická nespoutanost německého filmu "Oranžové léto" nebo nekonvečnost britského filmu "What We Did on Our Holiday" či snad jste nadšeni z úniků jako "Nádherná zelená", tak je tohle film právě pro vás a doporučuji ho všemi deseti.

Vzpomínky na projekci v kině.. Nepatřím zrovna mezi skalní fanoušky Star Wars, kteří očekávali další pokračování s vyhraněnými emocemi buď zděšení, z toho jak to může vlastně dále pokračovat nebo nekontrolovatelného nadšení z oživování legendárního filmového eposu.Zajímavé je se na film podívat zpětně, to co mně osobně utkvělo v paměti a podle mého mínění SW někam posunulo a co naopak vyprchalo jako pára nad hrncem. Úžasný byl určitě návrat do krásných lokací světa, v kterém se impozantně tyčí pomníky minulých válek (a dílů) v podobě vraků bitevních lodí impéria. Stejně tak parádní nástup rychlých průletových scén. Film má dobré tempo a diváka jen tak neupustí od sledování. Ideově mně přijde jako jeden z největších přínosů odkrytí identity jednoho z mnoha stormtrooperů. Jednoho ze zástupů bezpohlavních uniformních "nepřátel", které hrdinové ve starwars pobíjeli po stovkách. A ejhle on je to konkrétní člověk, který má názor. Sice to není nějaký prvoplánovaný hrdina, ale vystoupil z řady, aby ukázal, že i každý další "zapouzdřenec" má své názory, pocity a nejedná se o nějakého robota na zabíjení.Na tenhle fakt si myslím také v budoucnosti dojede "nové impérium", jestli se tomu tak dá v nastupující trilogii říkat.Můžeme namítnout, že v minulých dílech to "bezchybně" fungovalo díky zástupům modifikovaných klonů Janga Fetta, kteří byli jasně předvídatelní a poslušní "své" věci. Osobně si myslím, že tahle myšlenka také pajdala na obě nohy a byla tak trochu pohádková. Mnohem bližší je pro mne uvažování klonování, tak jak to například pojal v románu "Hoši z Brazílie" spisovatel Ira Levin. Každý klon byl originál... Zpět ke starwars. To co už jsme v podstatě tušili a věděli, tak celý ten galaktický kolotoč se otáčí vlastně kolem sporů jedné rodiny. Cynicky řečeno, jen kolem toho pomře pár lidí a zmízí nenávratně několik planet. Ale proč ne ? Je to vlastně ze života. Takový ten svět marnivých římských mocnářů, kteří zaslepeně kvůli idee velké říše a moci čistili své příbuzenstvo a vše co jim přišlo do cesty. Tady se to odehrává jen na galaktické úrovni nikoliv v mikrokulisách známého světa starověku planety Země.Jinak mě samozřejmě zarazil podle mne nešťastný přístup "Make It Bigger" Větší hvězdu smrti, ještě větší destrukci apod. To přivádí podle mého názoru dnešní diváky do letargie "To už jsem viděl" a přispívá to tak trochu k inflaci, kdy tvůrci propírají jeden čaj dvakrát, třikrát sedmkrát ?. Myslim, že to povede časem i otupení diváka, který začne hledat něco víc než obří a ještě větší a efektnější.Dle mého názoru má starwars našlápnuto na něco nového a z jiné strany ukázat. Jsem velmi zvědavý jakou další kapitolu nám tvůrci otevřou a jestli tuhle šanci chytnou za pačasy a nepůjde jen o nastavovanou kaši pro honění lidí do kin...

Výborný animovaný film, který je neprávem opomíjený. Počínaje méně zvyklou stylizací přes zajímavé užití technologií až po chytrý příbeh s filozofickým přesahem konče jde o krásné dílo, které stojí za shlédnutí...

Lidé se mnohdy z vlastní pohodlnosti, lhostejnosti či ignorance snaží na složité otázky hledat jednoduché odpovědi. Evidentní je, že šokovat, napadat druhé bez možnosti hrát fair-play a být arogantní je dnes dobrý business. Osobně nevidím rozdíl mezi militantním/fundamentalistickým pojetím atheismu nebo militantním/fundamentalistickým pojetím náboženství. Někdo věří, že má "pravdu" a je u toho nepříjemný, stupňuje nátlak a radikalizuje se. Působí to stejně směšně a zárověň nebezpečně. Takováhle tvorba plodí zbytečné neporozumění, pálí mosty a narušuje důvěru mezi lidmi a je tak potencionálně škodlivá, tak jako "fundamentálové jinověrci". Napsat atheistický Mein Kampf ? Pokud by to sypalo, tak je evidentní, že se dotyčný neštítí ničeho. Bill Maher se snaží působit jako chytrolín, co to vše prokoukl Pořád mluví o nějakém tom nutném "pochybování" v křečovité snaze být "vtipným filozofem s motem „Vím, že nic nevím“, V druhém pohledu to pak ihned popře, aby trapně předvedl svou osobní "víru v sám sebe coby všeználého". Myslím, že je na potázanou tohle nazývat dokumentem.Spíš bych to označil za show na úrovni "skrytá kamera". Kde se jeden chlap tváří, že točí dokument, vlísá se podle k lidem a pak vyskočí, jak čertík z krabičky s rozhovorem na úrovni nablblého Sashi Cohena. Snaha vyvracet dogmata druhých svými vlastními dogmaty, bez ochoty vézt konstruktivní dialog, působí hořce směšně a po delší době už nudí. Každopádně, pokud nechce dotyčný divák rozvíjet empatii a jít tzv. hlouběj k jádru pudla, tak ho tahle slátanina asi bude bavit. Pokud se má "západní zábava a hodnoty" ubírat tímhle směrem, tak Bůh, Alláh, Tao s námi...

ztráta času točit a sledovat takovéto filmy. Absence lidské lásky a vtipu pouze na sterilní a utahané utrpení. Zbytečnost, která tak maximálně reflektuje duševní stav tvůrce..

Řekl bych, že s filmem "Cloud Atlas" Wachowští a Tykwer odstartovali moderní způsob multi-vrstvého vyprávění filmu 21.století. Je to způsob střihu, prolínínání společných emocí, atmosfér a témat, které spojují zdánlivě oddělené příběhy různorodých postav. Jistě, dříve tu již byly filmy od Alejandra Gonzálese Iñárritua (Amores perros, 21 gramů, Babel,..). Sám Tykwer dávno přišel s úžasně svěží a dnes již německou moderní klasikou "Lola běží o život". Mistrovský film "PRZYPADEK (Náhoda) z roku 1981" od Krzysztofa Kieślowského byl průkopnický, ale pochopitelně "svázán" reáliemi a dozvuky atmosféry doby. Atlas mraků a nyní seriál (!)Sense 8 ale posouvají tyto "synapsové příběhy" na další úroveň reality, hlubinné psychologie a nebojí se "dotýkat" metafyziky. Přemýšlel jsem, jak by takové filmy vnímal divák před 30-ti lety. V době fragmentace světa, polarizace. Dnes za to možná může reálné zmenšování světa, prolínání kultur, dostupnost informací a vědění, globalizace a emancipace veřejné debaty nad tabulizovanými tématy.. Doba a lidé asi již uzráli, abychom byli schopni zpracovávat tyto úžasné vícevláknové (multithreadové) filmové zážitky, zamyšlení a exkurze do lidské duše, bez ohledu na kulturní či etnickou příslušnost... Jak se běžně nevěnuji sledování seriálů, protože to beru spolu s hraním počítačových her jako nehorázný žrout drahoceného času, kterého není nikdy nazbyt, tak Sense 8 jsem pobral jako jednohubku. Na "jazzových hadech" seriálu Sense 8 jste unášeni skrze cloudové myšlení..kam tohle vše dospěje i v naší realitě prolínajících se dat pověstné velké vesnice Země? Netuším..

Zpětně přemýšlím nad tím, zda bych hodnotil "Tiché světlo" tak vysoko, kdybych viděl před tímto filmem norský Ordet od Carla Theodora Dreyera. Podobnost, inspirace je velká...snad původní (?) severské pojetí mě vzalo za srdce ještě více. Ordet nebylo tak sterilní jako "Tiché světlo"a byla z něho cítit ta lidská zemitost..