Pavučina

Oproti předloze je film více zaměřen na prostředí léčebny, což na člověka, který nemá s ničím podobným zkušenosti, určitě působí velice silně. Nejde ale o to, diváka vystrašit, ale spíše ho ujistit, že do podobné situace, se může dostat kdokoliv, včetně jeho samého. I proto je Pavučina tak naléhavá a neztrácí časem nic ze své intenzity. Velice působivý je tu mimo jiných František Husák v roli dokotora. Rozhodně stojí za to si dát tu práci, tento film někde najít a shlédnout. (14.08.2006)

"Já s Tebou spím jen když tohle neseženu jinde."                                                                                                             Velice zajímavá sonda do nitra drogově záviské dívky v závěru totality. Povedlo se věrně zachytit prostředí psychiatrické léčebny včetně struktury klientů i personálu. Ani klientkám, ani ošetřujícímu lékaři, ani divákům se nepodaří odhalit, co vedlo hlavní hrdinku k závislosti na drogách, ale přesvědčivě mapuje citový zmatek Radky i bezradnosti jejího okolí, které otevřeně přiznává, že jí nemá co nabídnout. K filmu se váže moje osobní vzpomínka na dva bohoslovce, kterým stál tento snímek za přelezení zdi semináře a tajnou návštěvu kina v posledním dni exercicií, za což si vysloužili vyloučení. S odstupem času jim dávám za pravdu, Pavučina stojí za vidění a zřejmě dává mnohem víc témat k zamyšlení než to, co jim v komunisty hlídaném semináři mohli nabídnout v roce 1986.                                                                                                                          "Je mi jedno, co uděláte s mým tělem, ale nikdy nikdy mi nevezmete můj svět." (13.12.2014)

Ač jsem viděl film už hodně dávno, leccos mi z něj utkvělo v mysli, nejen drsný závěr. Po opětovném zhlédnutí musím říci, že osten provokativnosti se mírně otupil, syrová výpověď ze světa drog ale zůstává. Velkým plusem je nekvalitní technický materiál, který vytváří dojem dokumentu (dnes moderní, tehdy z nouze ctnost). Jen jsem měl tentokrát pocit, jakoby se příběh odehrával v sedmdesátých letech (oblečení, prostředí, hudba), i když je fakt, že takzvané máničky (ano, tehdy oblíbené dělení na somráky, vexláky a zbytek) vydržely až do konce osmdesátých let. Přesvědčivý výkon E. Kulichové mě opět zaujal stejně, jako i ostatních aktérů. Bezchybný M. Macháček v roli dobrosrdečného, leč tvrdého lékaře, i F. Husák měli zdatnou oporu v personálu i pacientkách. Pavučina otevřela dveře pro do té doby spíše tabuizované téma a byla následována dalšími, na tehdejší dobu, odvážnými snímky - Proč? a Bony a klid. (20.02.2019)

Když si uvědomím, že ve stejnou dobu vznikaly esenbácké hrdinské eposy typu Mravenci nesou smrt, působí Pavučina skutečně jako zjevení. Za prvé konečně zobrazuje drogy jako reálný problém naší společnosti, nikoli jako zápaďácký výmysl, který neprůstřelná VB odrazila už v Karlových Varech. Za druhé má slušně depresivní atmosféru. Je fakt, že dramatická výstavba filmu bez začátku, konce a prostředku je prapodivná, ale vzhledem k tématu to není zas takový handicap. Totéž platí pro neučesanou formu vůbec. Nicméně si nedělám iluze, že by ještě dneska tento snímek mohl nějak ovlivnit potenciální narkomany. Ale to asi stejně od filmů nemůžeme chtít. (02.05.2010)

Působivé ztvárnění drogové tématiky, kterému hodně pomáhá experimentální formální stránka. Kulichová svoji postavu ztvárnila skvěle, trochu z ní vane vítr svobody a bezprostřednosti šedesátých let. Trochu řídký děj povyšuje hlavně závěrečné vyvrcholení, které hraničí až s očistcem ke kterému otevřený konec výborně sedí. (02.03.2010)