Cestující v dešti

"Love, love." Ještě nikdy mě neznělo slovo "love", natož dvakrát za sebou, tak krásně, jako z úst charismatického chlapa Charlese Bronsona, který tak oslovoval křehkou krásku Marlène Jobert, do které jsem se asi zamiloval. Film který má v sobě plno tajemství a nevyřčených pravd je napínavý do posledního okamžiku. Je to jeden z těch mála skutečně silných příběhů, který sice skončí na obrazovce, ale ještě dlouho, předlouho pokračuje v naší mysli a to i díky nádherné hudbě mistra oboru Francise Laie. Film s velkým F a s hereckými výkony z kategorie nadstandartních doporučuji pustit ve večerních hodinách, tma je totiž velkým přítelem pro ještě větší prožitek z této filmařské dokonalosti. (12.08.2008)

Příběh (nejen) o tom, že jednomu (hozené) ořechy ne a ne rozbít tabuli skla, zatímco druhé(mu) se tříští jedna (tabule) za druhou. Až jednoho dne....... Navíc, když dotyčnými jsou charismatický (nezvykle permanentně se usmívající) „terapeut“ Ch. Bronson a mladičká oběť?, „křehká“, pihovatá, s nakrátko střiženou ohnivou hřívou a krátkou bílou sukýnkou nechávající vyniknout jejím štíhlým opáĺeným nožkám, (probouzející v nás chlapech (ochranitelské) pudy a (ne)cíleně nám ztěžující plné soustředění se), francouzska s alžírskými kořeny (geny) M. Jobert, je o (na) nevšední zážitek postaráno (zaděláno). A tak je divák snáze ochoten p(r)ominout i těch pár nesrovnalostí resp. (zbytečných) překombinovatostí. Nevšední zážitek, který troufám si tvrdit, nebude po chuti každému, ale pokud se vám podaří naladit na podobnou notu jako tvůrcům, jakoby mimochodem zjistíte, že vás příběh začíná pohlcovat s každou další ubíhající minutou více a více a nedá (vám) vydechnout až do závěrečného „rozhřešení“. Přičemž nečekejte žádnou sy(u)rovou krimi s brutálními scénami, jedná se psychologický (krimi) snímek, kde se pouze naznačuje v lehkých nástinech, přesto (nebo spíše právě proto) je to ve výsledku neméně působivé, s patřičným dopadem. A ano (viz uživ. LeoH) v záplavě těch současných šablonovitých („na zakázku“) záležistostí, působí toto netradiční dílko jako čisté (osvěžující) zjevení. zajímavý (výstižný) komentář (pro mě): uživ. mortak (16.10.2012)

Trautenberk říkávál, že to kyselo je moc kyselý, a já říkám, že ten film je moc umělý. Pokud točíte psychologický thriller, tak byste měli v maximální možné míře dbát na hodnověrnost psychologie postav a propracovanost jejich charakteru. Tohle je od začátku až do konce vystavěné na efekt a jak už napsala moje oblíbená uživatelka Aelita, strašně manýristické. Póza čiší z většiny scén. Tam, kde by mě ta hra na kočku a myš měla napínat a lákat svým rafinovaným závěrem, tam mi byla s postupujícími minutami čím dál víc protivná a nudná. Rozmýšlel jsem se mezi dvěma a třemi hvězdičkami, ale snímek s tak vysokým hodnocením moji pomoc nepotřebuje. Marlene Jobert a Charles Bronson jsou zajímaví ani ne tak jako postavy, které hrají, jako spíš skutečné hvězdy, kterými oprávněně ve své době byli. Kdyby si tak režisér nehrál na velké umění a natočil klasickou kriminálku bez těch rádoby psychologizujících kudrlinek, mohlo to slušně fungovat. Celkový dojem: 45 %. (31.10.2012)

Scenár ako drahokam, ktorého pokladom je netradičný, psychologický súboj, kde zbrane nahradili súvetia plné slovných hračiek, ako keď mačka naháňa myš. Toto všetko je obrovské plus, toto “Cestujúcemu v daždi” rozhodne nikto neberie. Lenže sledovať dve hodiny snímok, ktorý si bez akéhokoľvek, výraznejšieho, emotívneho prejavu len tak plynie, pričom nedokáže dušu diváka nijak mimoriadne zasiahnuť, to už je viac na škodu, ako na oslavu. (17.11.2021)

To byla dvojka jak víno, roztomilá Jobertka a chlap dívčích srdcí tehdejší doby, Bronson. Neviděla jsem je už tak dlouho, že jsem si tenhle film vysloveně vychutnávala. To jiskření mezi nimi mně propálilo triko a nebo já propálila triko Charlesovi. Skvěle sehraná dvojice, kde se nedá určit, kdo byl tahounem, protože oba byli skvostní. A tak je dobře, že to nakonec skončilo, tak jak mělo, jiný end by k tomu ani nesednul a nebo by to pokazil. Opravdu to byl nadprůměr kriminálek své doby a já díky. Všiml jste si na konci jak jí řekl "kuře"? Tenkrát to byla Marlénina přezdívka, takže i to byla milá vsuvka. (17.07.2016)