Železný dědek

Šest dni po vpádu Třetí říše do Jugoslávie, v den kdy německá armáda obsadila Bělehrad, měla premiéru nenáročná veselohra Přednosta stanice s Jaroslavem Marvanem. V prosinci 1948, necelých deset měsíců po únorovém převratu si Marvan zahrál v další železničářské komedii. Asi nikdo by Přednostu stanice nezařadil mezi nacistickou propagandu, ovšem Železný dědek je umanutě označován jako budovatelský, i když postrádá všechny znaky typické pro tyto filmy. Bohužel také postrádá slušný scénář, střih a režii. Marvan všechno táhl sám a i když to nebyla úplně marná snaha, víc než průměr z toho nebude. Železný dědek je výjimečný jen díky kontrastu mezi protektorátní, i když první republiku připomínající kinematografií, a kinematografií poúnorovou, v tomto konkrétním případě však stále ještě nepolitickou. (25.04.2018)

Film s tematikou a z prostředí již zestátněné železnice je natočený v roce "vítězství pracujícího lidu", avšak není ještě prodchnut proletářskou agitací a budováním šťastných zítřků. Jako vždy výborný Jaroslav Marvan v roli železničáře Matyse ztvárnil poctivě pracujícího člověka, který má vztah ke své profesi. Film, jako jeden z posledních před nástupem socialistického realismu, tak nostalgicky připomíná prvorepublikové či protektorátní snímky a je stále velmi příjemným diváckým zážitkem. (12.03.2012)

Výborný Jaroslav Marvan v roli stárnoucího strojvůdce Matyse. I ostatní odvádějí kvalitní výkony, především Otomar Krejča v roli Matysova zetě a Vítězslav Boček jako přednosta. Film bych neoznačoval jako budovatelský. Jedinkrát nezazní slovo soudruh, s úctou je zmíněn prezident Masaryk, nejde zde o žádnou kolektivní výstavbu socialismu, jen parta učňů je ochotna pomoci Matysovi s opravou jeho milované lokomotivy Lízinky. Povedla se i hudba, jejímž autorem je Miloš Smatek. (11.09.2007)

Film, který se jeví jako komunistická propaganda, ale který je úplně o něčem jiném. Je především o lásce ke své práci, kterou tito lidé neberou jako nutné zlo, ale jako svůj koníček a poslání. Joo, kde jsou ty doby, kdy se podle vlaků daly řídit hodinky, kde pan výpravčí byl pan někdo, a kde každý věděl, kde je jeho místo a co znamená, když svoji práci neodvede perfektně. Nastala jiná doba, která je v některých ohledech lepší, ale v tom podstatném, lidském - nelidská. (03.09.2011)

Hmm, tak je to milé a hezké, ale nějak jsem od filmu s nálepkou přelomová poválečná agitka (a navíc tady ještě bez pozdějších povinných nánosů komunistické propagandy) očekával něco zajímavějšího a v souladu s uvedeným žánrem komedie alespoň zábavného. Jaroslav Marvan rok před tím na celé dvě dekády opustil své dlouhodobě pěstované role mužů zákona a začal být obsazován do rolí různých nerudných dědků a bručounů, ale po legendárním Posledním mohykánovi nemám pocit, že by zde ze sebe vydal vše. Zvyšní herci už za samostatnou zmínku taky příliš nestojí, pro zasvěcené snad jedině pohled na budoucího velikána českého divadla Otomara Krejču v jedné z prvních velkých rolí před kamerou. Hlavní postava "železného" dědka (jako člověka milujícího nade všechno na světě svou osudovou lokomotivu Lízu) zůstala kdesi na půlce tratě, stejně jako nevalně využitý potenciál filmu. Strojvůdce Matys i vyvolává lítost, vykouzlí nejednou úsměv, dívalo se mi na to celé příjemně... přesto najednou skončil film a měl jsem pocit, že se nic nestalo. Tragikomedie, která mne ani nerozesmála, ani neposkytla dramatický prožitek, ani nepředvedla něčím zajímavou filmařinu. 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (21.10.2019)