Anianna

Kdybych uměla takový akvarel jako Karel III.! Ta práce se světlem! Paráda! Nevím, proč se v dokumentu rozlišuje výtvarničina jen tak pro potěšení a doplnění žádoucího vzdělání členů vládnoucího rodu a výtvarničina na profesionální úrovni. Většina zde ukázaných výtvarných prací je vynikající a třeba akvarely jsou nádherné, ba lepší než třeba akvarely českých profesionálů. A akvarel není vůbec jednoduchá nebo finančně dostupná technika, chce-li ji dělat člověk dobře. Pro mě bylo zajímavé okouknout i štětce nebo barvy, s nimiž Karel III. maluje. Tleskám mu a fandím jeho neteři Sarah, která překročila stín realistického vidění a posunula se k pocitovému abstraktnu. Dobře udělaný dokument, chronologicky seřazený, s komentářem Karla III.

Mám ráda francouzské komedie ze šedesátých a sedmdesátých let a když se ještě nějaká blbina natočí v osmdesátkách, ráda se pobavím. V Zelňačce už sice Funes nepředvádí svou komiku v levlu prvních Četníků nebo Piti Piti Pa, ale pořád je koukatelný a scény s ufounkem zládá na výbornou.  Rytmická hudba vizuál trochu pohání. Třeba ve scéně, kdy oba staří přátelé běží, je film zrychlený, aby si běh sedl do rytmu. Vizuál mimozemšťana je z dnešního pohledu naivní, vypadá to jako kostým na maškarní ples, ale souzní s úrovní vtipu ve filmu. Vždyť je to vlastně pohádka...

Film mě příběhem, dá-li se v něm vůbec příběh najít, prakticky míjel. Jde spíše o vztahovou epizodu s nemálem erotiky posazenou do Paříže roku 1931. Herecky táhnou snímek dvě ženy. Moc chválím dobové kostýmy a líčení, kterým se obě dámy nevídaně přibližují dobové módě, jako by vypadly z meziválečných ženských časopisů. Maria de Medeiros je se svýma daleko od sebe posazenýma očima přímo ideál tehdejší krásky. A vizuální stránka je podle mého názoru taky jediné plus, kvůli kterému stojí se na film podívat.

Původní záměr Jana Kačera nazkoušet Landovského text a motivovat ho tak k hereckému znovuzrození se v dokumentu projektuje do obtížného procesu, který režisér zachycuje i v momentech, jež nemusejí být všem hercům příjemné. Spíše než dokument vnímám film jako reality show, která bez filtru zachycuje česká herecká esa v intimních i nekomfortních situacích. Nechci vidět Landovského ve spodkách, nechci slyšet vulgarismy, nechci být svědkem hádek. Vztahová dynamika působila autenticky a mně příjemná nebyla. Potěšil mě Pucholt, jeho zájem o kamaráda a jeho noblesa.

Zhlédla jsem epizodu o sériové vražedkyni travičce 1. poloviny 19. století.  Epizoda nepostrádala výraznou dramatickou linku. Vypravěč komentoval hrané segmenty, které ve výsledku ukazovaly motivaci a jednání vražedkyně, a plnily tak funkci rekonstrukce. Zajímavý byl i náhled na život dělníků v Británii v době průmyslové revoluce, na vysokou pracovní úmrtnost a dětskou úmrtnost. Vražedkyně dokázala z nelehké sociální situace a z dostupnosti arsenu vytěžit ve svůj prospěch, co to šlo. Poutavé a napínavé i v tom širokém sociálním kontextu. Britové hrané dokumenty umějí!

Zaprvé hodnotím výběr Kafkova představitele. Myslím, že se autoři do herce v hlavní roli trefili. Fyzicky, gesty i mimikou si takto Kafku představuji. Zadruhé se ovšem cítím zklamána způsobem vyprávění. Nesedí mi prolínání časových rovin, ten všudypřítomný vlak, mísení vzpomínek a rozhovorů s Maxem Brodem. Je to spíše mozaika, která nás má ke Kafkovi nějak dovést, ale cestami pro mě zbytečně komplikovanými. Navíc autoři předpokládají, že diváci jsou znalí reálií kolem Kafky, že vědí, kdo byl Max Brod a za co mu vděčíme. Chvílemi má film charakter dokumentu, zvláště v segmentech rozhovorů s už zestárlým Brodem Pravděpodobně rozhovorů přepsaných z těch před jeho smrtí. No, pro mě ne úplně přitažlivé pojetí, nekompaktní, se spoustou motivů. Český dabing vyniká. Uvidíme, jak si seriál povede dále.

Hokusai není úplně můj šálek, přesto jsem si dokument vychutnala. Zvláště pasáže popisující práci se štočky nebo s vrstvením barev a tuše. Hokusai dokáže zaujmout šíří námětů i technik, přesto je vždy poznatelný pečlivou kresbou a kultivovanou barevností. Nádherné ukázky stylizace, dekorativnosti a kaligrafie. Poutavé mluvené slovo.

V dokumentu se prezentuje v první řadě konfliktní vztah mezi dvěma génii, kteří samozřejmě nebyli (ani nemohli být) nositeli konformního chování. A tak je autoři cíleně staví proti sobě. V počtu negativních hodnotících soudů tak dosahují vyššího skóre než je počet vražd v detektivkách Agathy Christie. Dokola slyším přívlastky "šílený, naštvaný, chaotický, vynervovaný, paličatý" atp., a to u Gogha i u Gauguina. Z korespondence se čtou pouze konfliktní pasáže a dva šermíři spolu v dokreslující atmosféře bojují jak o život. Tolik negace, skoro až požitkářského bažení po krvi? Vadí mi výslovnost Gogán.  To je špatně, nikdy jsem to neslyšela. Už první epizoda série mě zklamala. Záměr autorů postavit epizody na boji mě nezajímá a touto epizodou končím. Kdyby se neukázalo pár skvostných děl, tak nedokoukám.

Dokument oslavuje největší autorku detektivek ve formátu, který mi velmi sedí. Potřebuji mluvené slovo celé škály profesí - od spisovatelů, přes kritiky až po herce. Velmi erudovaně mluví o Christie i její pravnuk. Slovo se střídá s filmovými ukázkami, starými fotografiemi. Autorčin život je představen na pozadí historických událostí a kulturního života v Anglii. Dokument je poutavý, česky výborně namluvený (Šťastný, Beneš, Čárová...). Agathu Christie jsem četla už tak od deseti jedenácti let. Mám ji v malíku, přesto se opakovaně na její příběhy koukám, zvláště na Sucheta a na Vraždu v Orient expresu z roku 1974.

V druhé sérii se kauzy více prolínají, a tak si divák nesmí nechat uniknout žádný díl. V této epizodě se zase objevila kauza Černého syna, do toho kauza minulé zavražděné, nyní vražda další mladé holky a k tomu ten instalatér... Rodina vyšetřovatelky Malé zase v ohrožení? Ztrácím se. V jednoduchosti je krása, s čímž zřejmě scénárista nesouhlasí a vplétá do vyšetřování ještě vztahové motivy. No, tři hvězdičky dnes dávám spíše za působivé exteriéry a hudbu než za příběh.