John a Mary

"Cinema Verité je jen výmluva, jak chodit za holkama i na záchod" - Slušně napsané, solidně zahrané.. Dustin Hoffman měl za sebou Absolventa i Půlnočního kovboje, zde je opět v plné síle v další herecké exhibici!! Bezmála čtyřicet let starému snímku rovněž pomáhá trefný vnitřní monolog obou hlavních představitelů, stejně jako invenční kamera!! (05.12.2006)

Mladí ľudia chodia vo veľkomeste večer do podnikov za účelom strávenia noci s niekým na byte v posteli. Niektorí možno ale hľadajú viac a možno im bude trvať nejaký čas, kým si to vzájomne, pred okolím a aj vnútorne sami sebe priznajú. Je nesmierne ťažké nájsť spriaznenú dušu v takejto džungli a bol by v tom čert, ak by Vám ešte pred nájdením toho pravého šťastia "New York havent break your heart". Menší, ale o to úprimnejší film, kde hĺbka charakterov hlavných hrdinov je podtrhnutá plytkosťou ich predchádzajúcich partnerov a väčšiny postáv vo filme. Zase sa mi potvrdzuje vďaka kinematografii, že ľudia sú všade a v akejkoľvek dobe v podstate rovnakí. Dnes by si režisér v takomto type filmu neodpustil množstvo potenciálne kultových hlášok, Yates najviac boduje vnútornými komentármi Johna a Mary. (10.08.2013)

Jeden z prvních filmů Dustina Hoffmana se nese v poklidném duchu. Příjemné romantické drama s retrospektivními prvky a fůrou povedených flashbacků je dobře napsané, natočené i zerežírované. Hoffman i Farrow prokazují, že patří do nejvyšší herecké kvality a já tak defacto nemám co vytknout. Opravdu povedený snímek. (18.02.2009)

Intimní a křehký proces sbližování, který film sleduje a jehož přirozená krása v dnešní době až bolí, neboť vzbuzuje prastarý a prazákladní stesk po skutečném sblížení a důvěrné blízkosti u vědomí, že k takovému klidnému vymanění se s druhým, ještě málo známým, člověkem okolnímu běhu času, ruchu událostí, povrchní naléhavosti a tlaku okolností se dnes nedokáže už možná vůbec nikdo dostatečně uvolnit - ani v nitru, ani z vnějších pout. Při opravdové vůli a upřímné citlivosti, bez odhlížení, bez touhy to sobě nebo druhému ulehčit a raději si něco - cokoli - namlouvat, ať už by to pak znamenalo, že spolu zůstanou, nebo se naopak raději znovu neuvidí, to lze zvládnout na ploše jediného víkendu - a pondělí, které přijde, už je zastihne nerozlučně propojené, ať k nim vtrhne s čímkoli. Je to poctivý proces rezonančního rozpoznání tělem, hlavou i srdcem, něžný a klidný protiklad všech těch rychlokvaškových, zkusmých vztahů, kdy lidé zamilovaní do svých sobeckých představ využívají jeden druhého, a pak se postupně neochotně v narážkách a kolizích probouzejí, celé měsíce či roky či desetiletí, do vzájemného ročarování a zpětně nahlédnutých paralelních samot a ignorancí a hořkých křivd a zmarněného potenciálu - a skutečné pouto založené na vnímavém okouzlení a překvapivém souznění, byť třeba i bylo možné, mezi nimi nikdy nevznikne. Film je nádherně vybudovaný i zahraný, vnitřní hlasy i představy, jež pomáhají reflektovat vlastní nitro obou postav i vzájemnou přitažlivost a přirozeně proměňují, selektují možnoti a uvolňují další spění a odvíjení vzájmné skutečnosti, je tak důvěrně známé, až člověku srdce usedá, když může sledovat, jak si dva krásní lidé v tomhle vycházejí vstříc. Souměrnost filmu je zároveň odrazem souměrnosti jich dvou a přirozeně, uvolněně rozvinutého prožití jejich prvních chvil ve společném prostoru a čase, v nichž k sobě prorostou. *~ (22.09.2017)

Malý snímek o nemnoha scénách a postav v nich obsažených. Převážný filmový dialog se odehrává mezi postavou Hoffmana a Farrowové (oba skvělí), mimo přímé diskuse doplněný o vnitřní domněnky a odhady, které se trefně prolínají. Mimo to je film tu a tam proložen ztvárněnou představou třeba charakterového rysu, což komorní náladu tohoto zajímavého a nenápadného počinu rošťácky naruší a oživí. Celkově film působí jako promyšlená kompozice. 80% (19.02.2009)