Magenta

Když jsem tenhle film viděla poprvé, hned v první minutě mě vcucnul (dodnes se směji tomu malému dirigentovi v úvodu, jak paří na znělku 20th Century Fox) a vyplivnul mě na konci v takovém stavu, že mi pak nějaký čas všechny ostatní filmy připadaly šedivé, všechny písničky v rádiu nudné, všichni herci fádní a okolní svět příliš obyčejný... A stane se mi to pokaždé, když Moulin Rouge vidím. Takhle romantický, veselý a zároveň tak strašně smutný film se hledá jen těžko. A mimochodem, skladbu Bolero, která provází závěrečné tiulky, ač není tak provařená jako ostatní songy z filmu, považuji za jednu z nejlepších filmových melodií vůbec!

Po pomalejším rozjezdu, který ale vůbec není nudný, film skvěle graduje. V první půlce jsem obdivovala hlavně herectví tria Nolte-Hardy-Edgerton, v té druhé už jsem se nesoustředila na nic jiného, než na skvěle natočené souboje a hlavně tu emocionální smršť v závěru. Už to tu sem tam v nějakém komentáři padlo, že ten závěr je geniální... A já se pod to podepíšu. Řvala jsem jak želva, a to se mi stalo jen párkrát, dokonce jsem se chvílemi přistihla, že držím palce, jako bych sledovala reálný zápas v telce :) Pro mě obrovské překvapení a 5 hvězd bez mrknutí oka.