Krásné bytosti

(Ne)krásný film o (ne)krásných bytostech a (ne)krásných radostech a strastech dospívání. Jedno z nejlepších coming-of-age [sociálních] dramat co jsem za poslední dobu viděl. Nebýt druhý poloviny která zbytečně sešlápne nohu z plynu, neváhal bych dát plnou palbu, protože jde o mimořádně kvalitní islandskou artovku, která naprosto brilantně spojuje mnoho protichůdných kontrastů – již dlouho jsem neviděl film, který by byl tak překrásně subtilní a přitom tak drsný a surový. (17.09.2022)

Já bych jim možná poradil, odstěhovat se z Islandu, protože takováhle notná dávka (psychickejch) problému je sice ''docela'' normální, ale že by se to všechno posralo takhle najednou, to už asi bude tím Islandem. Ty vole, fakt super, vstoupit do islandské kinematografii zrovna tímhle (i když nevím, jestli je zrovna nějaký velký výběr). Náročný film, kde si lidi podřezávají žíly, mlátí se ohořelými stromky, v barácích si nechávaj psí zvratky, mlátí se s islandskými Ukrajinci, uschovávají psí sperma v lednici (sakra, co mají s těmi psama), fetujou mech, cápci z ulice šukaj ovce, v každé situaci hned hledají basebalové pálky, jsou znásilňováni islandskými Ukrajinci, otčímové znásiňují a vypadají jak medvědi, o panictví přijdou ve čtrnácti a bůhvíco všechno ještě. Taky nevěřím na nějaké psychologické čakry, ale hned nemám potřebu fetovat a mlátit lidi na potkání. Ale samozřejmě, že je to všechno mnohem složitější. Podobnost se Zkaženou mládeží překvapivě ne moc do očí bijící, dramaticky je to vystavěné pěkně a nepříjemně, jenom do v jednu chvíli začne být až moc dlouhé. A v tu chvíli ještě přijde další zvrat, který definuje celý závěr a Vy si řeknete: ''Už ne!'' A ztratí se to kouzlo té deprese a síly. Takže to ubírá jednu hvězdičku. (25.02.2024)

Vznikání efemérních souručenství, poetických a křehkých, která mnohdy stojí na vodě a nemusejí přežít napořád, ale díky nimž mohou své dětství a dospívání přežít kluci z mizerných sociálních a rodinných poměrů, pakliže si dovolí nechat aspoň občas vyplout na povrch sklony k solidaritě, přejícnosti, vzájemnosti. Vzájemnost, vnímavost a otevřená komunikace jako cesta k přežití a možná i smyslu života, ať už na drsném venkově, nebo ve městě, je zřejmě nosným tématem tvorby tohoto nového islandského režiséra. Nebude nejspíš náhoda, že jak starší bratr v Údolí velryb, tak jeden ze zdejších hlavních hrdinů se jmenují Arnar (Addi), což je režisérovo prostřední jméno. *** Vedle bravurní práce s herci, s kamerou, se střízlivostí a poetikou v obraze i zvuku stojí za to zvlášť ocenit i rytmus, vědomou pozvolnost budování dramatu, kdy skutečně musí uplynout nějaký sledovací čas, než se změní počáteční dojem, že sledujeme depresivní konstelaci zoufalých kluků, kteří se osaměle smaží každý sám ve svém pekle, děj postupně nabere všechny kvality a zahustí se sítí vznikajících mikrovztahů a mikropřátelství a pronikne do něho v mnoha podobách i prokazované dobro, vznikající důvěra, bezpečí vzájemného vedení, laskavost, prožívaná krása a s tím vším také vědomí, že prožívaný život má smysl a hodnotu, i když nikdy nelze zaručit, že něco přetrvá. (Malý sál Lucerny, 19. září, s Lídou.) *~ (20.09.2022)

Príbeh, aké sme už viackrát videli. Na jednej strane outsider, Balli, na druhej strane drsná parta, ktorá ho prijme medzi seba a velí jej Addi. Ukáže sa, že každý z chlapcov žije v  podivnom prostredí, v ktorom dospieva. Je to príbeh o problémoch dospievania, navyše - okolnosti nie sú priaznivé. Scéna je postavená tak, že sa jej nedalo celkom veriť. Ale asi mala splniť svoj účel. Tempo je pomalé, ale podčiarkuje osudovosť príbehu, situácie sú občas humorné, ale niekedy až na hranu – smiech cez slzy. Je zaujímavé, že tí mladí herci pochopili postavu, ktorú mali predstavovať a poctivo zahrali bolestivosť dospievania. Záverečná pointa prekvapila. (25.02.2023)

Krásné bytosti v koprodukci Islandu, Dánska, Švédska či České republiky v mnohém nepřináší nic nového. Přece jen ale nenásledují triviální mustr a šikanovaný, zanedbávaný a nesmělý chlapec Balli nakonec není protagonistou, nýbrž hlavním symbolem mladistvého utrpení v rozvrácené rodině. Nejvíce prostoru dostává jeho vrstevník Addi, jenž má jako jediný z čtyřčlenné party milující, byť lehce podivínskou matku. Jeho vnímavou perspektivou nahlížíme neutěšenou existenci čtrnáctiletých kluků z chudého předměstí. Titulní partě, která mezi sebe přijme i ztroskotance Balliho, dominuje urostlý Konni, jenž si násilnými šarvátkami kompenzuje napjaté rodinné vztahy s otcem. Chlapci se vzájemně pošťuchují a zabavují se riskantními podniky i lehkými drogami, ovšem zároveň drží pevně při sobě a snaží se hledat kousek pochopení ve světě, jemuž vládnou fyzicky silnější a duševně zkaženější dospělí. Režisér Guðmundsson nás přibližuje k postavám právě nenuceným znázorněním jejich dětské přirozenosti i naznačováním naprosté absence citů ze strany rodičů. Když se pouští do bitky, tak jejich frustraci chápeme. Jednotlivé scény jsou navíc skvěle natočené, snové existenciální sekvence odpovídají nárokům přístupnější artové festivalovky a akčnější momenty působí intenzivně. Island je zde zastoupený jen špinavým městem, v němž na děti čeká depresivní budoucnost, pokud si důležité hodnoty nedokážou prosadit samy. 80 % (18.07.2022)