Bordoshut

2. řada – 85 % už pro mě není takovou srdcovkou jako ta první. Je tomu tak z velké části proto, že hlavní dva charaktery ustupují lehce do pozadí a velká pozornost je věnována ostatním postavám. Už to prostě není jen o nich. Neříkám, že mě osudy jiných postav nebavily, byly koneckonců výborné, promyšlené a především uvěřitelné a ozdobené pečlivou dávkou britského humoru – ovšem z osobních neobjektivních prožitků musím říct, že si mě nezískaly tolik. Proto i 2. sérii hodnotím s mírným odstupem a paradoxně objektivněji. Je načase vyzdvihnout pozitiva: HERCI: *****/5; HUMOR: ****/5; HUDBA: *****/5. Jednoznačně tři nejsilnější články seriálu. Kdyby existovalo kritérium jako "rehabilitace týnejdžerské duše", tak bude mít ******/5. K negativům: KAUZALITA ODŮVODNĚNÍ: **/5 – v této disciplíně Sex Education lehce pokulhává, jednotlivé epizody jsou daleko více epizodické než v předchozí řadě, svůj podíl viny na tom nese i přebytek polo-hlavních postav. PROVÁZANOST: ***/5. Toť asi k mým nejzásadnějším problémům s 2. řadou. Snad na závěr se ještě hodí dodat: AKCE: ne. Jo, a Ola mi není vůbec sympatická! Co to kecám? Nejsem vůbec objektivní.

Recenze na film 300: Bitva u Thermopyl: Jeden z několika desítek (ne-li stovek) mých oblíbených filmů, ke kterým se i rád vracím a baví mě sledovat opakovaně. Obrovská nadílka zpomalovaček, epičnosti a cool akčních sekvencí, tedy má to všechny atributy typické pro Zacka Snydera, který odvedl prvotřídní práci a na poli válečných filmů založených na skutečné události ho už pro mě asi nikdo nepřekoná. Koneckonců nepřekonal ani sám sebe v o poznání méně osudovém a uceleném pokračování. Abych ale nebyl zavádějící – režisér není to jediné, díky čemuž je tento film tak geniální, realistický a podle mě už úplně za hranicí běžné filmařiny. Celé by to samozřejmě nešlo bez Leonida, kterého Gerard Butler ztvárnil fantasticky a propůjčil mu obří charisma a ještě větší koule. Dále osudová hudba. Hmatatelné odhodlání Sparťanů a bezpáteřnost Peršanů – kostýmy. Nakonec pro tento film tak typické osobité nasvícení, které má výrazný vliv na výsledném dojmu. Nejsem si jistý, jak to můžu nazvat – práce se světlem? Nesmím vynechat ani choreografii boje, tím myslím zvlášť Sparťanské formace a jejich provedení, které bralo dech. Snad lehce komicky byl ztvárněn Xerxes, působil lehce uměle až pohádkově, ale kromě toho jsem s "fantaskními" prvky problém neměl, kolem a kolem to byl jen příběh, který nám vyprávěl maník s páskou přes oko – třeba si někde uprostřed bitevní vřavy nebyl sám jistý tím, co vidí. Slabší v porovnání s bojovým šílenstvím u Teplých bran se mohou zdát pasáže ze Sparty. Jednak s místními šamany a druhak pak s královnou. Buď, anebo je to jen můj dojem po x-tém zhlédnutí. Nicméně i ty zde mají své odůvodnění, královna přece nebude jen sedět na zadku, akorát by šly natočit záživněji, kupř. do scén s královnou by se dala lehce přidat sem tam nějaká ukázka toho, jak místní obyčejní lidé žijí, co si o udatných tří stovkách myslí atp. – nicméně pak už by to nebylo tak kurevsky epické, že?

Recenze na animovaný seriál Admirál Bublina útočí: Nemůžu si pomoct. Jsem hrozně rád, že jsem tenhle titul našel. Pamatuju si, jak jsem ho jako malý vždy, když hrál v televizi, miloval a v duchu tajně fandil tomu rybímu padouchovi, aby ovládnul svět. Neuvěřitelná nostalgie. Samozřejmě už si vůbec nepamatuju, o čem jednotlivé epizody jsou, v hlavě mám jen nějaké více či méně weird útržky, jeden z nich je o tom, jak si tahle rybička vytvořila obří tělesnou schránkou poskládanou z bůhvíčeho... no prostě strašně ujetá krávovina, ale vysvětlete to tak sedmiletému děcku se sklony k lásce k antihrdinům. Admirál Bublina, ačkoliv si vůbec nevzpomínám, že bych tohle jméno kdy slyšel, mě tehdy totálně uhranul. A jak jsem truchlil, když ho jednou zčistajasna přestali dávat! Jednu hvězdu musím strhnout, protože overall vůbec nevím, o čem mluvím, ale tento rybí zlosyn má a navždy bude mít místo v mém srdci a prostě nejsem v téhle věci objektivní kritik, tak si to neberte osobně. Admirál Bublina navždy!

Recenze na 19. epizodu japonského anime seriálu Death Note: Samozřejmě mi neunikli všemožné výtky a negativní komentáře ohledně druhé poloviny tohoto seriálu. Nicméně, nevěřil jsem jim. Přišlo mi nemožné, že by tak skvělý počin mohl zničehonic klesnout na kvalitě – ovšem přesně to se stalo. Jak se říká: nezkusíš, nevíš. Touto epizodou počínaje dostávám pocit, že vše, co se na plátně odehrává, je jen zbytečná vata, která se nás neohrabaně snaží převést na druhý břeh řeky, kde nás čeká (alespoň doufám) pokračování napínavého příběhu o Kirovi – Lightovi. Dokonce ani žádný charakterový vývoj to nemá. Světlým okamžikem se mohla jevit hádka vyšetřovatelů, který by mohla vyústit v úplné rozložení týmu, nicméně k tomu nakonec také nějak nedošlo. Na jednu stranu zde všechno stále dává perfektní smysl –alespoň z hlediska jednání postav. Je pochopitelné, že Kira věděl, že jediná šance, jak může ze sebe smýt vinu, je skutečně na vše zapomenout. Je samozřejmé, že si promyslel, jak se vrátit k moci a nám to bude odhaleno později. Je nerozumné nedat nám po celou dobu vědět nic o akcích jeho Shinigamiho. Logická je volba nového Kiry, který bude mít vlastní, jiné zájmy. Udělalo mi radost, že můžeme sledovat Lighta i v roli detektiva, který v podstatě vyšetřuje sám sebe a ani to neví. Co je však ryze nešťastné, je fakt, že se tvůrci zřejmě rozhodli udělat z celé zápletky s jiným Kirou "běh na dlouhou trať" a opomněli přitom to, že tenhle jiný Kira ale nikoho nezajímá. Upřímně doufám, že z téhle dějové linky co nejrychleji vybředneme – do teď měl seriál zaděláno na místo v žebříčku mých nejoblíbenějších, tak snad si to nepokazí. P.S.: Tohle je poslední epizoda se skvělými znělkami, vychutnejte si je. Pravděpodobně je od 20. epizody začnete přeskakovat. :-(

Recenze na 1. epizodu japonského anime seriálu Death Note: Pokud nepočítám dny, kdy jsem jako malý seděl v sobotu brzo ráno na gauči a koukal na televizi, tak tohle je moje historicky první setkání s anime vůbec. Říká se, že je to správná volba pro "začátečníky", a už jen kvůli kladnému hodnocení zde jsem se to rozhodl vyzkoušet. Musím říct, že mě to zaujalo. Překvapilo krátkou minutáží, potěšilo příjemnými znělkami a lehce zarmoutilo absencí anglického dabingu, na to japonské žvatlání si budu chvíli zvykat. Celkový koncept je zajímavý, jsem zvědavý, jak propracovaný bude lore.

1. řada – 95 % je zřejmě jedna z nejuspokojivějších sérií, kterou jsem kdy viděl. Je plná "štěstí v neštěstí" momentů a obsahuje snad úplně všechny konflikty z života běžného puberťáka, tudíž snad úplně každému z této věkové kategorie musí při sledovaní vykouzlit úsměv na tváři. Nebo alespoň zlepšit náladu, protože si uvědomí, že – ať už řeší cokoli – není sám. Pokrytí všech možných témat je vskutku obdivuhodné, a přitom vylíčené obdivuhodně uvěřitelně. I přesto však příběh stojí především na postavách. Každá z nich je vypiplaná do detailu a ty, které nejsou, na ty se oko Mordoru zaměří v jedné z příštích sérií. Jejich kvalitní napsání a ztvárnění pěkně ilustruje fakt, že tvůrci mohou v průběhu seriálu z kohokoliv, kdo měl dosud vedlejší roli, udělat protagonistu (byť jen dočasně) a stejně to bude zábavné, koukatelné a co víc – dokážou nás o hrdinovi / hrdince, které jsme si mysleli, že znát nechceme, přesvědčit, že ji znát chceme a to hodně. Napříč seriálem exceluje britský humor, který je vždy ve správný čas na správném místě. To samé samozřejmě platí i o výběru hudby, jak koneckonců bývá u seriálů zvykem. Zamiloval jsem si ústřední duo Otis & Maeve, ale mám rád všechny výraznější postavy, všechny jsou dobře napsané i zahrané – pokud ne uvěřitelné, tak alespoň komické a Sex Education rozhodně není podívaná pro bručouny. Ti ať si jdou bručet jinam. Já se skvěle bavil.

1. série: 65 % Velice nadhodnocená podívaná. Scénáristé se očividně řídili motem "nějak tu show splácej, hlavně ať jsou tam naháči". Goal accomplished. Žádné velké umění to není – ne, že by to cílové skupině vadilo. V podstatě je to velmi uvědomělý projekt. Nesnaží se mít morální přesah, souvislý děj nebo podobné blbosti. Euforie se drží toho, co umí – záběrů penisů a poprsí. Cílem je...? Asi divácký prožitek. Nechme to být. Zendaya hraje výborně, příběh o ní má stokrát větší hodnotu než osudy ostatních postav, včetně směšně dvojrozměrného záporáka Nata. Při sledování jsem spíše než euforii zažíval dysforii. Štve mě, jak je to klišovité a tupé a dějové linky zůstávají otevřené, což naznačuje, že se k nim budeme muset vrátit ještě ve 2. řadě, na kterou nevím, jestli se kdy podívám. Kde exceluje Sex Education, tam tato show euforicky lapá po dechu, asi se předávkovala vavřínů a víry, že Zendaya to sama utáhne. Neutáhla. Mrzí mě absence jakéhokoliv humoru, vidím to jako promarněnou příležitost. Z toho důvodu mi scény, kde bylo více teenagerů pohromadě přišly umělé. Vytáčí mě, že se to bere tak vážně, v kontextu tématu působí zápletky s drogovými dealery či bipolárním psychopatem nepatřičně, přepáleně, zavání snahou o nemístnou velkolepost. Akorát tak ještě více narušují pospolitost děje, ovšem toto už se nemile tře i s ústředním motivem, čímž je puberta. To mě přivádí k závěru. Sere mě, že se to dá všechno ospravedlnit tvrzením, že Euforie je o pubertě a puberta je zmatená. Omyl. Puberta je sice zmatená, ale Euforie je o hovně. P.S.: Zhlédl jsem i 2 bonusové díly. Zprvu jsem měl radost, že konečně můžeme odhodit balast vedlejších postav a soustředit se jen na ty dvě, ale pak jsem zjistil, že obě dvě epizody jsou koncipované jako jeden velký hodinový dialog. Problém je v tom, že moc nebylo o čem si povídat. Ačkoli se na tom scénáristé vyřádili (nebojte, i na naháče došlo), tak zhruba v polovině jsem u obou dostal pocit, že se promluvy začínají opakovat a jednoduše není co říct.

Recenze na americký seriál Euforie: Historky z podsvětí Zoomerů – 1. série: 65 % Velice nadhodnocená podívaná. Scénáristé se očividně řídili motem "nějak tu show splácej, hlavně ať jsou tam naháči". Goal accomplished. Žádné velké umění to není – ne, že by to cílové skupině vadilo. V podstatě je to velmi uvědomělý projekt. Nesnaží se mít morální přesah, souvislý děj nebo podobné blbosti. Euforie se drží toho, co umí – záběrů penisů a poprsí. Cílem je...? Asi divácký prožitek. Nechme to být. Zendaya hraje výborně, příběh o ní má stokrát větší hodnotu než osudy ostatních postav, včetně směšně dvojrozměrného záporáka Nata. Při sledování jsem spíše než euforii zažíval dysforii. Štve mě, jak je to klišovité a tupé a dějové linky zůstávají otevřené, což naznačuje, že se k nim budeme muset vrátit ještě ve 2. řadě, na kterou nevím, jestli se kdy podívám. Kde exceluje Sex Education, tam tato show euforicky lapá po dechu, asi se předávkovala vavřínů a víry, že Zendaya to sama utáhne. Neutáhla. Mrzí mě absence jakéhokoliv humoru, vidím to jako promarněnou příležitost. Z toho důvodu mi scény, kde bylo více teenagerů pohromadě přišly umělé. Vytáčí mě, že se to bere tak vážně, v kontextu tématu působí zápletky s drogovými dealery či bipolárním psychopatem nepatřičně, přepáleně, zavání snahou o nemístnou velkolepost. Akorát tak ještě více narušují pospolitost děje, ovšem toto už se nemile tře i s ústředním motivem, čímž je puberta. To mě přivádí k závěru. Sere mě, že se to dá všechno ospravedlnit tvrzením, že Euforie je o pubertě a puberta je zmatená. Omyl. Puberta je sice zmatená, ale Euforie je o hovně. – 2. série: 85 % Nevím, jestli je se mnou něco špatně, anebo už jsem si na ten shit vybudoval toleranci, ale mě se to docela líbilo. Samozřejmě stejně jako minule uznávám všechny přední kvality, jako třeba Zendayu, Zendayu a... dále taky Zendayu, ovšem s tím rozdílem, že zatímco v 1. řadě mě skutečně nic jiného nebavilo a na neustálé sexování jsem koukal s výrazem člověka z arkhamské léčebny, teď mi přišlo, že Euforie skutečně má co nabídnout, a tím nemyslím jenom prsa a penisy. Každá postava měla co říct. Nejmenšího prostoru se paradoxně dostalo Jules. Dokonce už jsem si zvykl i na supertajné dealerské duo v podání Fezca a Ashe, které by sice dokázala identifikovat celá east-highlandská střední, ale od koho si pak kupovali drogy, že ano. Navzdory tomu si stejně stojím za tím, že měli udělat buď příběh o dealerech, co sellí děckám, nebo příběh o děckách, co kupují od dealerů. Je znát, že ty dějové linky nejdou dohromady a působí komicky, jak se je Sam Levinson (tvůrci), pořád pokouší nějak spatlat, tím že Fezca opakovaně cpe na všechny studentské party a podobně. Celkem by mě zajímalo, jak to funguje. To ho jako zvou všechny třídy na své mejdany, nebo si ho tahle třída platí jako privátního prodavače...? Just asking. A to nemá na práci nic jiného než vysedávat na večírkách puberťáků? Dealer by přece měl... Jo, vždyť on se vlastně schovává všem na očích, geniální. Abych tomu zase jenom nekřivdil, když už jsem dal těch 5*, líbil se mi výběr songů, líbilo se mi ztvárnění feťáckého doupěte (Eliottův dětský pokoj) a feťáckého výbuchu vzteku (scénu bych vystřihl jako meme a nazval Dívka s menstruací) a moc mile mě překvapily závěrečné dvě divadelní epizody, ačkoliv to 1) zbytečně šťavili a 2) herecké výkony nepřipomínaly školní divadelní sbor ani omylem. Každopádně zvlášť tam se pořádně vyřádili kameramani – všiml si toho i takový průměrný konzument jako já, kterého většinou nechává poloha kamery chladným. Nějaké seshora, zezdola, z boku... to mě nezajímá. Konečně jsem si zvykl na Rubyn vypravěčský styl. Ta holka denně lítá někde v oblacích, tak nevidím důvod, proč by nemohla vědět všechno. Nakonec stejně bude nějaký plot twist, že se Rue v první epizodě zhulila a tohle celé se jí jenom zdá. Otázka do tomboly: "Upravili tvůrci nahotu ve prospěch děje, anebo děj ve prospěch nahoty?" Hm...

Recenze na francouzský film Raw: Jsem z toho poněkud rozpačitý. Pobavený a zároveň i rozčarovaný. Ke konci lehce znechucený – nejprve gorem, pak rozuzlením. Trochu se divím, že tento počin nenašel své místo v žebříčku rozporuplných. Na druhou stranu to ale není nic, o čem by se daly vést dlouhé debaty a rozjímat, zdalipak byl tvůrce prostoduchý ňouma, anebo nedoceněný génius. Podle mě byl ten, kdo tohle vymyslel, především vyšinutý maniak. Anebo měla režisérka zrovna své dny. (Jestli mi prominete tento vtípek zavánějící sexismem.) Ovšem šílenec, nebo ne – ono jí to jakž takž šlape. Děje se tak možná díky krátké stopáži a každopádně navzdory nepřítomnosti jakékoliv akce anebo něčeho, co by ji alespoň zdánlivě připomínalo. Velký podíl na tom jistě má i herečka Garance Marillier, která ztvárnila hlavní postavu a odvedla skutečně dobrou práci. Alespoň v rámci mantinelů stanovených scénářem. Obecně můj největší problém s filmem jsou právě různé zápletky vycházející z jednání postav, které ne vždy dává smysl. Je tady snaha pohrát si s charakterem hlavní hrdinky tím, že se k ní všichni budou chovat hnusně, jenomže tu vůbec nedává smysl, proč by to dělali. Někteří tu jsou vyloženě zlí jen proto, aby byli zlí. O scéně, kdy jedna postava jen tak skočí pod auto, ani nehovořím. Nicméně alespoň si film klade chytré otázky (já jsem si je taky kladl), někdy doprovázené i úsměvnou odpovědí. Příklad za všechny: "Why this?" – "Don't know." A pokud jste film viděli, tak tady mám pro vás ještě jednu: "Why didn't he fight back?" Ta je taky dobrá. Samostatnou kapitolou je pak domnělý gore filmu, který je sice docela odporný, ačkoli netečou hektolitry krve, avšak nedočkáme se kýženého finále, na které každý divák, který to nějak vydržel až do konce, čeká. Vlastně se to v závěru vyvine jiným směrem, než bychom původně čekali – což v žádném případě není pochvala. Film se nám tu snaží říct něco na způsob: "Věřte mi! Tohle není jenom o hryzání člověků!" A víte vy co? Já mu to nevěřím.

Recenze na český film Spalovač mrtvol: Zní to až neuvěřitelně, že tomuhle mrazivému fenoménu už táhne na pětapadesát. Funguje totiž skvěle i dnes. Pravý příklad poctivě odvedeného řemesla, které zkrátka nestárne – leda snad barvou plátna. A k tomu bych chtěl dodat, že Herzovu Spalovači mrtvol černobílá sluší. Padne jako ušitá, dokonce pomáhá dotvářet atmosféru a přispívá k dojmu absence emocí, který je při chladnokrevných vraždách tak klíčový. Vlastně si myslím, že kdyby se tomuto filmu někdo dnes rozhodl natočit remake, nefungoval by už tak dobře. Jednak proto, že by mu barvičky neslušely a druhak proto, že by už z pochopitelných důvodů nemohl obsadit Rudolfa Hrušínského, který svoji roli vyšinutého vraha ztvárnil dokonale. Dosud jsem ho znal spíše z komedií typu voják Švejk – o to větší to pro mě bylo překvapení. Věřil jsem mu každé slovo. Drobné problémy jsem tu nicméně také zaregistroval, kromě pomalejšího tempa, které může dnešního diváka nudit, jsou celkem 2. Ten první: krátká stopáž. Ačkoliv si The Cremator zezačátku jede velmi klidným tempem, dopřává nám čas poznat postavy a jednoduše nikam se nehrne, měl jsem zvlášť v kontrastu s tímto pocit, že onen přerod protagonisty v šílence, na čemž to celé stojí a padá, vzal hodně hopem. Nevím, jestli režisér nemohl natočit film delší než 1 hodinu a 36 minut, nebo se tak rozhodl, ale faktem zůstává, že by Spalovači mrtvol rozhodně svědčilo dalších 10 / 15 minut, kdy by Hrušínský postupně začínal šílet. Ať se to komu líbí, nebo ne, člověk se prostě během jednoho pokecu nezcvokne, jako když cvakne vypínačem. Druhý malý problém jsem měl se komickými scénami s manželským párem, který se vždy nějakou náhodou nachomýtl na stejném místě jako hlavní postavy. Režisér si tím úplně zbytečně znevažoval vlastní zápletku, jako by říkal: "Podívejte, ono to není tak hrozně hrůzné!" Nicméně beru, že film je 55 let starý, takže to může být jen generační propast. Overall, po zhlédnutí jsem zase o něco hrdější na to, že jsem Čech. 90 %