myc-hal

Ten film mi sedl jako ... prostě sedl dokonale. Uvědomil jsem si, jak mi je evropský styl vyprávění bližší a Kaurismäki mě přeqapil svým humorem. Lehký naivismus nebo spíše hlazení po duši (hlavnímu hrdinovi se zkrátka vše, krom toho, že jej málem zabijí, daří) mi přišel jenom vhod. (FK, 1.3.2012)

Hodnotit takový film nelze bez přihlédnutí k dobovým souvislostem - a proto musím dát odpad, jelikož ten film je prolezlý propagandou skrz naskrz. Propagandou podpořující projekt kolektivizace vesnic. Ve filmu se může zpívat jak chce "V slunném světě rovných lidí, bratr bratru nezávidí", ale právě závist byla tou vlastností, kterou komunisti umě rozdmýchávali v lidech a která je nesla za jejich vytouženým cílem. Najít v každé vesnici jeden exemplární případ, vybudit lůzu k akci a ta už se postará. Postavy ve filmu jsou naprosto šablonovité, ani nemá smysl o tom moc psát. Politický zástupce v traktorové stanici (už ta funkce!) nám jen tak mimochodem ukáže, že umí dovedně couvat s traktorem, aby jsme si nemysleli, že je to nějaký neschopný aparátníček. Statkář Fulín nosí "prvorepublikový" klobouk, ne ty správné budovatelské čapky. Garážmistr Karásek je dobrák zastaralých názorů a několikrát je jemu i divákovi polopatě vysvětleno, jaké názory jsou ty správné. Vlastin otec Tomeš pozná, že otevřená náruč JZD je vždy ochotna odpustit minulé prohřešky. Záškodníček Pepek sice udělá chybu, ale svým budovatelským nadšením ji lehce napraví. Spousta propagandických hesel nejsou jen filmovou rekvizitou, ale jsou určeny hlavně pro diváky. "Málo mezí v JZD, více chleba v národě!". Přesto pár věcí mě překvapilo. Když Fulínovi říkají, že mu můžou pole vyměnit, říká jim: "Paragrafy na to máte, ale kouska srdce k člověku ne." Fulín je samozřejmě vykreslen jako egoistický vykořisťovatel, tahle věta by ale mohla zaznít i v úplně opačném filmu. Taktéž nadávání na zbytečnou byrokracii jsem v budovatelském filmu nečekal. Některé scény si uschovám pro obveselení přátel, jako třeba lehký náznak Oldovy žárlivosti zahnaný nabídnutou svačinou na traktoru nebo pozorně naslouchající traktoristy, kterak Vlasta kolejnici ke kolejnici pokládala... Jako obraz doby je film vpodstatě dokonalý, ale jelikož jeho záměr byl zcela opačný, hvězdičky mu to žádné nepřinese.

Vizuální část je doopravdy excelentní, je vidět, jak se Machatý snažil vyprávět obrazem. Už úvodní sekvence příchodu domů - není třeba slova, je třeba divácké aktivity, a tak je to správně. U mě vede stín houslisty na zdi.

"Tohle je Hitler. Teď si sedne." Tahle ironizující stránka filmu mi přišla nejlepší, plně mi odpovídá názvu filmu. Jenže takhle zpětně je ironizovat docela jednoduché. Hodně silná první půle, postupně s větší snahou zapojit propagandu, film slábne. Výborné alegorie - kankánové tanečnice, prásk, pochodující wehrmacht.

Škoda, že jej hodnotím tak pozdě od sledování a zůstalo mi několik vjemů. Dlouho mi ležel doma a bál jsem se jej, vlastně jsem netušil o co jde. A dostal mě. Někde po půlce v něm zazní - je třeba to vše dovést ad absurdum! A o tom je celý film. Starostův "úsměv" je jeden z těch vjemů, který se mi často vrací. (DP, březen 2011)

Zpočátku jsem myslel, že skrze ponuré a umělecky komponované záběry se dokodrcáme ke konci dle bookletu DVD. Všechny budovy jsou řádně popsány, osoby se nazývají poctivě jmény, aby bylo vše jasné. Jenže od toho, co vdova vstoupí do Národního výboru se pro mě film zlomil a každým dalším záběrem se mi vrýval do mysli. Jako obraz 50.let jej výborně popisuje Marigold. Mě napadala ještě jedna věc - už když jsem si prohlížel fotky Josefa Koudelky ze srpna 68, říkal jsem si, jak je možné, že ta ohromná energie, co je na nich v lidech vidět, se někam ztratila. Došlo mi, že to asi ani jinak nejde, zůstali tady stejní lidé jako před srpnem, stejně tak jako po 89 zůstali stejní lidé jako před ním, jedna podařená nebo nepodařená revoluce může zanechat hodně šrámů a změnit hodně osudů, ale ta masa lidí se mění jenom hodně pomalu a tak tady vždy byli a budou jako ve filmu "povolit-nepovolit-zeptat se nahoře" připosraní Vondrové, poslanci jezdící si zastřílet do obory, "říkal na zámek, ale myslel k nám domů" hrabivé babky nebo vesničani, kteří Matyldu měli všichni rádi a do průvodu se přidají, ale při rabování jejího domu je nemusí nikdo popohánět... (DP, 10.3.2011)

Skřivánci jsou sledem kratších i delších scén, které jsou provázány vlastně jen zlehka a tak zde nejde o příběh. Jde o obrazy (Poldovka je vážně úžasně fotogenická), symboly, hrabalovsko-menzelovskou poetiku. Všechno je zde napsané, tak snad jen pár výborných scén - jak úžasně lze vyjádřit erotické dusno v prostředí nucených prací na kovošrotišti! Podávání železa z ruky do ruky, sundání rukavic, pohledy - z toho by měli ctitelé Haysova kodexu radost! V další scéně se vězenkyně nenuceně baví a vykládají šrot z vagónu - kříže s Ježíšem Kristem. Netřeba nic dodávat. A cikánská svatba s vyléváním vína - úžasné obrazy, ta snoubenka vypadala jak madona z dávných děl. (DP, 10.3.2011)

Přijde mi fascinující koukat na 90 let starý film, vidět jak to vše funguje a také to jak Chaplin ohmatává možnosti a správné postupy nového (tedy 20 let starého) média. Občas se snažím představit, jaké to muselo být být u zrodu filmu, vidět jej poprvé třeba ve třiceti a nevyrůstat na něm a postupně si uvědomovat všechny možnosti. (DP, 1.3.2011)

Viděl jsem Černého Petra a viděl jsem svůj předobraz... Forman se rozjíždí, zkouší a vypráví jakoby jen pozorováním. Výborný konec, výborná kamera, výborný Jakim, Vostrčil, Pucholt... (DP, 1.3.2011)

Je jasné, že hodnocení bude hodně ovlivněno mírou souhlasu s tématem a tak nezastírám, že mi je kolo bližší, na druhou stranu, jedu v tom taky. Taky žiji v městě se 40tisíci obyvateli, kde je sice také každý den dopravní špička, která dokáže řádně napnout nervy (zvlášť takhle v pátek odpoledne), ale z jedné strany města na druhou to do 30min jde pokaždé, takže problémy Prahy jsou hodně daleko. Auto*mat má pro mě to nejlepší z aktivistického dokumentu, trocha provokace, ale hlavně osobní zápal a přesvědčení, schopnost nadhledu, svižnost. Dovlím si tady jeden text od Václava Havla: "Hrdinům, idealistům, snílkům, humanitárním pracovníkům či občanským aktivistům se svět směje pořád. Důležité je, aby pod tímto tlakem sami nezvážněli, nezačali se dojímat nevděčností světa a svým těžkým údělem – a posléze se uzavírat do sebe, mezi sebe, do vězení pocitu nepochopené vyjímečnosti, a vlastně tím jen přepluli z krásného světa obětavců do nebezpečného světa posedlíků. Jak tedy čelit tomu, aby se z obdivuhodného obětavce nestal hrůzu nahánějící posedlík? Je pouze tento jediný způsob: legrace." Myslím, že tenhle dokument má velký přesah i mimo konkrétní téma, kterým se zabývá. (docalliance, 25.2.2011)