Two Men in Manhattan
Režie:
Jean-Pierre MelvilleScénář:
Jean-Pierre MelvilleKamera:
Nicolas HayerHrají:
Jean-Pierre Melville, Paula Dehelly, Jean-Pierre Darras, Billy Kearns, Pierre Grasset, Jean Lara, Monique Hennessy, Jean Darcante, Christiane Eudes (více)Obsahy(1)
Francouzský delegát při OSN se nedostavil na jednání a nikdo neví, kde je. Francouzský novinář (Jean Pierre Melville) se ho společně s opileckým fotografem (Pierre Grasset) snaží v nočním Manhattanu najít. Vodítkem jim jsou bulvární fotografie, na kterých je se svými milenkami. Jeho mrtvolu nakonec najdou u jedné z nich, ovšem oba dva se k jeho smrti postaví rozdílně. Pro novináře tím vše končí, zatímco fotograf se rozhodne těžit ze situace a vydělat balík peněz. Dva kamarádi najednou stojí proti sobě. (mortak)
(více)Videa (1)
Recenze (20)
Jako debut bych to bez váhání hodnotil nadprůměrné, jelikož to je technicky hravé a scénáristicky sice nedokonalé, ale ambiciózní a s příslibem skvělých filmů do budoucna. Jenže Melville už měl čtyři filmy za sebou, tenhle je pátý a ačkoli tenhle by se dal brát jako debut jeho nejslavnější éry, není to debut oficiální a některé jeho chyby nedokážu přehlédnout. Moc se mi líbila ta skvěle propracovaná, až učebnicová hra se světly a stíny, práce se zrcadly a vedením herců, ale vadilo mi přehnaně časté používání rázného hudebního motivu při zvratech a hlavně výstavba scénáře. On není špatný a umí předat to, co chce, ale do první půlky se zdá, že na to půjde skrze schéma "to do listu", nebo jednodušeji - schéma detektivek pro děti. Dlouhou dobu se dějí věci zhruba takhle - Úvod - Bod A, nějaké informace, přesun - Bod B, nějaké informace, přesun - Bod C, nějaké informace, přesun - Bod D, nějaké informace, přesun... - přičemž jednotlivé body jen předají informace a pak se zdá, že už se v dění nijak neobjeví. Chyběl tomu zvrat, chybělo tomu narušení očekávání a stalo se to otrokem svého schématu. Přičemž ano, spoustu detektivek ho má stejný, ale jen v základu. V mnoha jiných je totiž přirozená gradace, zatímco zde sice gradace taky je, ale děje se vyloženě mechanicky a příliš jednoduše. Jako by se Melville bál do řádu věcí výrazněji zasáhnout. V druhé půlce se to naštěstí trochu zlomí (a já z toho konečně začínal mít výraznější dojmy), ale pořád se to že svého nedotaženého vedení plně nedostane. Pár silnějších scén a funkční závěr sice přijde, ale pořád tomu nedokážu dát vyšší hodnocení. Přesto ano, pořád to vnímám nadprůměrně a i tyhle vady bych dokázal víc ignorovat, kdyby to byla podobná pocitovka jako Samuraj - jenže oproti němu je Deux hommes dans Manhattan příliš rychlé, aspoň na můj vkus. Atmosféru nočního Manhattanu se ale vytvořit povedlo. Silné 3* ()
Málo platné, ty Melvilleho padesátkové věci jsou prostě takové nedomrlé, jako by se pořád hledal, aby pak natočil v 60. letech své majstrštyky. V tomto filmu nechybí nic, co měl Melville rád - noční město, noční bary, různá zákoutí a podivné podniky. Zde v míře vrchovaté. Jen mi přišlo, že se to okouzlení vaudevillem a šantány a pařížskými bary snaží - ne až tak úspěšně - přenést na toto americké město, a ono to ne vždy pasuje a sedí. Chvílemi mi to dokonce připomínalo dobové dokumenty z noční Prahy a nočních pasáží, včetně zvolené hudby. Nj, doba jazzu, soul and blues a Louise Armstronga. Film se mi líbil právě v té prostřední části, jinak mi celá ta historka neseděla, téma novinářských hyen tehdy bylo v celé francouzské kinematografii už poněkud zprofanované, a nějaký ten hlubší psychologický vhled bych u některých postav asi ocenil. Mimochodem, nepochopil jsem ten voice over na začátku, když potom vypravěč z příběhu zmizel - a přitom mohl trefně jednou poznámkou okomentovat celý konec. ()
Většina filmů, které jsem od Jeana-Pierra Melvilla viděl, znamela pro mě silný zážitek s často magicky uhrančivou atmosférou. Teprve včera jsem se díky přípravě medailonku o JP Melvillovi pro kolegu do Kalendária začetl a hlavně zadíval na YT do řádky dobových rozhovorů s panem režisérem a zjistil jsem, že mě baví svébytného Melvilla i poslouchat a číst, včetně zajímavých postojů k filmařině proti proudu. Večer jsem si pustil Dva muže v Manhattanu a tedy skláním před mistrem klobouk ještě jednou (kéž by byl přímo bílý, jaký si pan Melville na veřejnosti tak rád a často nasazoval :-)), protože mě tentokrát dokázal zaujmout a přikovat do křesla i jako herec v hlavní roli. Vidět ho takto hrát je raritní, nicméně oplýval pro mě silným charismatem nezaměnitelné osobnosti a člověka, u nějž jsem měl brzy pocit, že se ocitám ve společnosti starého známého. Okamžitě mě vtáhla i atmosféra půlnočního New Yorku v příjemně nezávislé režii a s vyprávěním z pohledu dvojice charakterově rozdílných francouzských novinářů v americké metropole. Příběh skvěle gradoval i do okamžiků, v nichž proplouval do různých nálad: od hravosti se samotným „osamělým vlkem“ Melvillem na plátně, přes tajuplnost jízd autem po nočních silnicích nebo krásně zádumčivé blues v opuštěném půlnočním baru k závěru. Mám rád filmy z novinářského prostředí a samozřejmě i filmy pana Melvilla a tímhle svým výsostně autorským počinem mě rozhodně nezklamal. [90%] ()
„Il y a une femme derrière tout?“ • Po ďalšom, a k tomu zároveň aj mimoriadne silnom, filmovom utrpení, musím bohužiaľ znovu skonštatovať, že v tomto dôkladne popisovanom prípade, to tomuto francúzskemu tvorcovi Jeanovi-Pierreovi [Melvilleovi], ako práveže v príkladnom; povedzme teraz len v akomsi, výhradne čiernobielom, »nočnom experimente« v New Yorku → mu to teraz absolútne naprosto nevyšlo, a to teda konkrétne i z niekoľkých patričných dôvodov, ktoré by som chcel zrovna na tomto mieste spomenúť: I.) Hneď o tri riadky vyššie spomínanému fundátorovi to nielenže vôbec nezapasovalo pred kamerou, ako jednému z dvoch ústredných protagonistov, kedy stelesnil akéhosi novinára z miestneho plátku France-Presse; Moreaua, čochvíľa azda i čoraz viac intenzívne hľadajúceho akéhosi momentálne len nezvestného francúzskeho delegáta Fevre-Berthiera, ktorý sa neobjavil na určitom hlasovaní v klasickej budove Organizácie spojených národov, čo je zrejme prípad, ako stvorený iba pre neho, čo tentoraz ale vonkoncom neplatilo, nakoľko si prizval na pomoc i ďalšieho Francúza z konkurenčných novín, „Francúzsky zápas,” alias profesionálneho fotografa Delmasa. • A asi odteraz už začalo i nekonečné trápenie, kedy dané postavy neustále prednášali nevídané množstvo akýchsi ťažkopádnych replík, s ktorými ma vskutku privádzali do strašného zúfalstva, a to ani nehovoriac o tom, keď sa zrazu dostavil aj nasledujúci príchod koľkosi vedľajších postáv, tak vtedy na mňa väčšinou dýchala neuveriteľná afektovanosť a falošnosť ako vyšitá! • II.) Melville musel byť jednoznačne «americkým fetišistom» + so všetkým, čo k tomu už automaticky prislúchalo; t.j. do maximálne možnej nepríčetnosti fetišizoval celú americkú popkultúru, ďalej všetky tie vysokánske mrakodrapy, alebo by som tiež daný titul Dvaja muži na Manhattane; rozdelil asi na tieto 2 spôsoby: niečo medzi hraným filmom & náučným dokumentom s potenciálnou návštevou: a.) divadla; b.) nahrávacieho štúdia; c.) klubu atď; aby skrátka nielen domáce, francúzske obecenstvo malo dostatočný prehľad o tom, aké je vlastne toto VEĽKÉ JABLKO strašne c-o-o-l, do ktorého by si mal každý nadšenec niekedy s veľkou chuťou zahryznúť? A niekde medzitým sa rovnako nachádzal i nemenej vysoký obsah »nudnej vaty«, ktorá snáď stále viacej otupovala moje zmysly! • III.) Obsadenie bolo totálne otrasné, najmä úplne všetky vedľajšie postavy! • Sú nejaké, potenciálne +? Áno, našťastie nejaké boli, no za to ich ale zasa ani nebolo príliš extra veľa: čiže jediná * by bola nakoniec iba za pohodovú, bluesovú hudbu, vrátane i aktuálne premiérovaného, klasického titulu Separate Tables, ktorý si je možnosť počas sledovania aspoňže i na krátky okamih všimnúť; dokonca by som ešte na úplný záver taktiež doplnil i to, že mi to predsa trocha pripomínalo Ace in the Hole od B. Wildera, ktorý sa po kvalitatívnej stránke nachádza kdesi až svetelné roky od daného "experimentu" ďaleko, asi iba toľko z mojej strany na koniec. • ĎAKUJEM, ALE REPETE URČITE VIACKRÁT NEHROZÍ. () (méně) (více)
I přes mé relativně nízké hodnocení jsem si na filmu našla plno pozitiv. Příjemná atmosféra, pěkná stylová hudba, ústřední dvojice kamarádů velice sympatická, takřka celý film odehrávající se pod rouškou noci, neonů a dýmu... Ovšem příběh samotný mne moc neoslovil, přišel mi neslaný nemastný. Závěr navzdory zdejším ovacím též žádná hitparáda. Holt není pokaždé posvícení. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta, cyklus "Francouzský krimi-noir speciál"/ ()
Galerie (56)
Photo © Columbia Films
Zajímavosti (7)
- Tento snímek byl Melvillovým kasovně nejméně úspěšným filmem, na který se prodalo jen 308 524 vstupenek, což bylo o polovinu méně, než na Bob hazardér o tři roky dříve. (classic)
- Film byl natočen za 65 milionů francouzských franků, což je sice poměrně malá částka, ale oproti rozpočtu Melvillova předchozího filmu Bob hazardér (1956) jde o výrazné navýšení. (classic)
Reklama