Zóna zájmu

Tak ZŠ mě velký zklamání. (18.02.2024)

Už dlouho jsem neměl u filmu po celou stopáž hořkou pachuť v ústech. Naposledy mě podobné pocity postihly snad u 20 dní v Mariupou. Zóna Zájmu tedy není dokument, ale je podobně dokumentárně estetizovaná a velmi podobně silná. (28.02.2024)

Sandra další super výkon, ale ten film se ve své druhé půlce stává tak zdlouhavý a vlastně nezajímavý (četl jsem Hossův životopis), až to vypadá že vznikl hlavně pro sbírání různých cen. 6/10 (02.03.2024)

Je to A24, takže nemožno očakávať nič menej než artovejší pohľad na obdobie WWII, koncentračné tábory a celú túto tragickú kapitolu ľudských dejín, tentokrát však z pohľadu Nemcov, členov ríše zla, konkrétne pohľadom jednej (ne)obyčajnej rodinky žijúcej na tej dobrej (lepšej) strane betónového múru. Forma tu prevyšuje obsah, film vyniká najmä v práci so zvukom (tu by som si vedel predstaviť technického Oscara), pracuje s náznakmi a kontrastom a aj napriek komornému, minimalistickému príbehu (ktorý je však opäť v kontraste s maximalizmom príbehov odohrávajúcich sa na tej opačnej strane), vytvára veľmi tiesnivý, nepríjemný pocit. A o to, v tomto prípade ide predovšetkým, o ten pocit. 3,5* (26.02.2024)

[3,5*]     "Rudi nennt mich die Königin von Auschwitz."    Veľmi netypicky stvárnená historická dráma, ktorá stojí za videnie. Predchádzajúci film Jonathana Glazera, takisto veľmi nevšedný a nesmierne atmosférický Under the Skin (2013) ma uchvátil, takže som bol veľmi zvedavý, s čím režisér príde tentokrát (po 10 rokoch!). A hoci v tomto prípade až tak uchvátený nie som, rozhodne nejde ani o sklamanie. V prvom rade musím vyzdvihnúť krásnu kameru (Łukasz Żal), ktorá výrazne prispieva k úžasnej autentickosti tohto diela. Veľmi mi vyhovuje jej statickosť, čo je pre mňa sviežim závanom po všetkých tých roztrasených filmoch snímaných ručnou kamerou, v poslednej dobe tak nadužívanou. Obrazová krása (príroda, prostredie prepychového domu s obrovskou záhradou) je tu použitá na vytvorenie ostrého kontrastu s čírym zlom, ktoré sa odohráva v bezprostrednej blízkosti, avšak rafinovane nám nie je ukázané. Jeho hrôzostrašnú prítomnosť však neustále pociťujeme, či už prostredníctvom zlovestných zvukov, alebo zlovestného dymu na pozadí. A pri takomto neobvyklom pojatí sa stáva o to vypuklejšou absurdnosť celého toho odporného besnenia. Film je vo svojej podstate poetický, veľa sa toho v ňom neudeje. "Sympatická" rodinka Hössovcov si proste žije svoj idylický každodenný život, pričom zažijú asi len dve trochu dramatickejšie udalosti (odvelenie Rudiho na významný post a náhly odchod Hedwiginej mamy). Rodinné problémy Hössovcov sa však javia ako totálne malicherné v porovnaní s tým, čo "prežívajú" ich "susedia" spoza múru. Film je zvláštny vo viacerých ohľadoch, ako napr. negatívnym čiernobielym obrazom v špecifických scénach, či zvláštnymi hlbokými zvukmi, čo sú všetko prvky, ktoré sa podieľajú na unikátnej atmosfére snímky. Kvalitu snímky podtrhujú výborné herecké výkony, najmä Sandry Hüller (Hedwig Höss), ale aj presvedčivého Christiana Friedela (Rudolf Höss).     "Das ist unser Zuhause, Rudolf. Wir leben jetzt so, wie wir uns das immer erträumt haben."  ("Toto je náš domov, Rudolf. Žijeme si tak, ako sme vždy snívali.") (05.03.2024)

Juxtapozícia rodinnej idylky v peknom rodinnom dome s hrôzou Osvienčimu dejúcou sa doslova hneď za plotom, ktorú divák sníma takmer len cez zvuk (konštantné udieranie smrtiacej mašinérie, krik, plač..) alebo občasný vizuál poväčšinou len v pozadí je naozaj vynikajúca, neopozeraná, nápaditá, pôsobivá a hrôzostrašná. Glazer je veľmi unikátny režisér. Dve hviezdy vyslovene len za zvukovú stopu a hudbu, ktorá vo filme príde raritne ale neuveriteľne úderné. Ak má človek v sebe štipku empatie a konceptu dobra a zla, tak po zhliadnutí bude potrebovať poriadne vydýchnúť. (12.03.2024)

Silné téma koncentrační táborů rezonuje především artovými kiny či zaujatými spoluobčany na téma nedemokratických režimů. Zvlášť v době, kdy nepohodlní lidé vypadávají z oken, jsou otravováni a umírají za polárním kruhem v drsných věznicích (R.I.P. Sašo). Zóna zájmu, těžký, depresivní kousek je po mnoha letech rovnou tak i v zájmu poroty zlatého plešouna. Dvěma podobami zobrazený, tedy až naivní, dočasnou krásou německé idylky, božské zahrádky s bazénkem se skluzavkou, lehátky, záhonky a především okrasnými květinami všeho druhu oproti věčně hučícím a čmoudícím komínům za 4 metrovou zdí, které v noci za zataženými záclonami dodávají oranžově hororový nádech. Režisér Glazer se rozhodl, že unikátní atmosféru nechá prožívat divákem podle jeho. Neočekávejte  lidská utrpení naservírovaná před objektiv kamery a neočekávejte vážnou filmovou či orchestriální hudbu, ta tu vlastně žádná není až na pár zlostných zabručení. Vše je ponecháno na divákově představivosti v podobě hrůzostrašného zvukového podkresu, který se line ve dne v noci útulných domkem velitele táboru. 75% (17.02.2024)

80% (18.02.2024)

László Nemes a Jonathan Glazer volí úplně jiný přístup, přesto se nedá nevzpomenout na Saulova syna. Jejich filmy spojuje místo, kde se odehrávají (i když Zóna zájmu samozřejmě těsně vedle), ale především velmi originální pojetí a práce se zvukem, který je pro oba tou vůbec nejdůležitější složkou. Glazer snímá rodinnou denní rutinu, působí to až jako hodně zrůdná reality show, čemuž právě nahrávají i statické záběry kamery v domě, jakoby byla někde volně položená či zavěšená. Sledujeme pána domu, jak prochází chodbami, zhasíná a chystá se spát. Jindy zase hrající si děti, které zažívají tu nejlepší dovolenou. Nebo paní domu, která svoji matku provádí, jak sama říká, rajskou zahradou. Co na tom, že občas pokoj zbarví rudá záře ohně, že se zahrada hnojí popelem z pecí a že na pozadí téhle denní idylky je neustále slyšet určitý ruch, štěkot psů, sténání, střelba. Hössovi tohle k mému překvapení neřeší, přitom jsem v úvodu filmu čekal, kdy se ohlédnou za zvukem, nebo alespoň přeruší rozhovor, nestalo se. A tak mě napadla otázka, je možné si na tohle zvyknout? Film vlastně odpoví. Je to tak idylické místo pro život, že se z něj Hedwiga nehodlá odstěhovat ani když Rudolfa převelí. A ten se sem zase hodlá vrátit, což se mu díky jeho nadšení pro práci daří? Možná. Závěr nepotřebuje další komentář a postavy zase hloubku, právě svoji denní rutinou o sobě řeknou vše. 85% (21.02.2024)

Idylka rodinky velitele Osvětimy Rudolfa Hösse v jejich domku a na malebné zahrádce s bazénem hned za zdí tábora, odkud se sem tam ozve nějaký nepříjemný zvuk holocaustu. Na jednu stranu naprosto geniální minimalistická práce se zvukem, kde za málo peněz je maximum silné mrazivé muziky, ale na druhou mi tahle klaustrofobní chladná artovka povětšinou mezi čtyřmi stěnami přišla docela málo. Asi jsem čekal trochu něco jiného. (25.02.2024)

V kinosále byla zima a měl jsem hlad, a to nebyly jediné dva faktory, které ze shlédnutí učinily poměrně nepříjemný zážitek. Efektivní film se silnou myšlenkou, jsem rád, že jsem ho viděl, zároveň bych ho nechtěl sledovat ani o minutu déle. Kdybych si z nějakého prapodivného důvodu musel vybrat, jestli se radši znova podívám na tohle nebo na Cool Girl, zvolil bych bez zaváhání novodobou klasiku Jeremyho Tichého. 7/10 (21.03.2024)

Zatímco většina dramat o holocaustu se diváka snaží maximálně vtáhnout a apelovat na emoce, Zóna zájmu a její režisér Jonathan Glazer volí jinou cestu. Ten totiž naprosto rezignoval na děj a vcítění do hlavních postav, naopak usiluje o distanci. Jeho koncept – tedy ukázat rodinu, která žije hned vedle vyhlazovacího tábora, za jehož řízení odpovídá, a její každodennost – je natolik novátorský a silný, že pouze jeho důsledné naplnění by stačilo k tomu, abychom dostali pozoruhodný snímek. Ale Glazer jej doplňuje o formální mistrovství, které se vyznačuje nedobytnou, leč v odstupu se držící kamerou, chladným obrazem a výjimečnými kontrasty, které i díky střídmému užití divákem otřesou (například Höss zapalující si noční cigaretu, která na moment ozáří jeho obličej, zatímco v pozadí pálená těla ozařují noční oblohu). Není to lehké sledování, a to nejen kvůli látce, ale i zvolené formě. Glazer divákovi skutečně nic neusnadňuje, nutí ho pracovat a přemýšlet, a neuvyknout zobrazované jednotvárnosti. Vyžaduje aktivní účast diváka, který nepodlehne stereotypu každodenního života na plátně a je schopen samostatně promýšlet, co vidí a (zejména) slyší, čímž ho vyzývá, aby byl sám součástí jakéhosi myšlenkového odboje. (08.02.2024)

Sonda do lidství: důležité je mít vizi, být pracovitý a věřit. Pak je možné úplně všechno. Dobro zde vypadá jako něco nadpozemského. S Rudolfovou rodinou se nejde neztotožnit, její principy přetrvávají. (14.02.2024)

Velkolepá artovka, se sympatickým příběhem, který je správně odpudivý, ono to ani jinak brát nejde, když víte, co se v Osvětimi dělo a najednou vidíte ten "dokonalý" život německých důstojníků a jejich paniček. Občas to na mě působilo až moc artově (obešel bych se bez těch záběrů ve tmě), ale zase na druhou stranu chápu, proč ve filmu byly. Oskar za zvuk je povinnost! Lepší 3* (21.02.2024)

Asi chápem čo tým chcel autor povedať, ale to prevedenia ma teda vôbec nezaujalo. Ako ak sa vám chce kukať skoro dve hodiny na domček s rodinkou, ktorý je spojený plotom s koncetrákom a kde občas počujete nie moc pozitívne zvuky tak smelo do toho. Áno jasné, nie je to príjemné hlavne keď vieme čo sa tam dialo, ale tuto reálne počujete občas nejaký výkrik, streľbu a vidíte dym. Keby kukáte do telefónu a len počúvate o nič neprídete. Dialógy kde sa bez emócii bavia o tom čo sa tam deje sú skvelé, ale je ich žalostne málo. Nápad nebol zlý ale prevedenie za mňa teda nie a tých 77% nechápem. Určite sú v danom žánri oveľa lepšie kúsky. (22.02.2024)

| A24 | Kde začať. Jonathan Glazer na to ide trocha inak. Na tému druhej svetovej vojny a jej nezmyselnosti v konaní zla sa už natočilo nespočet filmov a dokumentov, ale vždy s určitým odstupom k látke a s vedomím, že tí ľudia, ktorí vo filme vystupujú, sú monštrá a my ako diváci ich budeme správne nenávidieť, pretože to je takto správne. Čo ak ale vytvoríme film, ktorý sa síce bude odohrávať počas holokaustu, ale bude vám pripadať ako film z dnešného obdobia. Týmto The Zone of Interest nastoľuje prístup objektíveho pozorovateľa, ktorým sme my, ale vyzýva diváka, aby sa zamyslel, že ľudí, ktorých pozoruje, nie sú úplne odlišní. Budú nám naozaj vadiť po celú tú dĺžku stopáže snímku všetky tie výkriky a výstrely? Nezvykne si divák na nich? Nemá naozaj každý človek v živote taký svoj "tábor", ktorý ignoruje, pretože pokiaľ by sa naň čo i len na chvíľu sústredil, zrútil by sa mu svet? Tieto myšlienky, experimentálne postupy režiséra, hororový, majstrovský soundtrack a neustála úzkosť = film roka a totálne umelecké dielo, ktoré som určite nevidel v živote naposledy. Viac TU. | Hodnotenie: 10/10 | (23.02.2024)

Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že snímek svému skutečnému potenciálu po celou dobu jen okopává kotníky. Paradox luxusního a pohodového německého života hned vedle tábora utrpení je sice patrný, ale rozhodně diváka nevykolejí tak, jak by asi mohl. Za mě tomu nepomohl ani tolik vychvalovaný závěr ze současnosti, který působil spíše rušivě. Film jako celek je každopádně velmi kvalitní, herecké výkony fantastické a jako náhled do mozků tehdejších Němců to skvěle funguje. Na jedno shlédnutí to určitě je, ale znovu už si to nedám... (23.02.2024)

Zvláštní počin. Jako film to moc nefunguje, je to artová záležitost, nudný, bez tempa, bez emocí, bez vyvíjejících se postav. V podstatě nesměřuje nikam. Ale na druhou stranu, o holocaustu už bylo natočeno mraky filmů, ale nikdy ne z pozice "za zdí" koncentračního tábora. Sledujeme část období života obersturmbannführera Rudolfa Hösse a jeho rodiny. Pro něj období na vrcholu blaha, hojnosti, pro židy nejhorší období v historii. Ten kontrast spokojeného klidného života, běžné rutiny, a o pár metrů dál za zdí, totálního masakru a nejhorších zvěrstev páchaných na lidských bytostech, je velmi silný. Jak se rodina spokojeně čachtá v bazénku, zalévá květiny nebo jen tak vykuřuje a v pozadí se ozývají trýznící zvuky lidí, štěkot psů, střelba, chaos nebo doutnající komín v pozadí, poháněný lidským palivem... Závěr, ze současnosti z prohlídky Auschwitz, co k tomu napsat. Kdo tam byl, tak to na něj muselo dolehnout... (24.02.2024)

Silné a znepokojivé artovské drama. Chápu, že tento film, se nezavděčí každému. Pokud se nezajímáte o danou tématiku nebo si pamatujete jen tu a tam základy ze školy, bude to pro vás náročná podívaná. Ono je vlastně v tomto případě hodně těžké říct, že se vám film líbí, nebo že se u něj bavíte. Takhle to tady prostě nefunguje. Je to mrazivý pohled o tom, co se děje ''za zdí''. Hluk, výkřiky, nářek vězňů, střelba, stoupající dým z krematorií a neustálé transporty. A jen o pár metrů vedle děti hrající si na dvorku, užívajíc si slunečného počasí, návštěvy lidí, bazén, no a taky manželka, kochající se svou zahrádkou, kde ji rostou kedlubny a rajčata. I pro mě to bylo občas těžší sledovat, protože udržet si pozornost po celou dobu není zde úplně jednoduchý, navíc si na artové filmy až tak moc nepotrpím. I přesto Glazer natočil odpudivý, někdy až směšný kontrast životní idylky, která tence hraničila s největším zvěrstvem v lidských dějinách. (24.02.2024)

Počuješ alebo počúvaš? Iný uhol pohľadu než všetci (snáď) poznáme a to spred múra tábora hrôzy namiesto spoza neho. Intenzívny kontrast Hoessových domčeka "z predmestia" a toho nikdy nevideného, dobre známho, čo je za múrom. Minimalistický film, ktorý dostavuje maximálny pocit antipatie iba vďaka zvukom (alebo aj tichu) a následnej ľudskej predstavivosti. Neobyčajný film. (27.02.2024)