Nabarvené ptáče

Pri sledovaní tohto filmu ma napadla taká absurdná myšlienka. Že čím ďalej ide človek na východ, tým tam viac ľuďom hrabe. Samozrejme, nie som zástanca tejto netolerantnej myšlienky, no tento film ju v človeku priamo vyvoláva. A možno bol aj taký úmysel. Ako netvrdím, niektoré situácie boli celkom reálne, no niektoré mi zase prišli pritiahnuté za vlasy (napríklad ja by som si určite od nejakého starca nenechal vlastne bez boja vylúpnuť oči lyžičkou. To čo za nezmysel?). Tiež tu bolo možno trocha účelovosti - chudák chalan, kam stúpil, tam nejaké nešťastie, nejaká smola. Až v druhej polovici si môže divák trochu vydýchnuť z obáv o chlapca, no čudností aj tak neubudlo. Na druhú stranu ma nadchla technická stránka. Ukazuje sa, že aj v tomto regióne sa dokáže natočiť remeselne špičkovo zvládnutý film. Celkovo mám dobrý pocit, aj napriek negatívam, sa na to pozeralo veľmi dobre. Zbehlo to ako voda a pritom ide o pomerne dlhú stopáž. Aj to niečo znamená. Slušný nadpriemer. 80/100 (25.03.2020)

„Jen jez. Budeš potřebovat sílu.“ Jenže kolik síly je potřeba na přežití? Všechen ten mediální poprask, mezinárodní úspěch či „vybrakování“ Českých lvů…potvrzuju, z velké části zasloužené. Stejně jako k podařenému Tobruku Marhoul povolal osvědčené harcovníky, ať už Smutného (kamera), Hudce (střih), duo Rejholec-Čech (zvuk), Rovnou (kostýmy) či Strangmüllera (masky), a na řemeslné kvalitě (která je srovnatelná se současnou špičkou) se to citelně podepsalo. Zaujala mě i bravurní práce se zvířaty. Ale tím Marhoul neskončil, protože si přizval i luxusní herecký ansámbl, a přitom do hlavní role obsadil neznámého kluka, který je ovšem naprosto přirozený (s tou výhodou, že hodně situací odehraje očima). A možná ještě silnější než všechna ta příkoří (plná barbarství, surovosti a naturalismu), která si prožije, je jeho pomalá, nenápadná, ale o to fatálnější charakterová proměna. Nabarvené ptáče je tak silnou, zneklidňující výpovědí o poznamenaném dětském osudu a já dávám slabší plný počet. „Zapamatuj si to! Oko za oko, zub za zub.“ (22.03.2020)

„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. (29.03.2020)

Chápu, Pan Marhoul chce, aby jeho poselství doletělo opravdu ke všem, minimálně k akademikům - To bylo bruku, když se to napoprvé nepovedlo. Možná jde ale jen o Mazaný plán, jak získat Filipa. a pravidelnou práci. A Jitku Čadek Čvančarovou už dělat umění doufám nikdy neuvidím. (07.03.2021)

Režisér Marhoul se po tvůrčí stránce rozhodl vylézt na osmitisícovku a ještě o kousek výš. Točit takovouto formou dle mého vyžaduje buďto velké zkušenosti nebo přirozeného "vláčilovského" génia. Ani jedno hlavní tvůrce tohoto projektu žel nemá. Osobně jsem skutečně čekal silnější a hlavně originálnější záležitost a to po všech stránkách. Styl vyprávění je skoro až tuctový, příběh ledabyle poskládaný a dokonce je zde i pár doslovně (obrazově) převzatých scén z nejen československých filmových klasik, casting bych označil za poněkud zvláštní (jaké herce vedle sebe nakonec režisér postavil) a celkové zobrazení temna a zvrácenosti lidské duše, ve zvrácené době, jež chvílemi připomíná spíše středověk, je ukázáno poněkud jinak, než jsem se domníval, stejně tak ztráta identity, prostoty i nevinnosti ze začátku neposkvrněného dítěte. Celkový obraz filmu je pro mě až moc uhlazený a konkrétní, jaksi příliš připravený, ty emoce do mě moc nešly, přitom je jich film plný. Každopádně další, tentokráte znatelně větší, krok k tomu, abychom se výrazně přiblížili východním i západním filmařským kolegům, byl učiněn, musel se toho zhostit někdo starší, ale dokázal, že to jde i jinak, možná i těch peněz by mohlo být příště méně a přesto více té muziky, jak se u nás říká. Nicméně za mě bez diskuze velký respekt plus mé skromné, ale upřímné ocenění za tento počin v podobě hodnocení. [Kino Citadela - Litvínov] (13.09.2019)