jerry12

90%. Filmů jako Jurský park se dnes už točí pomálu. Steven Spielberg je neuvěřitelný tvůrce, protože dokáže (dodnes, třebaže už ne s takovou senzitivitou, jako dříve) filmům vnuknout duši. Jurský park má všechno. Má strhující příběh (jehož gradace patří mezi stylisticky nejstabilnější v historii), má antagonistu (kterým tu paradoxně nejsou dinosauři, ale přespříliš ambiciózní vědci a oportunisté), má efekty (které se v kontextu dnešní doby místy mohou zdát úsměvné, nicméně v té době byly pokračováním jakéhosi převratu, který nastavil George Lucas na konci 70.let), má klaďase (kterými jsou tu, jako ve většině Spielbergových vyprávění, děti), má hloubku (která je právě pro sentimentálního Spielberga typická). Jurský park je narativně (zvlášť v kontextu Spielbergovy tvorby) relativně předvídatelný, přesto však stylem i formou zvládá být po desítky minut napínavý tak, že mě i po zhruba patnácté projekci nutí tajit dech. Dozrávám do momentu, kdy je v mých očích Jurský park rok od roku více kultovním a povinným filmem, a společně s E.T. - Mimozemšťanem taky jedním z filmů, jež definovaly vyprávěcí struktury moderního Hollywoodu (s tím, že formu vyprávění Martina Scorseseho vnímám jako zcela odtrženou od této, a tak i nevhodnou srovnávání). Fakt, že oba filmy pochází od jednoho legendárního režiséra, je více než výmluvný. Nikdy nepřestanu být odpůrcem remaků a ani moderní Jurský svět, třebaže se hodně snaží, můj názor změnit nedokázal. Kultovní film je prostě vždycky jenom ten jeden. Tak to zůstane a tak to i má zůstat.

90%. The Haunting se pro mě stal dalším důkazem, že by divák neměl dát na haló efekt a vzdávat seriál po prvotním dojmu. První dva díly mě totiž vůbec nepřesvědčily, což bylo způsobeno jednak tím, že mě skutečně nebavily, a jednak tím, že jsem obecně celkem alergický na horory všeho typu, kde se objevují samoúčelné lekačky na efekt a podobné čistě estetické prvky, aniž by narace vedla k hlubšímu poznání či katarzi. The Haunting se ale rozjíždí pomalu, abyste až po čase zjistili, že pravděpodobně všechno souvisí se vším, a že dokonce i tyto účelové efektní lekačky tu nejsou jen na efekt, ale naopak mají své neodmyslitelné místo v celkovém příběhu. To bylo velmi příjemné zjištění, protože teprve pak jsem si mohl začít užívat tu zvolna gradující psychologickou hru, která někdy v polovině série vygradovala do zcela mimořádné atmosféry, jež už mě až do titulek posledního dílu nepustila. The Haunting se na první pohled tváří jako horor a bez znalosti narace a příběhů jednotlivých postav jej tak pravděpodobně budete vnímat, protože hojně využívá hororových prvků, ale při pečlivém sledování zjistíte, že spíše než o horor s prvky psychologického melodramatu jde o psychologické melodrama (bez pejorativního vyznění toho pojmu) s prvky hororu, které jen doplňují napjatou a dusivou atmosféru celého příběhu. Sofistikovanost a síla celé metanarace společně s naprosto fantasticky napsanými (i zahranými) postavami vytváří přesně to prostředí, které chcete u psychologického dramatu vidět, až jsem chvíli uvažoval, jestli bych si The Haunting neužil ještě víc, kdyby se obešel právě bez onoho hororového rámce, jež v těchto případech povětšinou považuji za zbytečný. Dospěl jsem k tomu, že nikoliv, protože v tomto případě prvky hororu ladí celkové vyznění dílčích subpříběhů a výrazně zvyšují celkové genius loci onoho Hill House (ale i ostatních lokací jako Shirleyiny pitevny ad.), který se po shlédnutí posledního dílu stává spíše hluboce rozporuplným místem plným emocí, než dalším rádoby strašidelným domem. A to je velmi příjemná změna, která, společně s geniálně vystavěným, kombinovaným a propojeným příběhem plným reálných emocí a realistických motivací postav, dělá z The Haunting dle mého nejlepší psychologický (ano, nikoli hororový) seriál moderní doby a definuje zcela nový žánr hororů. Dosud totiž horory sloužily primárně jako horory, na nichž byl vystaven příběh, zkrátka proto, aby tam nějaký byl. The Haunting má perfektní příběh, na němž vystavil hororový rámec, a to prostě a jednoduše funguje. O dokonale mysteriózní atmosféře, vtahující režii, fascinujících dialozích a skvělém načasování zmiňovaných hororových prvků vůbec nemluvě, tam The Haunting exceluje naprosto zkušeně; myslím, že co se týče intelektuální vrstvy nemrtvých, ještě nikdy v minulosti nebyl překryv mezi trojrozměrnou a duchařskou dimenzí tak stylový. Velmi příjemné překvapení, které se mi z paměti rozhodně nevytratí jako kdejaký laciný horor. Po druhé projekci celé série se navíc musím pozastavit ještě nad jedním aspektem, který jsem prve spíše míjel a až nyní jsem měl šanci užít si ho díky znalosti reálií hned od počátku. Tvůrci dokázali neuvěřitelně realistickým způsobem vystavět dospělé fáze postav na těch dětských a traumata interpretovaná v době pobytu v domě jsou úžasně přenesená do současnosti ve formě mnoha různých psychologických (až psychiatrických) emocí a odchylek, jejichž patologie zcela odpovídá přirozenému vývoji. Díky tomu máte dojem, jako byste znali i ony části života postav, které v seriálu nevidíme (Shirley vypořádávající se se smrtí svou přísně racionální povahou prostřednictvím pohřebnictví jako racionálního nástroje smrti, Luke podléhající stínům minulosti vzhledem ke své bojácné povaze, Theo projektující svou senzitivitu do své kariéry ad.). Tato sofistikovanost dává divákovi ohromný prostor k tomu získat si k postavám a celé metanaraci značný vztah, a to je něco, co je v deseti dílech paradoxně možná složitější, než u dvouhodinového filmu, protože pětinásobná délka dává tvůrcům pětinásobnou možnost šlápnout vedle. Nestalo se. Bez špetky přehánění považuji vývoj charakterů a jejich věrohodnost za nejvíce fascinující od dob Waltera Whitea a Jesseho Pinkmana a celou první sérii The Haunting za absolutní žánrový masterpiece. Laťka pro druhou sérii je hodně vysoko, nu což?

80%. Můžete mít mimořádně originální námět, který stačí relativně dobře zpracovat, a nebo můžete mít konvenční, tisíckrát viděné klišé, jež pak ale musíte zpracovat bezchybně, aby si ho vůbec někdo všiml. Tím druhým případem je Green Book. Předvídatelný a těžce neoriginální námět o nápravě, byť tentokrát spíše nápravě barevného snoba, než bílého rasisty, zachránilo příjemné feel-good zpracování, hudba dokonale lahodící uchu, a především herecký koncert Viggo Mortensena, který tu hraje tak přirozeně, že jakousi funkci duchovní identifikace či projekce do postavy (alespoň u mě) splnil po pár minutách, a pak už se mě jen držel. Mahershala Ali se mnou na rozdíl od akademiků prakticky nepohnul, ale to není osobní, spíš jsem si jen zkrátka oblíbil tu Mortensenovu italsko-americkou dikci, která dle mého zastínila všechno ostatní, včetně námětu samotného. Žádný zázrak - a už vůbec ne oscarový (ale asi se tomu už nikdo nedivíme) - jen velmi, velmi příjemná road movie, kterou si milerád (několikrát) zopakuji.

85%. Není pochyb, že na světě neexistuje národ, který by uměl interpretovat kriminální žánr s intenzivnější, specifičtější a ostřejší atmosférou, než Dánové. Složka 64 je vedle Honu, Lovců hlav či Ukrutně šťastni dalším zářezem tvrdě a nekompromisně konkurujícím hollywoodské či britské kriminální kinematografii, přitom ve svém vyznění nenaznačuje zvlášť vysoké ambice, spíše se jen soustředí na genius loci Kodaně, charaktery pro krimi sice archetypální, ale pořád skvěle funkční, a v neposlední řadě na precizně vystavený scénář, který nedovolí sebemenší chybičku, a pomáhá tak vtáhnout diváka do příběhu (jež je navíc velmi aktuální). Obdivuji, s jakou lehkostí Boe dokázal uprostřed napínavé gradace jedné dějové linie přejít k jiné, mnohem důležitější linii, která Složku 64 stylisticky i formálně zcela vychýlila, ale tak přirozeně, že jste si toho v podstatě ani nestačili všimnout, dokud na plátně neběžely závěrečné titulky. Váhal jsem nad plným hodnocením, protože Složka 64 je téměř dokonalá kriminálka, která má všechno, co by dobrá kriminálka měla mít - originální a těžce inteligentní, skoro až intelektuální příběh, geniální investigativní asociace, sofistikované, třebaže konvenční charaktery, naprosto fantastickou atmosféru, chronickou narativní katarzi. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že samotný závěr byl nejprve zbytečně překombinovaný, nakonec zase naopak odfláknutý, jen ne odpovídající předchozím 100 minutám; tím trochu narušil tu švýcarsky fungující atmosféru a "omezil" onen finální dojem. I tak to ale byl dle mého jeden z nejlepších filmů roku 2018 a možná jedna z nejlepších ryzích žánrových (a přece pestrých) kriminálek, na kterých jsem kdy v kině byl. Ten námět jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy, připomínal mi můj nejoblíbenější a dle mého nejinteligentnější film o pomstě vůbec, a to si zaslouží skoro plné hodnocení. Uvidím, zda se po druhé projekci, která určitě proběhne, ještě nevrátím, přidat ten poslední střípek dokonalosti k finálnímu hodnocení. Jestli však Složka 64 ve mně vyvolala nějakou katarzi, tak ve mně stoprocentně ukotvila názor, že skandinávské kriminálky jsou ty nejlepší na světě, i navzdory všem rozpočtům, kapacitám a velkým jménům.

90%. Finále s mimořádně hutnou a autentickou atmosférou, která od začátku až po samý závěr nabízí přesně to, co má dobrý film nabízet - vtažení do děje. Od první scény až po závěrečné titulky se mi těžko dýchalo. A to fantasy obecně nemám rád. Dokonalost.

35%. Under the Silver Lake vlastně moc neví, čím chce být. Na jedné straně tématicky zachází do hlubokých filozoficko-konspirativních propastí, na druhé straně stojí na pomezí komediálního melodramatu, ze všeho nejvíc ale paroduje. To by bylo v pořádku, kdyby však schizofrenně nestřídal náladu a atmosféru v krátkých vlnách, kdy chvíli buduje reálné napětí a divákovu zvědavost, aby je vzápětí shodil ze stolu scénou (nebo sekvencí scén), která se dá nazvat skoro fraškou. Na Silver Lake mi chybí jednoznačnost v tom, co vlastně chce nabídnout; snaží se být multižánrový, ale asi až přespříliš. Umím si představit, že by se ubíral atraktivnější cestou, kdyby byl ryze mysteriózní lynchovinou (protože námět, ač je záměrně vyhnaný do extrémů, je bezpochyby zajímavý), nebo naopak ryze parodií zesměšňující netradičně pojaté hollywoodské "podsvětí". Místo toho se ale plácá mezi krutou vážností a parodickými prvky, a to není dobrá cesta. První zásada každého kvalitního filmu je, že by měl vždycky vědět, kam chce jít, co chce nabídnout a čím chce být. Mám dojem, že Silver Lake o tom nemá ani páru, protože je jak narativně, tak náladou a katarzí doslova roztříštěn. Motá se tak v kruhu, z kterého není cesty ven. Škoda, protože potenciál tam byl a lynchovskou atmosféru Mitchell budovat umí, třebaže po svém (s vědomím faktu, že Lynchovi se nikdo nemůže ani přiblížit).

90%. Blockbusterové zhmotnění legendy, které se chce zavděčit všem, ale na druhou stranu ani nevypadá, že by si dělalo ambice být něčím víc. Mnozí v Bohemian Rhapsody postrádají hloubku, já též. Singer se však o nějaký ultra filozofický kurz ani nesnažil, chtěl jen audiovizuální dokudramatickou formou - a nutno říct, že formou velmi hravou - vzdát čest legendárnímu zpěvákovi. Že je to, spíš než kontinuální vyprávění, v zásadě jen shluk známých a významných kulturních událostí 70. a 80. let, je sice pravda, ale komu to vadí? Nemám pocit, že by se Singerovi nepodařilo to, co s Bohemian Rhapsody zamýšlel. Naopak vnímám jako velmi pozitivní, že nezabředl do vod politické korektnosti a nějakých velkých melodramat, kromě toho, že ukázal, kým Freddie Mercury pravděpodobně skutečně byl - osamělým a od konvenční společnosti odtrženým snílkem, který si svůj sen splnil. Když budete ve filmu hledat hloubku nebo nějakou významnou katarzi, nenajdete ji a pravděpodobně budete zklamaní. Pokud se na něj ale budete dívat jako na audiovizuální oslavu hudby, bude se vám líbit. Podobně jako všem lidem v narvaném sále, z nichž se při závěrečných titulcích ani jeden nezvedl a neodešel ze sálu, protože si všichni chtěli ty legendární a nesmrtelné hity vychutnat až do konce. Není to film ničím převratný nebo nezapomenutelný, ale je to film scenáristicky i režijně velmi, velmi líbivý, a třebaže mu chybí jakási dramaturgická kauzalita, poslechnout si všechny slavné hity na pozadí filmařsky-řemeslné dokonalosti v podaní režie, kamery, výpravy, zvuku a Ramiho Maleka jako jednoho z nejúchvatnějších hereckých výkonů poslední doby, bylo prostě nádherné. Náročnější divák může hledat mouchy a našel by jich spoustu, já si chtěl tento umělecky mělký a jistě nedokonalý, ale divácky velmi efektivní a neustálou husí kůži způsobující film užít, a to se mi podařilo. Podotýkám, že pokud nemáte rádi Mercuryho, budete mít poloviční zážitek. Ano, možná jsem při hodnocení zaujatý sympatiemi. Ale jde to v tomto případě jinak?

70%. Halloween 21.století. Po celou dobu se pohybuje na hranici mezi třemi a čtyřmi hvězdami, přesto jsem se nakonec přiklonil ke kladnějšímu hodnocení, a to z několika důvodů: Za prvé, oproti předchozím moderním remakům a pokračováním tento díl vzdává naprosto dokonale poctu originálu. Ať už jsou to úvodní titulky, které vzbuzují krutou nostalgii; ať už jsou to flashbacky s použitím původních scén; ať už je to ten naprosto geniální a bezprecedentní hudební podkres, bez něhož by ani původní Halloween nikdy nebyl ani zdaleka tím, čím je; ať už jsou to "remasterované" scény z originálu, jako třeba scéna ve školní lavici; z nového Halloweenu je zkrátka cítit duše, kterou si propůjčil z originálu a zde ji velmi umě rozvrstvuje. Za druhé, třebaže je legendární Michael Myers i zde - dle předpokladů - prakticky nesmrtelný, velmi se mi líbí ta obrácená filozofie, s kterou byl nový díl napsán a režírován. Kromě toho, že se zde objevuje řada prvků z originálu, stává se i tento díl originálním, a to v tom, že Michaela už nepředstavuje pouze jako chladnokrevného zabijáka, ale i jako oběť. Režijně se to geniálně odráží v kultovních scénách, které známe už z původního Halloweenu, ale tentokrát jsou převrácené a na straně lovce stojí Laurie (ať už třeba právě scénou ze školní lavice, nebo scénou, kde Michael shodí Laurie z okna). Michael je tak postaven nejen do pozice lovce, ale i loveného, což novému Halloweenu přidává na dynamice a posouvá ho - dokonce i oproti originálu - k narativně zajímavějšímu a pestřejšímu dílu. Za třetí, ač bych neměl, zákonitě porovnávám tento kousek s předchozími snahami o návrat k Michaelu Myersovi z let 2007 a 2009, a oproti těmto velmi nepovedeným až tragickým remakům, které subsvět Haddonfieldu spíše zbouraly, ho nový Halloween znovu postavil do podoby, která takové legendě náleží. Na druhé straně, i tento díl se bohužel musí potýkat s dobou, a tak kromě zmíněných tří největších (avšak ne jediných) kladů uvedu i tři největší (avšak ne jediné) zápory. Za prvé, vedlejší postavy jsou (ne, že by to u originálu bylo jinak) velmi ploché, emočně prázdné a absolutně bez charakteru; chvílemi jsem měl dojem, že některé postavy byly napsány "na tělo" Michaelovi, jen aby měl koho vraždit. Z toho plyne fakt, že především v první polovině je tu řada scén, které nerozvíjejí děj, ale jsou napsané a natočené ryze na efekt. To je škoda, protože např. postava Laurie tu dostala úplně nový psychologický rozměr; ostatním postavám však vesměs chybí, a tak se nový díl dopouští klasických žánrových klišé jako nelogické chování postav či zbytečné a předvídatelné lekačky. Za druhé, co se hudby týče, třebaže se Carpenter vrací ke svým klasickým znělkám, které byly v obou zmíněných remacích naprosto zdeformované (nutno říct, že je nekomponoval Carpenter), je škoda, že některé hudební prvky známé z originálu se tady vůbec neobjevují, a hlavní motiv se objevuje asi méně často, než bych si u pocty takového formátu přál. Za třetí, je moc fajn z pohledu zarytého fanouška originálu vidět ulice Haddonfieldu a vracet se k režijně odpovídajícím prvkům, které známe z původního Halloweenu, ale osobně mě velmi mrzí, že se tady neobjevuje dům Michaela Myerse (kromě jedné výjimky), který měl velkou účast na atmosféře, jíž původní Halloween disponoval. Sečteno, podtrženo, nový Halloween je krásná pocta originálu, která se umí i po 40 letech vracet ke známé a jedinečné atmosféře, ale dělá to méně často, než by bylo vhodné, zvlášť v první polovině. Hodně toho, co vám první polovina vezme, ale vynahrazuje polovinou druhou, a především naprosto epickou závěrečnou půlhodinou, která už je zase přesně tím, co od Halloweenu čekáte - napínavým, dech beroucím a nervy drásajícím bojem o přežití. Nejsem si jist, nakolik film jako samostatný prvek dokáže docenit někdo, kdo nezná, neviděl a nebo neprožíval originál, ale jako věrný fanoušek původního Halloweenu jsem byl v první polovině trochu zklamaný, aby mi David Gordon Green zavřel hubu ve druhé části, která má všechno, a ještě mnohem víc, než jsem od novinky čekal. Navíc, psychologický faktor posttraumatického stresu u Laurie, který celý příběh provází, je zajímavou a líbivou změnou, a třebaže se Green v první polovině zbytečně moc odvolává na moderní dobu, ve finále - kdo by to byl řekl - je Halloween z roku 2018 třetím nejlepším Halloweenem, pochopitelně po prvních dvou originálech, a v některých bodech kritiky si dokonce nezadá ani s originály, které formovaly žánr slasher před 40 lety, kdy se točily horory, které už dnes prakticky nikdo neumí (a v případě slasherů bez hloubky vlastně už ani nechce) točit. Greenovi se podařilo hodně se tomu přiblížit; hloubku nehledejte, pořád je to "jenom" slasher, ale sakra efektivní, protože pocity, které jsem měl při záběru na Michaela se známým hudebním motivem v pozadí, byly tak intenzivní, že už jsem se při první projekci nemohl dočkat, až jej uvidím podruhé. Při takových emocích jsem se musel přiklonit k lepšímu hodnocení, třebaže nový Halloween má rezervy, které se - jak doufám - podaří v příštím díle (a já doufám, že vznikne) co možná nejvíc eliminovat.

65%. Slušně rozjetou žánrovku bohužel zastavila nelogická kontinuita příběhu, rušivý střih a nepatřičný patos. Přitom Cooperova režijní prvotina ví přesně, co chce, ale časem se začne ztrácet v tom, jak to prostřednictvím filmu sdílet. Třebaže soundtrack je perfektní a líbivý, je to to jediné, co mi utkvělo v paměti, a to není dobře. A je to škoda, protože v první polovině jsem věřil, že se dívám na skvělé hudební feel-good drama, kterému dominuje především vynikající výkon Bradleyho Coopera a překvapivě skvěle sekundující Lady Gaga. Herecké výkony a skvělá hudba jsou však to jediné, co filmu zůstane až do konce; ono kouzlo příběhu, které oba herci očividně doopravdy prožívali a dokázali jej vnuknout i filmu samotnému, se bohužel vytratilo s prvním náznakem Jacksonových problémů a ze slušně nakročené moderní verze Walk the Line se stalo skoro vztahové melodrama. Rušivým prvkem byla i role Allyina manažera, který se s nějakou otravnou hláškou objevil vždycky, když to bylo nejméně potřeba. Bradley svůj tvůrčí debut zvládl po herecké stránce snad oscarově, po té scenáristické jakbysmet, a ačkoli ani režijně to není zlé, bohužel se mu podařilo něco, co se mi často nestává - osudy postav mě zajímaly ze začátku, ale s každou další scénou můj zájem upadal a v závěru už mi úplně scházela jakákoliv katarze a závěrečné rozuzlení bylo natočeno tak stroze a bez emocí, že už se Cooperovi nepodařilo "nahodit" film zpátky do původních kolejí. Po návratu z kina jsem si rád znovu pustil soundtrack, ale film už bych podruhé vidět nemusel, a to je špatně. Přesto mu ještě jednu šanci dám a uvidím po druhé projekci, jestli v tom nenajdu něco, co mi druhá polovina filmu napoprvé nebyla schopna nabídnout.

90%. Všeobecná stigmatizace Youtuberů nezná hranic. Ale už to dávno není banda neumětelů, kteří během pěti minut natočí video, hodí ho na Youtube a desetitisíce jim skáčou na účet. Ohromný tlak publika - ano, i toho primárního, což je věková kategorie 13 - 19 - způsobuje, že živit se youtuberingem, ergo dělat to kreativně, dobře, kvalitně a marketingově správným způsobem, znamená pořádně si to odmakat, hodiny denně. Díky konkurenci je dnes youtubering skoro jako herectví či jiná umělecká činnost. Na to, aby se člověk stal úspěšným Youtuberem, mu vážně už dávno nestačí jen iPhone s kamerou. Potřebuje talent, schopnost zaujmout, nastavit standard a především jej udržet. Nevidím důvod, proč by herec, bavič, malíř či zpěvák měla být respektovaná povolání, ale Youtuber nikoli. Je to jiné, je to nekonvenční, pro konzervativce je to jako drátem do oka, ale zkrátka je to tak a dává to smysl. Trh se přirozeně vyvíjí. Měli bychom s ním. A Jirka Král tomuto faktu nastavil zrcadlo. Polidštil ten zdánlivý sen a zdemoloval všeobecnou představu, že youtubering je hodně peněz za málo muziky, bez práce, bez tlaku a bez schopností. Co na tom, že obsah je zpravidla povrchní a spíše zábavného, než inspirativního rázu; myslím, že většina těch, kteří youtubering odsuzují, jim závidí to, že se, oproti nim, našli ve své době. Že jim spadlo do klína něco, co je baví, naplňuje, něco, čím baví ostatní, díky čemu jsou u ostatních oblíbení, a zároveň mají možnost se tím i slušně živit. Ano, spadlo do klína. Příležitost jim spadla do klína. Ale oni se jí museli chytit a celkem tvrdě na ní pracovat. Nejčastější výtka odpůrců je, že Youtubeři vlastně nic neumějí a jen využívají mezery na trhu, aby vydělali balík za nic. Proč to tedy neuděláte taky, když je to tak jednoduché? Vše, co bylo řečeno, tento dokument krásně potvrzuje, a potvrzuje to na formátu tak atraktivním a bezchybně zpracovaném, že nelze jinak, než dát do plných.