jerry12

70%. Vaughn posouvá hranici totální absurdity na a občas i za snesitelnou linii. Už první Kingsman byl po bondovsku přehnaný, především v akčních scénách, ale pořád tak nějak zdravě. Pokračování má blíž ke sci-fi komedii, než k akční komedii, což může přinést jeden ze dvou výsledků - příjemně nebo nepříjemně vás překvapí. Na druhou stranu, maximalizaci absurdních scén slibuje celkem přesvědčivě už trailer, takže když jdete do kina připravení na vše - a kdo zná Vaughna, ví, že musí být připraven absolutně na vše - nakonec může být i ta donebevolající absurdita příjemnou podívanou. Druhý Kingsman není v ničem nijak zvlášť originální; prakticky kopíruje mustr jedničky, dokonce ji i v mnoha dílčích prvcích vykrádá, ale pozvedá na novou úroveň jak humor, který se tu sice objevuje méně často, ale když už, tak opravdu stojí za to, tak choreografii akčních scén, která potvrzuje, co už jsem psal u prvního Kingsmana, a sice že Matthew Vaughn a George Richmond jsou zdaleka nejkreativnějšími a nejoriginálnějšími tvůrci akčních scén současnosti a svým způsobem definují laťku akčních skoro-sci-fi komedií, která je už od jedničky nastavena velmi vysoko. Ona "britskost", která je z obou Kingsmanů cítit na míle daleko, je zkrátka nenahraditelná. Druhé pokračování se navíc může chlubit všemi přednostmi, kterými se chlubil původní film - dokonalý herecký koncert, zábava od začátku až do konce a několik tak extrémních scén, že máte tendenci hledat okolo sebe někoho, na koho byste se mohli nevěřícně podívat. Škoda jen, že si tvůrci u dvojky víc nepohráli s vyprávěním a sází ryze na prvky, kterými Kingsman dominuje, a sice právě na humor a akční scény; dějová linka s Julianne Moore - které jsem mimochodem nevěřil ani slovo - nebyla zrovna šťastná a její charisma ani v nejmenším nedosahovalo efektivity, kterou do Kingsmana vnesl Samuel L. Jackson. Nicméně tomu, čím chce druhý Kingsman být, se to dá odpustit. Nechce totiž být narativně pestrým nebo dokonce převratným filmem, naopak děj chápe spíš jako nutné zlo, které buduje prostor pro to, co jde tvůrcům Kingsmana nejlépe. Ten brutální hype, který jsem cítil po prvním díle (který mimochodem považuji za jeden z nejlepších a nejpřevratnějších filmů třetího tisíciletí), mi tady chybí, ale i tak je to pokračování víc než důstojné. A to stačí.

80%. Excelentně rozehraná (a bohužel nedohraná) psychologická hra, jejíž plynulá gradace umí neuvěřitelně autenticky pracovat s napětím a očekáváním. Get Out lze rozdělit na třetiny: V první dochází ke sblížení díváka s postavami a uvedení do děje, druhá buduje vyprávění už s výrazným emocionálním efektem a třetí v šíleném tempu odhaluje jeden zvrat za druhým. Mrzí mě dvě věci: Za prvé, řada žánrových klišé, které jsou tu vystavené evidentně na efekt. Pravda, u hororů nic nového, ale narativně jde o natolik chytlavé téma, navíc v kombinaci s výborným scénářem, že by mu slušelo zařazení spíše dramatické; jako horor už se pouští do zbytečných akrobacií, které ve výsledku mohou být (a pro mě místy byly) rušivé. Za druhé, závěr je nepochopitelně překombinovaný. V jednoduchosti je krása a i Get Out by se klidně obešel bez poslední čtvrthodiny; slušel by mu sofistikovanější a stylovější finiš, happyendy už dávno nejsou v módě. Kromě zmíněných dvou nešvarů bych se obešel i bez postavy Chrisova přítele, jehož rétorika občas na moment naruší proces budování napětí, ale to se dá snést, protože doplňuje ten jemně sarkastický tón celého absurdního vyprávění. Nutno říct, že Get Out je ve většině bodech (snad až na hlavní zvrat, který vás napadne, ale nechcete mu věřit) víceméně od začátku predikovatelný, což ovšem tíživé atmosféře neubírá, možná dokonce naopak. Škoda, že ve filmu nebylo víc pozornosti zaměřeno na samotný psychologický princip toho, co se vlastně děje v onom rodinném příběhu (na což by byl zaměřen, kdyby byl dramatem), a po celou dobu se pohybuje spíš po povrchu událostí; i tak je to ale mimořádné dílo, především tím WTF efektem, který způsobuje, a nečekanou katarzí, kterou vyvolává a na níž u hororů (třebaže Get Out podle mě není apriori horor) nejsem vůbec zvyklý, pročež tento žánr nemám příliš v lásce. Nutno dodat, že i když se jedná o film s mezirasovou tématikou, není neomarxisticky propagandistický, jakým moderní Hollywood často umí být, a to je osvěžující změna. Get Out je film, který by stylem i kvalitou mohl mít potenciál konkurovat i takovým legendám jako Lost Highway nebo Shutter Island, a to jak tvůrčí interaktivitou, tak zpracováním a svou nepříjemně paranoidní atmosférou. Myslím, že Jordan Peele by mohl být takovou černou a moderní verzí konzervativního Davida Lynche. Věřte, že Get Out - přestože není bez chyby - si budete dlouho pamatovat.

65%. Zdá se, že Nolan začíná po vzoru Spielberga (a jeho Bridge of Spies) chladnout. Dunkirk se omezuje na syrové vyprávění, kde jako emoční vodítko slouží pouze obraz a zvuk. Příběh není ucelený a kombinuje prvky událostí, jejichž atraktivita se mi pro plátno nezdá dostatečná; Nolan tu totiž prakticky nepracuje s charaktery, což v kontextu toho, na co jsme u něj zvyklí, není zrovna konzervativní přístup, a divákovi tím nedává moc prostoru k tomu, aby si na postavy a vyprávění vybudoval byť sebemenší emocionální vazbu. Téměř ke konci filmu jsem si uvědomil, že jsou mi osudy postav s "prázdnou" tváří vlastně docela jedno. To se mi zdá od Nolana jako ryzí experimentování s typologií a formou vyprávění zcela bez jeho osobního podpisu. Dunkirk tak je, spíše než okázalým výpravným dramatem, jen komorní a dlužno říct i trochu zmatenou dokudramatickou variací mimořádně chladně vykreslených scén, které mi po většinu času nebylo moc příjemné sledovat. Abych byl fér, dle očekávání nelze Nolanovi upřít tradicionalistický perfekcionistismus jemu vlastní - každá dějová sekvence má vlastní specifický druh hudby, ta společně s kamerou hraje v Dunkirku naprosto stěžejní roli, nicméně ani u kvalit formátů Nolan/Hoytema/Zimmer to prostě k dokonalosti nestačí. Momentů, kdy dostanete příležitost přiblížit se k postavám na tělo, je tu jako šafránu, a tak i navzdory nesporným technickým kvalitám a dokumentární autenticitě zůstává Dunkirk - tím spíš v přímé komparaci s předchozími Nolanovými díly - přísně nenolanovský. Nemůžu říct, že bych byl vysloveně zklamaný, ale čekal jsem - třebaže přeslazenému patosu se vyhýbám - alespoň symbolické emoce. Syrový a chladný Dunkirk je v mých očích nemá, snad až na drobné výjimky (třeba návrat civilních lodí k plážím nebo jedna dvě scény s Rylancem, který mimochodem podal úchvatný výkon). Přesto Dunkirku emocionální šťáva, typická třeba pro Interstellar jako vrcholné Nolanovo dílo, fatálně chybí, a to mi překáží v tom naplno ho docenit.

65%. Oprášit ideu Willa Huntinga nebyl špatný nápad. Gifted ale bohužel vypočítavě prahne po uznání, a to jej sráží k patetickému průměru. Čekání v nemocnici na porod nebo pseudodramatický proslov Evelyn u soudu jsou scény, které ve mně evokují touhu tvůrců zcela zbytečně příběh patetizovat a dramatizovat ve prospěch oscarových škatulek, přitom komediální pohodové pojetí by tomu slušelo daleko víc. Nicméně díky tomu, že dnes už se divák může velmi často spolehnout na herecké výkony, je tak jako tak Gifted relativně slušnou jednohubkou, kde jsou Chris Evans a Mckenna Grace líbivým tandemem. Jen bych si u takového námětu představoval buď víc feel-good ražení, nebo naopak využití intelektuálního potenciálu; nedostal jsem ani jedno.

80%. Syrová, melancholická a narativní dynamikou prolezlá marvelovka, což z ní dělá svým způsobem mimořádný superhrdinský film, třebaže stále tradičně předvídatelný. Zároveň na rozdíl od jiných (většiny) marvelovek funguje jako celek, nestrádá ani scenáristicky, ani audiovizuálně, ba naopak hudba je dechberoucí, a co se Hugha Jackmana týče, je to ryzí one-man-show a pohlazení na duši každému, kdo si dokáže užívat bezprecedentní herecké výkony. Jackman umí zahrát všechno, ale v Eddie the Eagle si natrénoval vyprahlou lidskou trosku na pokraji smrti a v Loganovi potvrdil, že právě to je jeho životní herecký archetyp. Za dobrou zprávu a snad základní kámen nového marvelovského trendu považuji to, že se začíná lpět primárně na příběhu a až sekundárně na efektech. To Marvel dříve neuměl a i to je jeden z důvodů, proč se o jeho filmy začínám zajímat teprve teď. Ještě se vymanit z toho marvelovského konzervatismu a přidat trochu nepředvídatelnosti a možná začnu brát filmy od Marvelu vážně jako reálné potenciální konkurenty klíčových moderních trháků světové kinematografie bez škatulky intelektuálně prázdných "akčňáků". Zatím nejlepší marvelovka.

90%. (po třech sériích) Seriál, který nemá snad jedinou hluchou scénu. Sofistikovanost dynamického scénáře i jednotlivých charakterů, především těch hlavních (kromě Dextera), je dechberoucí, jejich chování je přísně předvídatelné, což je známka toho, že jsou pevné a ukotvené; vedlejší postavy naopak vynikají nevyzpytatelností a významně pomáhají budovat napětí. Dexter je samostatná kapitola, která v sobě kombinuje oba prvky - jak určitou konzervativní charakteristiku pro něj typickou, tak častou nepředvídatelnost a umění šokovat. O hereckých výkonech nemusí být řeč, Michael C. Hall je génius a Jennifer Carpenter mu perfektně sekunduje. Nechápu, že hvězdy jejich formátu už dávno nepatří mezi hollywoodské špičky. Ale vlastně je to trochu symbolické - v Dexterovi oba předvádí jejich nepochybné opus magnum, a tak zůstávají a asi už navždy zůstanou ne Michaelem C. Hallem a Jennifer Carpenter, ale Dexterem a Debrou Morganovými. Seriál, kterému musíte dát šanci a který si vás získá, ať chcete nebo ne. A jestli postavy Dexter a Debra jsou opus magnum jejich představitelů, tak seriál Dexter je nepřekonatelné opus magnum stanice Showtime.

90%. Spolu s Terminátorem a Komandem nejkultovnější akční film všech dob. Jak příznačné, že ve všech hraje Arnold.

90%. Těžko říct, jak se Kelleymu podařilo zatajit změnu pohlaví. Jak jinak si vysvětlit, že pravděpodobně nejfeminističtější seriál poslední dekády má na svědomí muž? Big Little Lies jsou naprosto precizně napsanou psychologickou sondou do života maloměstských žen, které otevírají svou třináctou komnatu s tak přirozeně gradující tendencí, že vás po většinu času bude úzkostlivě mrazit v zádech. A přitom se tu vlastně skoro nic neděje, tvůrci většinu času uhýbají z primární narativní linie, aby ponechávali diváka v očekávání, a tak jeden subsvět střídá další a konstantně vás tak nutí váhat o tom, co je a co není důležité. Postavy nejsou stroze archetypální, ale většinou nepředvídatelné a ryze individualistické, tudíž nebudete mít problém vybudovat si k nim vztah; tím se sledování stává ještě emotivnějším a empatičtějším. Scénář šlape jako švýcarské hodinky, každá scéna i každý dialog budují atmosféru a napětí, které je vzápětí zchlazeno další dílčí linií. Těch je tady několik a každá má pro sérii jako celek svojí funkci - ať už je to zdánlivě ústřední linie s násilím ve škole, která vytváří podklad pro vrstvení ostatních linií, či zdánlivě vedlejší linie s domácím násilím (v této linii naprosto fantasticky exceluje Nicole Kidman, která dospěla nejen do estetické krásy, ale i do prvotřídního herectví), která má na svědomí ono mrazení v zádech, a nebo linie zdánlivě hlavní postavy Madeline a jejích vnitřních příběhů, která vlastně nakonec hlavní postavou vůbec není. Ano, skutečně je tu celá řada zdánlivých prvků - jak už název napovídá - které vás v různých intencích nutí zamýšlet se nad jejich váhou a pozicí v celém vyprávění. Stejně tak je tu řada překvapení, které možná nejsou úplně šokující, ale rozhodně plodí další otázky, což je bezpochyby klíčovou funkcí všech seriálů. Závěrečnou pointu sice lze celkem snadno předvídat už po pár dílech, ale to, jakým způsobem k ní dojde, přináší satisfakci jako pomyslnou tečku za všemi liniemi, které se v závěru spojují v jednu velkou (a nutno říct že přínosnou) katarzi. Nemyslím, že Big Little Lies jsou příběhem o ženách či o dětech. Myslím, že jsou o mezilidských vztazích a o tom, že každý máme svojí třináctou komnatu, a především že každá z nich má řešení. Brilantní práce, skvěle napsaná i natočená, kde ve prospěch dechberoucího vystoupení Nicole Kidman lehce zanikají i všechny ostatní ukázkové herecké výkony (Reese Witherspoon tradičně parádní, Shailene Woodley mile překvapila a Laura Dern byla na pěst, což rozhodně značí skvělý výkon; neměl bych opomenout ani Adama Scotta, kterému je jedno, koho hraje, každého zahraje dokonale). Opravdu svěží seriál, zpočátku se tvářící jako feministická glosa, ale v průběhu dost příjemně překvapující a v závěru vrcholící v pocit něčeho výjimečného. Tím Big Little Lies v seriálovém světě dozajista určitě jsou.

100%. Existuje-li film tak hluboký, že jazyk je pro jeho zhodnocení naprosto nedostatkovým nástrojem, pak je to víc než kterýkoliv jiný právě Into the Wild. Decheroucí existenciální drama, které je narativně tak citlivé a progresivní, až se mi nechce věřit, že ho má na svědomí zrovna Sean Penn. Buduje tu svůj vlastní osobitý styl, zakotvený především ve znatelné symbolice, jež evidentně odkazuje na prostý život původního člověka v paralele s moderní dobou, v jejíž opozici hlavní postava stojí. Penn diváka zcela účelově psychologicky rozebírá postupným vývojem postavy i korelací mezi oběma narativními linkami (hlavní a retrospektivní), výpravně svádí k jisté míře patosu, který ale většinou neruší, a od začátku do konce brilantně dramatizuje příběh v neprospěch hlavní postavy, ovšem naopak ve prospěch diváka, který se z toho stíhá vzpamatovávat, aby si mohl naplno užít ten dokonale symbolický závěr. Scenáristicky inteligentní a cílevědomá, režijně úchvatná a herecky bezchybná sonda do doslova zhmotněné podoby nonkomformity, rebelie a odmítání sociálních klišé. Neuvěřitelný příběh, kde se toho tolik nenamluví, ale který v sobě přitom nese víc moudrosti a poselství, než leckterá pseudointelektuální konverzačka. Vzdor materiálu, touha po životě, láska v krystalicky čisté podobě. A v neposlední řadě ryzí důkaz, že naprosto každý v sobě máme kousek Supertrampa... jen ho pustit na povrch. Žádný jiný film mě neovlivnil a nezformoval tak, jako Info the Wild.

20%. Zpočátku celkem příjemný, ale v každém ohledu zapomenutelný večer pod vedením Jimmyho Kimmela, který nebyl zdaleka nejlepším, ale rozhodně byl důstojným moderátorem. Ona zapomenutelnost večera však přinesla dvě výjimky. Jednu veskrze pozitivní, a sice sympatickou vsuvku s turisty (Gary z Chicaga byl nejvýraznější postavou večera). Druhým nezapomenutelným okamžikem bylo závěrečné faux pass, které nemá v dějinách Oscarů obdoby a dokázalo během několika sekund celkem milý večer zcela odrovnat a posunout ho z příjemně strávené noci (byť tradičně zbytečně dlouhé) v to nejhlubší dno, které si vůbec dokážete představit. Politická korektnost opět zvítězila, a to tím nejtrapnějším a nejubožejším možným způsobem. Pro mě filmem roku zůstává La La Land, a ne proto, že bych se snad nedokázal smířit s tím, že nezvítězil můj favorit, ale nikdy se nesmířím s tím, jakým způsobem nezvítězil. To, co se mnohým může zdát jako úsměvný a omluvitelný trapas, pod jehož klíčovou situací si letošní Oscary zapamatují, já považuji za něco, co dalo tečku zhoršující se obsahové úrovni oscarových ceremoniálů v posledních letech. Letošní ročník, třináctý v řadě, kvůli němuž jsem v noci oka nezamhouřil, byl pro mě zároveň ročníkem posledním. Asi na té "třináctce" vážně něco bude, ale Oscary se v tuto noc staly definitivně jednou velkou fraškou, v jejímž sledování nehodlám nadále pokračovat. Nakolik to bylo reálně zmanipulované, netuším a asi to ani nechci vědět, ale po tomhle už Akademii nevěřím zhola nic a posledním světlým momentem v Oscarech pro mě zůstane navždy ona turistická exkurze, která - jak doufám - zmanipulovaná a připravená nebyla. Dvě hvězdičky jen za Jimmyho Kimmela a Garyho z Chicaga, závěrečných 15 minut by zasloužilo tvrdý odpad.