Bordoshut

9/10 – The Menu je na první pohled velmi nenápadný snímek, který by se mohl snadno ztratit v záplavě nových filmů, které každý měsíc vychází. Byla by však velká škoda si ho nechat ujít, protože se překvapivě jedná o jeden z nejlepších thrillerů roku 2022. Zní to až fantasmagoricky: béčkový režisér a dva neznámý scénáristi se sešli spolu s kameramanem Nových mutantů a Chaty v horách a áčkovými herci a dali dohromady film s uměleckým vizuálem, atmosférou, že by se dala krájet, a velkou výpovědní hodnotou, navíc okořeněný decentní porcí goru a všudypřítomným cynickým sarkasmem. Příběh přitom začíná velmi nenápadně. Společně s postavami putujeme na odlehlých ostrůvek s luxusní restaurací, kde vaří sám král všech kuchařů, geniální chef Ralph Fiennes, který má definitivně pod čepicí a také něco za lubem. Ten si na dnešní večer připravil pro hosty speciální menu. Zatímco si zpupní boháči plní žaludky těmi největšími pochoutkami, které už spíše než jídlo představují jakousi pokřivenou formu umění, upoutá pozornost šéfkuchaře rušivý element: Anya Taylor-Joy. Mladá elegantně oblečená dívka, která mezi ostatní hosty viditelně něčím nezapadá. Nejenže ji nikdo nepozval, ještě mluví sprostě a kouří. Mohla by snad narušit bezchybnost jeho do detailu naplánovaného menu...? Doslova jedinou slabší stránku spatřuju v málo prokreslených vedlejších postavách, ze kterých se v některých scénách mimoděk stávají karikaturní archetypy. || The Menu je přesně jeden z těch (dobrých) snímků, do kterých je potřeba jít tak, že nevíte, co přesně máte očekávat. A čím míň víte o ději, tím lépe, protože jakékoli bližší nastínění děje, by mohlo vést k bolestivým spoilerům. Nejlepší je se také vyhnout všem reklamním materiálům, hlavně teď myslím trailer. Bohužel, takový film se také velmi špatně propaguje. Do toho neosvědčený režisér a no name scénáristi, plus velmi pomalé tempo a máte film, který pravděpodobně nebude zrovna kasovní trhák. Proto doporučuju Menu podpořit v kině. Koneckonců tam bude zážitek stejně nejsilnější. Verdikt: "Vynikající jednohubka!" Vtípek na dlouhé večery: Náročný divák: "Kaše dobrá, chci nášup!" Produkční společnost Hyperobject Industries při pohledu na tržby jejich 30 milionového thrilleru: "Maso nepřidáváme."

6/10 – The Book of Boba Fett je slabší variance na úspěšnějšího Mandaloriana, sloužící jako výplň mezi jeho 2. a 3. sérií. Hlavní postavou není nikdo jiný než proslulý Booba Fet, jedna z ústředních postav právě 2. série Mandaloriana. Ten se tu dočká své backstory a dozvídáme se i, co s ním bylo po událostech Mandaloriana. Tyto dvě dějové linky jsou spojeny velmi uměle, nevybraně a navzájem si kradou pozornost. Linka z minulosti ani ta z přítomnosti není dovedená k dokonalosti či tak vypiplaná, jako bylo u zmíněného seriálu zvykem. Většinou sledujeme polovinu epizody jednu z nich, a když nastane pomyslná pomlka v příběhu, tak se přesuneme k té druhé. Je to takové trochu křečovité, jakoby nakloubené přes koleno. Kvůli tomuto pojetí bohužel ani jeden z dvou dějů pořádně nevynikne ani nezaujme. Seriál samozřejmě těží hlavně z úspěchu svého velkého samospásce Mandaloriana a nakonec v posledních třech epizodách dokonce i z oblíbenosti této samotné postavy, jelikož se zde po zmíněné epizody objeví a naprosto převezme celý seriál. To na jednu stranu projektu pomůže, ale na druhou zase vezme Fetovi pozornost, která už tak byla roztříštěná mezi 2 dějové linky. Z toho důvodu velmi rozporuplný seriál. Herecké výkony a všechno ostatní ujde, možná lehký nadprůměr. Jako fanoušek Mandaloriana jsem si závěrečné tři epizody velmi užil a proto nadhodnocuji. Verdikt: "Trošku šedší a tuctovější než Mandalorian, ale cokoliv lepší než SW 9."

7/10 – Rick a Morty je pro mě velmi těžko ohodnotitelný seriál kvůli propastným rozdílům mezi sériemi. Je mi jasné, že na tohle má každý vlastní názor (daný vkusem atp.), ale důvod, proč já jsem si seriál na začátku zamiloval a co mě na něm ihned oslovilo, byla rodina. A teď se vážně nesnažím o nějakou trapnou reinkarnaci starého memu s Vin Dieselem. Respektive klidně bych ho sem dal, kdyby mě nějaký napadl. Ale bohužel, studnice nápadů zeje prázdnou jako Rickův záchod po epizodě S04E02. Zpět ovšem k tématu. Chci říct, že mě nejvíce bavilo sledovat konfrontace jednotlivých členů rodinky Smithových a poslouchat dialogy z nich plynoucí. Zaháčkoval mě právě vývoj postav: geniálního dědy Ricka, průměrného puberťáka Mortyho, vymleté pipky Summer, notorického podpantofláka Jerryho a hlavy rodiny, jediné jakž takž normální Beth. Kouzlo seriálu Rick a Morty pro mě osobně nikdy nespočívalo ve švihnutých dobrodružstvích, fyzikálních hrátkách ani vesmírných paradoxech. To všechno tvořilo je pomyslnou omáčku k jádru seriálu, které pro mě představoval svérázný humor a obyčejná rodinka, které se dějí neobyčejné věci, jelikož děda bydlící v garáži není jen nějaký senilní všeználek na obtíž, ale skutečně nejchytřejší bytost v galaxii. Proto jsem si tak oblíbil první dvě řady. Protože se soustředily primárně na tuto obyčejnou rodinku a její postupnou konfrontaci s vesmírem. Jejich vzájemné vztahy přitom byly vždy hlavním hybatelem děje. I třetí sérii jsem si náramně užil, hlavní zlom přišel až se 4. řadou. Zde se tvůrci odtrhli od původního pojetí a více než na rodinku Smithových se soustředili na Rickova dobrodružství s Mortym ve snaze vytvořit co nejkomplikovanější scénář, co nejvíce překombinované epizody na hranici bizarnosti, ale také dopřát divákům obyčejné jednohubky z Rick and Morty světa. Nutno konstatovat, že kvalita a zábavnost takových dílů byla mírně řečeno kolísavá, ale našly se i velice zábavné jednohubky, jako třeba The Old Man and the Seat, která je prostě úžasná. Zdálo se však, že seriálu dochází dech a co velmi chybělo, byla nějaká linka v pozadí, která by epizody více spojovala a hlavně dávala jednotlivým dobrodružství hlubší smysl, aby si tak nějak ospravedlnily svoji existenci. Tehdy jsem z toho byl vcelku rozpačitý, to jsem ale ještě nevěděl, že to nejhorší má teprve přijít: 5th season. Děs běs. V mých očích ztělesňuje naprosté utrhnutí se od reality seriálu a hluboký pokles v kvalitě, extrémní nahodilost jednotlivých příběhů a nulové ukotvení v příběhu. Nemůžu sice tvrdit, že 5. série postrádala jakoukoliv linku na pozadí, pojítko mezi epizodami, jelikož v poslední epizodě se objevil Zlý Morty a jeho velký plán na pomstu, ale faktem zůstává, že drtivá většina epizod neměla se Zlým Mortym absolutně nic společného. Důraz na rodinná pouta a vývoj postav klesl na bod mrazu. Humor také nefungoval. 5. řadu jsem přetrpěl se zatnutými zuby a ještě týdny po zhlédnutí jsem hudroval, že už si Ricka a Mortyho nikdy nepustím, že s mým oblíbeným seriálem je konec, kdosi mu amputoval celé těle a nastrčil místo něj jakéhosi konzumního dvojníka s cílem zaujmout masovější publikum a také mladší skrz totálně přestřelenou barevnou animaci, která je k vidění v některých epizodách. Jenže čas plynul, a když přišla 6. řada, byl jsem skoro rozhodnutý jí dát šanci. Pro jistotu jsem ji nechal nejprve celou doběhnout, abych si kdyžtak nedávkoval frustraci každý týden, ale zmáknul ji takzvaně na jeden zátah. To se také stalo a já jsem znovu zůstal velmi rozpačitý. Byly tam totiž epizody, které se náramně povedly, dokonce i hlavní děj v pozadí (rozbitý portalgun) jakž takž fungoval jako lepidlo a když na scénu zavítal Rick Prime, dalo to seriálu i starou známou vůni. Na druhou stranu se seriál sám v 6. řadě často recykloval, některé epizody jako by se inspirovali někde v předchozích sériích (a to tak že celou premisou) a humor, leckdy značně otřepaný, také pokulhával a opakoval se. Zacílení na ústřední rodinku bylo jen v jediné epizodě, zato fungovalo přímo báječně. Osmý díl Analyze Piss, který řešil vztah Jerryho a Ricka a Rickovu "znuděnost" neustálým porážením slabých oponentů. Těžko říct, jestli byl seriál metaforicky sebeparodický, ale i kdyby nebyl, celý osmý díl šlapal jako hodinky. Vždyť Rick se tady dokonce stavil u psycholožky! Právě tuhle stránku seriálu jsem si zamiloval, rozpitvávání vývoje charakteristiky postav a jejich vztahů, zejm. pomocí svérázného humoru a podmanivých námětů, takže budu doufat, že 7. série půjde přesně v těchto šlépějích. Koneckonců, jak nám poslední díl 6. série naznačil, chystá se divoký hon na zloducha jménem Rick Prime, Rickův osobní nemesis – to zní samo o sobě velmi slibně a vůbec ne nahodile. Jsem zvědavý a těším se! Top hláška: "And that's the way the news go! Wubba lubba dub dub!"

6/10 – Po úděsné 5. sérii, která ve mně zanechala velmi hořkou pachuť, již ještě dneska pořád cítím na jazyku (nebo to jsou ještě lívance ze školní jídelny, těžko říct), jsem šestou řadu Ricka a Mortyho pouštěl jen velmi nerad a s notnou dávkou obezřetného skepticismu. Přeci jenom... po předchozí sérii skrz totální nahodilost epizod, nekonzistentní vývoj postav, přespříliš ujeťáren a nedostatek hlavní dějové linie jsem se začínal bát, že se z Ricka a Mortyho, kdysi prvotřídní vesmírné ságy se svérázným humorem a úžasným příběhem, pomalu stává typický animovaný seroš pro dětské, masovější publikum, jehož největším poselstvím světu je, že už měl dávno skončit. Teď by se asi hodilo vás ubezpečit, že do takového bodu situace nevyeskalovala a že jsem vlastně nadšený. Inu... nestalo se, ale nadšený taky nejsem. V šesté řadě se sice naštěstí dočkáme alespoň nastíněného příběhu na pozadí – řeší se tady záporák, který bude důležitý pro 7. sérii – ale jinak se zase jedná o nesourodou změť různých dobrodružství, které pohromadě drží jen nefunkční portalgun. To je zároveň také jediné pojítko k 5. sérii a patrně jediný znatelný důsledek činů zlého Motyho. Seriál se často opakuje a rušivým způsobem recykluje vlastní vtípky. Rodinka Smithových a její vývoj ustoupil znatelně do pozadí už ve 4. sérii, v tomhle ohledu bohužel stále žádná změna. Výjimkou je šestý díl Analyze Piss, který se na ni jako jediný zacílil a samozřejmě byl úžasný. Řešil zejména Ricka, kterého unavují souboje se slabými oponenty, a tak se je po poradě s psycholožkou rozhodne ignorovat. Tím však mimoděk dá prostor svému zeti, který se rozhodne zastat své dcery a zmlátí jakéhosi zlosyna Pissmastera, čímž se k Rickově vzteku stane hrdinou galaxie. Skvělý nápad, skvělé zvraty, skvělá pointa – Rick a Morty, jak si je pamatuju z prvních sérií. Bohužel hned další epizoda veškeré scénáristické úsilí naprosto zazdí, jelikož se po zvyku novodobých dílů zbůhdarma a zčistajasna ocitáme na neznámé planetě, kde Rick a Morty cosi hledají, Rick řekne Mortymu, aby něco nedělal, ten se to naschvál rozhodně udělat a my 20 minut sledujeme jakýsi sluneční řád rytířů, kterých se Morty snaží zbavit. Absolutně zbytečný díl, stejně jako třeba S06E02, které ale oba mohli být tisíckrát lepší, kdyby se děj o 3 minuty zkrouhnul a místo toho jsme dostali nějaké ukotvení v časoprostoru a odpovědi na otázky proč, co a jak – nějakým originálním způsobem. Tohle je strašně laciné. Pěkným příkladem je třeba Night Family, která sice není na konci nějak zvlášť vtipná / vypointovaná, ale aspoň člověk ví co a jak a dává to smysl. Naštěstí ale v 6. sérii moc takových vyloženě laciných dílů nenajdete, zdaleka ne tolik jako v té předchozí. Všeho všudy jde o takový Rick-a-Morty-průměr. Nic z čeho by se člověk posadil na zadek, ačkoli třeba přílet dinosaurů na Zem měl opravdu grády. Verdikt: "And that's the Way the News go!"

8/10 – Druhá série Mandaloriana to po nařachané jedničce neměla vůbec lehké. Očekávání fanoušků byla pochopitelně veliká a krom toho musela dvojka "vyprávět nanovo", protože předchozí řada byla tak dobře zakončená, že už vlastně nenechala své následnici ani nejmenší cliffhanger. Možná právě proto druhá série odstartovala ve výrazně pomalejším duchu, než bych bylo záhodno. Zejména v porovnání s tím, jak velkolepě skončila předchozí řada, působily první epizody poněkud nudně. Konkrétně první čtyři díly by se klidně daly označit jako vata, protože nijak zvlášť nerozvíjí hlavní dějový konflikt. V tomhle se nám tu opět opakuje stará známa utahanost či repetitivnost z předchozí série, kdy dochází k opakované recyklaci následujícího scénáře: Mandalorian přiletí na nějakou planetu a něco chce, ale aby to dostal, bude muset splnit nějaký zapeklitý úkol. Často se pak scénář dostává do lehce otravné smyčky, ve které se ukáže, že zadavatel úkolu vlastně není tak docela schopen splnit svou část dohody, anebo se během plnění úkolu něco neočekávaně pokazí. Tato situace pak tradičně vede opět k tomu, že Mandalorian musí letět na nějakou další planetu. Tak aspoň, že navigace se mu nerozbila, bez ní by byl chudák už opravdu ztracený. Anebo by musela vzniknout epizoda, kde Mandalorian plní úkol, aby dostal peníze na navigaci. No... obecně lze říci, že čtvero prvních epizod si jen tak rozvláčně připravovalo půdu pro ten zběsilý nářez, který do dorazil počátkem 5. epizody. A že to stálo za to. Dokonce jsem měl po dokoukání chuť zapomenout na všechny předchozí přešlapy a uťápnutí a udělit seriálu plný počet. To znamená – finiš je u 2. série stejně famózní, jako u té 1. Akorát první série si stále drží na své straně plusové body za to, že jsme tehdy ještě nevěděli, co všechno Mandalorian umí a jak bojuje. Díky tomu byly i lenivější díly daleko záživnější. Velké ocenění si zaslouží i to, jak tvůrci pracují s postavami. Nejen to, že postupně zapojují staré tváře a z neoblíbených syčáků se stávají fajn týpci, ale také i to, jak precizně a pečlivěji si pohráli s vývojem samotného Mandaloriana. Z druhé série byla cítit snaha trošku přesměrovat téma tak, aby nám budoucí série spíše než mandaloriánské výlety mohly nabídnout nějaký pořádný vojenský konflikt s jasně vymezeným dobrem a zlem (svoboda vs. utlačovatelský řád). A tohle postupné zvážnění tématu seriálu je pěkně nastíněno právě vývojem osobnosti Mandaloriana. Jak jde postupně do tuhého, musí se sám sebe ptát, jestli je pro něj přednější ctění mandaloriánského kréda, anebo úspěch mise. Za zmínku stojí i rytmická hudba, která celému seriálu dodává takový... vesmírný nádech. A opět platí, že se mi moc líbí paleta barev, která tu je použita. – Jsem jediný, komu Mandalorian připadá jako nějaký oživlý mýtus, vyprávěná legenda...? Baby Yoda je samozřejmě úžasný a roztomilý, ten nikdy nezklame. Pěkné je i to, jak si s jednotlivými planetami tvůrci vyhráli, člověk má opravdu pocit, že sleduje komplexní svět. S napětím očekávám 3. sérii! Vtip na dlouhé večery: "Je nám líto, ale na této planetě jsou momentálně všechny navigace vyprodané. Ale netruchli, Mando, naštěstí pro tebe, támhle 200 světelných let doprava leží taková planeta... ehm... jmenuje se tuším Navigátorium, nebo tak nějak... určitě se tam pro tebe najde využití."

6/10 – Na rodinné fantasy lepší průměr, ale o nic světoborného se nejedná. Snivokraj, což je mimochodem vážně divný název, je tuctovým, ale i tak líbivě zpracovaným pojednáním o tom, jak se vyrovnat se ztrátou někoho blízkého. Cílí přitom především na ty nejmenší, ale zároveň se snaží servírovat prostřednictvím vedlejších dějových linek i něco málo pro dospělé, aby při sledování se svými ratolestmi úplně netrpěli. Příběh začíná v majáku a točí se kolem dívky jménem Nemo, které se domů do majáku nevrátil její otec (pravděpodobně někde hledá Dory). Nemo je tedy po krátkém telefonátu deportována ke svému strýci. Ani jeden z nového soužití zrovna neskáče radostí do stropu, ale když mladá dívka u strýce poprvé usne, dojde k něčemu děsivému. Postel se začne pohybovat. Teď prosím tlumte svoji představivost, postel se totiž doopravdy začne pohybovat, narostou jí obrovské pavoučí nohy a rovnou si to namíří na centra. A tak začíná noční dobrodružství, při kterém se Nemo seznamuje s Flipem (Jason Momoa), 28. nejhledanějším zločincem ve Snivokraji. Společně pak pátrají po perlovém pokladu a zmizelém otci, do toho se jim lepí na paty chobotnice alias noční můra a snová policie. Tak, to by myslím z příběhu této nenápadné vykrádačky Počátku stačilo. Myslím, že v tomhle případě nástin děje hovoří za vše a už podle něj si každý více, či méně dokáže domyslet, jestli je, anebo není cílovou skupinou. Na mě podobně laděné filmy většinou nijak zvlášť nezapůsobí a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Snivokraj především zápasí s tím, že filmů s takřka identickým vizuálem a do značné míry podobnou zápletkou už tu byly tisíce a tenhle není dostatečně zapamatovatelný, aby se mezi nimi neztratil. Jediný prvek, který ho pozvedá ze síta průměru, je herecký výkon, který předvedl Jason Momoa. Je cítit, že si roli praštěného zbabělého hrubiána užívá a dal do ní srdce. Bohužel mu však scénář nenadělil dostatečně úderné hlášky, aby mohl více zazářit. Zmínku si zaslouží i práce kameramana, který sice po většinou 2 hodinové stopáže ničím neuchvátí, ale několik pěkných záběrů či kompozic se mu vážně povedlo. I když tohle už je možná spíš zásluha režisér. No, když jsme u toho, rád bych konstatoval, že i režisér Francis Lawrence odvedl precizní práci – alespoň s přihlédnutím na to, jak se rozhodl příběh pojmout. Typická konverzace ve 2 ráno: "Dobrý den, pane Filipe, umřel vám bratr, sirota po něm zůstala." – "A proč voláte zrovna mně? Máte vůbec představu, kolik je hodin?" – "Jste její jediný žijící příbuzný, tak jsme si mysleli, že by třeba mohla bydlet u vás." – "U mě? No vy jste se zbláznil! Víte od čeho tu jsou sirotčince?"

4/10 – Tak tohle je teda naprostý očistec. Nesnáším ty PG13 rádoby dobrodružné filmy, které se i přes svou do nebes volající dětinskost snaží působit smrtelně vážně. A jestli mě něco na filmu dokáže tak znamenitě a rychle nakrknout jako právě tento styl, pak je to boření čtvrté stěny. Neoznačil bych se sice za zarytého odpůrce této praktiky a umím ocenit, když se to nějakým vybraným způsobem režisérovi podaří. Nalijme si ale čistého vína: v 90 % se boření čtvrté stěny nese ve znaku kýčovité trapnosti, jež akorát vytrhává diváka z příběhu. Navíc se ještě čas od času najde nějaký líný vyčůránek (bez urážky pane Bradbeere), kterého v nějakém uměleckém amoku napadne, že přímé promluvy postavy k divákovi jsou vlastně skvělým způsobem, jak zrekapitulovat děj snadno a rychle, totiž bez zbytečného ukazování, záběrů a podobných krávovin. Tuhle techniku dotáhl mistr polopatického brebentění Bradbeer takřka k dokonalosti. On nejenže vždycky zopakuje, co jsme to právě viděli, on nám pomocí boření čtvrté stěny dokonce i sdělí zásadní informace, které jsme neviděli. Smekám pomyslný klobouček... Takže to máme dílo velmi poplatné mladé cílovce, které se tváří děsně dospělácky, a otravné boření čtvrté stěny. No a teď si k tomu ještě připočtěte Sherlocka Holmese. Ano, čtete správně. V tomto Díle se totiž vyskytuje Sherlock Holmes. Dále je tu jedna šedovlasá stařenka, která se při přeříkávání svých replik šklebí tak často a na tak nevhodných místech, až to vypadá, jako by to i jí samotné bylo k smíchu. Jenomže k smíchu to bohužel vůbec není. Pročpak? Protože zmíněné teatrálně ponuré pojetí absolutně vylučuje jakýkoliv humor po celé ty 2 úmorné hodiny. Jediné, a to doslova a do písmene, co tenhle snímek drží nad vodou, je skvělá Millie, která zkrátka hrát umí a snažila se postavu Enoly ztvárnit co nejsnesitelněji. Nicméně ani její energie nezmění nic na scénáři a ani na tom, že postava, kterou hraje, je všehovšudy otravný všeználek a všeuměl. A samozřejmě je Enola také feministka, bez tohohle malého detailu by se už dnes totiž film o ženské hrdince v hlavní roli neobešel. No prostě bída a děs. Scénář také stojí za starou bačkoru – modifikovaná verze staré známé pasty o ztraceném člověku a někom, kdo po něm celý film pátrá, na mě vážně dojem nedělá. Nejvíc mě asi ale vytočilo to smrtelně vážné pojetí tak bezzubé a defacto nevinné zápletky. Buďto děláte film pro dospělé, anebo film pro děti. Netočíte dětský příběh vyzrálým příběhem, zrovna tak jako neservírujete malý chod pro děti na velkém dospěláckém podnose. To pak není film, nýbrž navoněná bída. Nemístná poznámka: "Zdravíme Kokyho."

7,5/10 – Barbar je jedním z těch filmů, do kterých se vyplatí jít tak, že vůbec netušíte, co máte očekávat. Samozřejmě je zcela na místě se dopředu informovat o tom, že se jedná o horor, abychom se případně v sále vyvarovali nenadálých infarktů, ale tato základní znalost bude bohatě stačit. Kupříkladu já, který jsem ani nevěděl, o jaký typ hororu se jedná (a že jich je), jsem byl až asi do čtyřicáté minuty, kdy na nás Zach Cregger nemilosrdně vytáhl svůj velký trumf, velmi příjemně napnutý. Následně příjemně zaskočen. Hned poté však režisér tasil své další eso v rukávu – novou dějovou linku. A další. Ano slyšíte správně. Tento hororový snímek je, když se to vezme kolem a kolem, netradiční především svým originálním uchopením, kdy postupně sledujeme více hlavních postav, které se posléze potkají. Režisér Zach Cregger ve svém hororovém debutu nabízí osvěžení standardního postupného vraždění s lineární kompozicí a zajímavě balancuje na pomezí mezi kompozicí paralelní a rámcovou. Jinak se ovšem jedná o prachobyčejný atmosférický horor s jednou dost nechutnou potvůrkou, který nemůže divákovi dát nic než zabavení a mírné postrašení. Dosti mu na celkovém vyznění ubírá závěrečná venkovní noční naháněčka, která se neobešla bez několika až bolestně směšných pochybení s bohužel fatálními důsledky a také jedné scény alias jestřáb za letu, kdy se každý člověk s funkčním mozkem mezi ušima buďto otráveně chytá za hlavu, anebo šklebí od ucha k uchu. Naštěstí při závěrečných titulkách doplněných o prostřihy se atmosféra jakž takž vrátila, leč pachuť už si odmyslet nelze. A také je celá ta premisa vlastně docela dost na palici, ale to u dnešních hororů už asi nemá cenu jako kolovrátek rozebírat. Verdikt: "Dohromady moc milé překvapení. Co? Už jste to někde slyšeli?"

7/10 – Po slabší jedničce a celé na hlavu postavené 4. fázi MCU (rozuměj: Menstruačního Cyklu Ujeťáren – jelikož vám při sledování některých nejmenovaných seriálů mohou krvácet oči a toto potěšení se v průměru dostavuje jednou za měsíc), je Black Panther: Wakanda Forever skutečně velmi milým překvapením, které se sice pochopitelně neobešlo bez lecjakých vad na kráse, na druhou stranu má ale slušný potenciál po tom seriálovém nadělení obměkčit otráveného diváka těchto superhrdinských ptákovin – tedy kupříkladu právě mě a dost možná také vás. Začal bych u jedničky, která se nesla ve znamení tuctové Marvel sólovky genericky kombinované s vážnějšími prvky, jak to známe z komiksovek od DC, kupříkladu se nabízí jasné srovnání s Aquamanem (když odhlédneme od první Ligy spravedlnosti, tak myslím, že lze objektivně říct, že DC hrdinové se narozdíl od zdecimovaného Thora těší alespoň nějaké vážnosti). Tehdy to ale v zásadě ztroskotalo, jelikož režisér Ryan Coogler ještě úplně nevěděl, čeho vlastně chce filmem dosáhnout a hlavně jakého filmu chce dosáhnout. Navenek to působilo dojmem, že poněkud nezdařile balancuje mezi dvěma principiálně odlišnými pojetími, a to tradiční akční vypalovačkou a vážnějším, pohnutějším příběhem. Je to tedy právě úžasný balanc mezi tragickou přízemní epopejí a akční oddechovkou, co nám druhý Black Panther doručil. Režisérská vize je tentokráte silná a jasná, neboť Ryan Coogler se poučil a nyní přesně ví, jaký příběh chce vyprávět, a také, jak to nejlépe udělat. Již z prvních záběrů je jasné, že se nebude jednat o tradiční superhrdinský spektákl. To může leckoho odradit (pomrknutí na děti s dudlíkem). Na druhou stranu, film s důrazem na postavy a jejich pocity a přirozený vývoj, který si dává na čas s budováním atmosféry a nežene se zbytečně do zběsilého tempa – přesně to si každý člověk s minimálním vkusem od Marvelu vždycky přál. Dokonce ani humor tu není tolik na sílu (překvapivě ani na pěst) a přichází pouze ve vybraných chvílích, povětšinou dokonce v pečlivě odměřeném množství, aniž by ve vás vzbuzoval sebevražedné tendence jako nejmenovaná zelená potvora. Rovněž je však třeba si uvědomit, že ač je Black Panther: Wakanda Forever svěžím projektem, není zdaleka dokonalým filmem a sám se plácá ve svých problémech. Jsou jimi přemrštěná stopáž, zbytečná dějová linka lidí, příchod nové důležité postavy až ve 3. dějství, antiklimatické vyvrcholení (jinými slovy absolutně nezvládnuté finále) a v neposlední řadě překombinovanost ve spojení s lehce zbytečným vyzněním. Kromě toho se v masových akčních scénách znovu dostáváme ke generické akci tak typické v MCU. Co si však naopak pochvalu zaslouží, jsou souboje tělo na tělo, které mají kolikrát i velice slušnou choreografii a jsou vcelku vymazlené. Ve zkratce: „Žádané zpestření jinak veskrze obraného žánru, které si možná pro jednou oblíbí trochu starší / náročnější cílovka.“ Nemístná poznámka: „Akorát jména by mohli trochu zjednodušit. Tchalla, tchakka... Jediný, koho si úspěšně pamatuji, je Jabari. Nebo snad Jaburi? Jabutari? Jackie Chan...?“ Hrom do toho! Kristepane, ale hlavně ne pátého Thora...

8,5/10 – Pro mě zatím první pětihvězdičkové Star Wars. Mám hroznou radost, že může v tomhle vesmíru také vyjít projekt, který není jenom taková sci-fi pohádka pro děti, ale je trošku vážnější, uvědomělejší a s velmi dobře prokreslenými postavami. Všechny tyto atributy mi dosud u Star Wars chyběly (o to víc, že k němu nemám ten nostalgický vztah). Nemohl jsem se do něj kvůli tomu pořádně zabrat, protože jsem ho považoval jen za příšerně nadhodnocenou nerdí ságu, která sice může zaujmout světelnými meči, ale v porovnání se stovkou jiných sci-fi výplachů vlastně nemá žádnou přidanou hodnotu ani ničím nevybočuje z řady. To se díky bohu změnilo, když jsem si poprvé pustil Mandaloriana. Úžasný seriál, který je daleko přízemnější než jiné SW projekty a skrz to nám představuje spoustu zajímavých ras, míst a lidí napříč vesmírem a to všechno navíc očima skvěle napsaného hlavního hrdiny ve vešné zbroji, kterého je prostě radost na jeho cestě sledovat. To ani nemluvím o zeleném skřítkovi, který patří k tomu vůbec nejroztomilejšímu, co akční sci-fi kdy nabídlo. Kontrast mezi oběma postavami je výborný (Baby Yodova dětská nevinnost a dobrosrdečnost vs. Mandalorianova podezřívavost, neoblomnost a zocelenost), z toho navíc také pramení skvostná chemie, díky které celý seriál šlape jako hodinky. Divy dělá i hudba Ludwiga Göranssona, která má potenciál být jednou stejně legendární jako třeba ústřední znělka ze Hry o Trůny či z Pirátů z Karibiku. Nutno vypíchnout i kameru, která skrz dlouhé zaostřené záběry parádně prodává Mandalorianovu ostražitost a vyvolává ve vás pocit, že nemůžete nikomu věřit a zrada může přijít doslova odkudkoli a kdykoli. Také hrozně kvituju to, že se Mandalorian nebojí si ušpinit ruce. || Samozřejmě nebyla 1. série dokonalá a neobešla se bez nějakých slabších pasáží, ale mám z toho kolem a kolem takovou radost, že se milerád přikloním k vyššímu hodnocení. Přesto bych je rád rychle zmínil. Kvůli tomu, že seriál defacto sleduje Mandaloriana na cestě kolem světa za 80 dní, takže existuje velká šance, že mezi díly naplněnými zábavou až k prasknutí musí být tu a tam i nějaký ten obyčejnější, který bude tak trochu působit jako vata. Jsou tu takové celkem dva, ale i tak jim uděluji solidní čtyřhvezdu. A pak tu jsou nějaké poněkud prazvláštní scénky, kdy člověku unikne lehký úsměšek. Mezi ně se kupříkladu řadí výcvik vojáků ze 4. epizody, který byl tedy opravdu výživný a trochu seriálu na chvíli naboural vážnost, jíž se do té doby těšil. Verdikt: "Zatím jednoznačně nejlepší Star Wars!"