To se mi snad zdá

Velmi originální, dystopická a v mnoha ohledech až za vlasy přitažená podívaná, která jako plnohodnotný film pro široké publikum rozhodně neuspěje, ale jako experimentální myšlenka v čele s perfektním Cagem podpořena zajímavým vyprávěcím stylem a rukopisem s citem pro scénu funguje (nechci říct vyloženě dobře, no nicméně určitě) velmi zvláštně. Počáteční myšlenka se časem totiž začne zvrhávat do daleko širšího pojetí sebe samotné a s větším přesahem do filozofování “co kdyby se světu opravdu o někom zdálo a co kdyby ty sny byly v negativním světle…?”, čímžpádem se dostáváme z pohodové komedie do pořádného bizáru říznutého ještě větším podivnem. Dobrá myšlenka, zajímavé pojetí, nicméně závěr samotný (dle mého názoru) spíš jen tak nešťastně vyšuměl, zbořil předchozí budování filmu a vlastně ve mě nic moc nezanechal… (23.12.2023)

Přiznávám bez mučení: velká očekávání, která jsem do filmu vkládal, zůstala z větší části nenaplněná. A mrzí mě to. Filmu jsem fandil, protože to vypadalo jako reminiscence na starší Gondryho filmy a trailery zároveň napovídaly i jistou souvislost se sociálně sžíravými kousky Rubena Östlunda. Výsledek nakonec není zlý: formanovské komediální trapno cáká z filmu každým coulem a právě takovou emoční působivost mají i některé scény v druhé půlce filmu, kde se černá komedie pomalu mění v psychologické peklo určené ústřední postavě. Největší problém ale zůstává "co tím chtěl vlastně režisér říct?" Některé pasáže mě coby diváka hned od počátku vedly k tomu, že můj odhad, že Borgli míří k společenské satiře, je správný, ale těchto pasáží je v celkové stopáži nakonec poskrovnu a pohříchu nemíří jedním směrem, takže rozmělňují svoje sdělení. Sociální sítě, mediální hysterie, využívání lidí jako marketingového produktu, postup po kariérním žebříčku... Všechna tato témata jsou ve snímku zastoupená a zesměšněna, ale vždy jen epizodicky. A samotný závěr filmu se jim všem elegantně vyhne a vytvoří mikrozápletku, která v zásadě vůbec nenavazuje na předchozí děj. Zkrátka - očekávání velká, ale dopadlo to jako vždycky. Což je škoda, zejm. s přihlédnutím ke skvělému Cageovi a (sic!) Michaelu Cerovi. (12.01.2024)

Patrně nejoriginálnější film roku, který má v sobě spoustu pravd o našem světě, i když primárně jde ,,jen" o svéráznou satiru na téma antidemokratického fenoménu cancel culture. Nicolas Cage téměř přesně po dvaceti letech vstoupil do téže řeky a ve filmovém déjà vu dal vzpomenout na svou nezapomenutelnou roli v kultovní Adaptaci režiséra Spikea Jonze a bez nadsázky geniálního scénáristy Charlie Kaufmana - kteréžto osobnosti v sobě opravdu překvapivě a nečekaně spojuje norská režisérská kometa Kristoffer Borgli. Jungovská invaze hlavního hrdiny do kolektivního nevědomí proložená prvky rodinného dramatu i sociálního hororu s popkulturními aluzemi na Freddyho Kruegera z béčkové hororové série Noční můra v Elm Street jsou něco tak bytostnně postmoderního a synkretického, že to přesně zrcadlí tuhle prazvláštní a nečitelnou dobu. Směs fantazie, neotřelého humoru, násilí, satiry, reflexe rozmarů popkultury i světa rychlokvasných jepičích celebrit a brilantní herecký výkon Nicolase Cage, to je, oč tu běží. Jen škoda, že ke konci Borgli úplně přesně nevěděl, kam se svým originálním konceptem do/jít... (31.12.2023)

To se mi snad zdá, Nicolas Cage je po mnoha letech jeho filmové hrůzovlády zpět. Jeho role Paula Matthewse je skvělá po všech stránkách a všem zas ukázal, že herecky umí stále překvapit. Doufám, že mu to otevře dveře k dalším dobrým filmům a nebude se muset prodírat bahnem podřadné filmografie, neb před mnoha desítkami let již zmizel čas jeho majstrštyků Pod vlivem úplňku, Zběsilost v srdci, Opustit Las Vegas, Skála, Tváří v tvář, Con Air či 8MM. Režisér Dream Scenaria Kristoffer Borgli vytvořil film, který je nejenže nejlepší věcí co kdy natočil, ale navíc ještě pomohl uhaslé hvězdě znova se rozzářit a ač největší slabinou snímku je konec, rozhodně film To se mi snad zdá stojí za pozornost nejen Nicolasovým fanouškům. (19.12.2023)

Mandy, Color ot of Space, Pig, Renfield, The Unbearable Weight of Massive Talent a teď Dream Scenario. Nicolas Cage si umí vybírat zajímavé režiséry a svěží projekty a neustále dokazuje, že jeho herecký rejstřík je doslova neomezený. Dream Scenario je v tomhle ohledu instantní klasika na první zhlédnutí. Cage tady hraje nudného profesora, kterému se změní život ve chvíli, kdy se začne zjevovat lidem ve snech. Co se ale zprvu jeví jako dar z nebes se změní v noční můru. První polovina filmu je bez přehánění geniální. V hodně scénách jsem se smál jako blázen. Ke konci sice ubývá humoru a hraje se na vážnější notu, ale všechno drží pohromadě právě Cage. Už od první minuty mě nadchl celkový vzhled a úžasná kamera. Nevím, jestli Kristoffer Borgli pořád točí na film nebo používá filtry, ale miluju tenhle zrnitý vizuál. Co oceňuji ještě víc je práce se střihem, který povyšuje všední momenty na ty nezapomenutelné. Už teď se těším na další zhlédnutí. (27.02.2024)