Kamera:
Marcel ZyskindHudba:
Harry EscottHrají:
Riz Ahmed, George W. Bush, William Meredith, Sara Stewart, Tony Blair, Demetri Goritsas, Tom Whitecross, Adam James, James Buller, Duane HenryObsahy(1)
Příběh čtyř mladých muslimů, kteří se v září 2001 vydali z anglického městečka Tipton na výlet do Pákistánu, začíná nevinně. Devatenáctiletý Asif jede navštívit svou nevěstu a na připravovanou svatbu pozve kamarády Ruhela, Shafiqua a Monira. Setkají se v Karáčí, odkud jejich cesta vede do Afghánistánu. Tam jsou zatčeni spojeneckými silami. Jeden beze stopy zmizí a tři zbývající mladíci, které Američané považují za teroristy, spolupracující s Tálibánem, jsou vyslýcháni, ponižováni, mučeni a posléze deportováni do zajateckého tábora Guantánamo na Kubě. „Vždycky nám tvrdili, že v této věznici jsou umístěni nejnebezpečnější teroristi světa, ale tohle byli úplně obyčejní angličtí teenageři, kteří se ocitli v pasti neobyčejných událostí,“ říká režisér Winterbottom. „Nejjednodušší a nejefektivnější způsob jak vyprávět jejich příběh byl nechat je, aby ho vyprávěli oni sami.“ (oficiální text distributora)
(více)Recenze (51)
Nesdílím nadšení svých oblíbených pro tuhle propagandistickou taškařici. Parta arabáčů žijících v blahobytu Anglie, majících problémy s policií(podvody, krádeže, měsíce ve vězení) si vyrazí na výlet do Pákistánu. 3 dny (kurva dlouho) se tam ten jeden Mustafa seznamuje s dívkou a chce se ženit. Pak ale začne bombardování Kábulu (r. 2001 po dvojčatech) a chlapce zláká vzrůšo. Říká tomu "pomáhat"! Ženění, neženění i s kamarády se ocitá v konvoji utíkajících Talibanců. Končí v nelidských podmínkách Guantanáma. Ač nemám amíky rád velmi, pohádku, že jako britští občané se tihle hnědý idioti nedopustili zločinu - neberu. Práci amerických vyšetřovatelů naopak plně beru. Já bych těm hnědejm klučinům taky nevěřil, a zvlášť kdyby mi někdo před měsícem vyhodil do luftu Hradčana nebo Vyšehrad. Paradoxní je, že tyto hajzlíky propustili amíci na základě záznamů z věznic v Anglii, kdyby byli počestní občané Spojeného království asi by na Kubě hnili dodnes. ()
Michael Winterbottom opět příjemně překvapil, s jakou lehkostí (dá-li se u takovéhoto tématu mluvit o lehkosti) dokáže spojovat realitu s filmovou fikcí. Měl jsem tu zajímavou zkušenost na letošní filmovce v Hradišti vidět nejprve Greengrassův Let č. 93 a o dva dny později Cestu na Guantanámo. V obou případech jde o dokumentární rekonstrukci. Zatímco u Greengrasse se setkáváme s plně filmovým materiálem, byť vystavěném na reálných podkladech, v Cestě na Guantanámo se střídají inscenované záběry z cesty tří mladíků, která tak nečekaně skončila v proslulé věznici, s talking-heads skutečných protagonistů příběhu nějakou dobu po událostech, tedy v reálné době natáčení. Jedná se tedy spíše o jakousi formu paradokumentu. Zatímco Let č. 93 u mě emočně boduje díky přiznané filmovosti, Winterbottom je zajímavý svým zpřítomněním filmové formy a rozmlžováním hranic hraného a dokumentárního filmu. Paradoxně však oslabuje svou dokumentární podstatu nešťastně zvolenými scénami inscenovaných vzpomínek z doby před cestou, "kdy bylo vše dobré" a parta z britského Tiptonu ještě nic netušila o tom, co se s nimi bude za pár měsíců dít. Domnívám se nicméně, že je Cesta na Guantanámo dobrým prostředníkem k diskusi o efektivitě obrany proti terorismu. Nelze ji číst jako prvoplánovitou agitku proti Bushově vládě. Po nenadálých událostech 11. září máme všichni logický strach z toho, co může ještě přijít. Dokonce takový strach, že posvěcujeme jakýkoli projekt, který nás má chránit. Guantanámo je nejkřiklavějším případem, kdy se administrativa zemí, v nichž se rodily humanistické ideály (arabskou populaci mimochodem myšlenky humanismu téměř nezasáhly, což není míněno pejorativně - odráží to pouze historickou a geografickou situaci islámských zemí - ale je to zároveň zajímavý fakt k zamyšlení), těmto idejím zpronevěřuje. Zásadní otázkou, kterou Winterbottomovo drama předestírá, je, zda se přitom chováme racionálně a jak moc efektivní naše strategie jsou. Když jsem sledoval výslechy oněch mladíků ("Máme vás na fotografii, kde jste v létě zachycen v Afghanistánu na projevu Usámy bin Ládena." - "Ale já jsem tou dobou vykonával veřejně prospěšné práce v Tiptonu, můžete si to ověřit." - "Ale my víme, že jste tam byl."), nemohl jsem se ubránit pocitu, že namísto své ochrany jen plácáme do vody a doufáme, že nám ryba uvízne v rukou. ()
Nevím nakolik je tento film pravdivý, a nakolik jde o protibushovskou propagandu, protože jsem v Guantanámu nebyl, ale je fakt, že vedle praktik, které používají američtí vyšetřovatelé v tomto filmu, vypadá středověká inkvizice jako parta hodných strýčků. Vězni třeba musí dřepět celé dny na sluníčku, bez jediného pohybu a nechat se pomalu grilovat, nebo jsou zavření v cele s blikajícím světlem, ruce mají přivázané ke kotníkům a jsou nuceni poslouchat na plné pecky metal (zde musím Američany pokárat za nevhodný výběr hudby, kdyby jim pustili třeba Standu Dolínka, budou mít přiznání do deseti minut) a čas od času jsou přivedeni na kobereček před vyšetřovatele, který se pokouší o naivní chytáky typu "Tvůj kamarád nám prozradil, že patříš k Al Kajdě. Tak nám řekni, kde je bin Ládin, a můžeš jít domů". A do toho pár z kontextu vytržených záběrů Bushe a dalších politiků, jak tvrdí, že se zajatci zacházejí lidsky v souladu s mezinárodními úmluvami. Prostě film je to velmi sugestivní, ale... ()
Silné a autentické. Takto by to malo vyzerať, keď chce niekto opísať udalosti dokumentárnym spôsobom (áno, narážam na ospevovaný Let č.93). Veľmi ťažká téma, ktorá ukazuje nezmyselnosť vojenskej mašinérie a hlúposť (nielen) amerických vojakov. Nezlomiť sa a odolať neľudskému tlaku, len kvôli tomu, že ste v nesprávny čas na nesprávnom mieste, to je hrdinstvo. Najmrazivejšie na tom je to, že stovky ľudí v podobej situácii muselo zažiť niečo omnoho horšie... ()
Pokud mohu soudit, tak toto byl nejlepší dokument, který jsem letos (2006) ve Varech viděla. Nápad spojit dokument s hranou formou se velmi povedl a mě jako diváka emocionálně vtáhl do příběhu čtyř muslimů nespravedlivě obviněných z terorismu. Nemám ráda Bushe a za věty podobného typu (citace z jeho projevu) "Nesdílejí hodnoty jako my." bych mu fakt nakopala p****. Jaké hodnoty sdílí pan B.? Aktuálně byl velmi trefný Putin před summitem G8, když Bush kritizoval demokracii v Rusku, načež mu na to Putin opáčil, že o takovou demokracii jako v Iráku, on nestojí... ()
Galerie (19)
Photo © Revolution Films
Reklama