Cesta na Guantánamo

Hraný dokument, pevně věřím, že víc „hraný“, protože to co ukazuje je otřesné. Vzpomínková výpověď britských muslimů, jejichž cesta na svatbu v Pákistánu skončila na kubánské základně Camp Delta Guantanamo. Jejich výlet začal koncem září 2001 v době, kdy americká a britská vojska začínala bombardovat Afganistan. V městečku Kunduz, se jim při náletu ztratil kamarád. Krátce nato byla trojice zajata vojáky Talibanu (asi), byli nacpáni do uzavřeného kontejneru, ve kterém bylo světlo a vzduch jen díky prostřílenému plechu. Střelba ze samopalů měla zklidnit křičící a vyděšené lidi. Kdo přežil mezi mrtvolami cestu v plechové „rakvi“, skončil ve vězení. Naše trojice měla „štěstí“ jako britští občané se z vězení dostali „pod ochranu“ amerických vojáků ...... a byli s pytlem na hlavě přemístěni na Guantanamo, kde si teprve mohli užívat tu pravou pohostinnost. Vše samozřejmě, jak oficiálně potvrdili nejvyšší představitelé americké vlády, v souladu s Ženevskými konvencemi. A dál už se raději nebudu vyjadřovat, přesvědčte se sami. (15.06.2006)

Pokud mohu soudit, tak toto byl nejlepší dokument, který jsem letos (2006) ve Varech viděla. Nápad spojit dokument s hranou formou se velmi povedl a mě jako diváka emocionálně vtáhl do příběhu čtyř muslimů nespravedlivě obviněných z terorismu. Nemám ráda Bushe a za věty podobného typu (citace z jeho projevu) "Nesdílejí hodnoty jako my." bych mu fakt nakopala p****. Jaké hodnoty sdílí pan B.? Aktuálně byl velmi trefný Putin před summitem G8, když Bush kritizoval demokracii v Rusku, načež mu na to Putin opáčil, že o takovou demokracii jako v Iráku, on nestojí... (20.07.2006)

Další ze syrových dokumentů (např. Redacted), napůl hraných s některými reálnými záběry a příběhem Američani versus obyvatelé středního východu. Samozřejmě nic není tak černobílé, a třebaže je to těžké, není možné se na to dívat jen z pohledu nevinných chlapců a těch zlých vojáků z Ameriky. Ti kluci např. neměli co jezdit do Afgánistánu. Líbil se mi konec, jejich dospělý pohled na věc, na to, jak je tato zkušenost zocelila, žádné výčitky proti Američanům, nic. Ti možná přišly později, což dokument už neukazuje. ¨To čim si přošli muselo být neuvěřitelně drsné, byli zajati jako dvacetiletí chlapci a domů se vraceli jako muži. Jediná výtka...mučení black metalem si nedovedu představit, Cradle of filth jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel :)) (12.04.2008)

Výborný hraný dokument. Šílenější než Proces. Těžko uvěřit, že takové věci se skutečně děly/dějí.. Povinná "četba" pro všechny, a především pro ty, kteří schvalují Bushe a jeho politiku (jestli někdo takovej ještě existuje) Tak nelidské chování by nečekal od "civilizovaného" západu nikdo. Z toho bych se zbláznil..nechápu, jak to někdo mohl vydržet. Při smyslech je asi udržela jen víra. Samozřejmě je celý pohled jednostranný a nesmíme zapomenout, že někdo skutečně provedl útok na americká dvojčata a co hlavně, je třeba mít na mysli, že tohle, ač sugestivní, je pouze rekonstrukce, nicméně jiné než nejvyšší hodnocení si tento film snad nezaslouží. (13.04.2008)

Michael Winterbottom opět příjemně překvapil, s jakou lehkostí (dá-li se u takovéhoto tématu mluvit o lehkosti) dokáže spojovat realitu s filmovou fikcí. Měl jsem tu zajímavou zkušenost na letošní filmovce v Hradišti vidět nejprve Greengrassův Let č. 93 a o dva dny později Cestu na Guantanámo. V obou případech jde o dokumentární rekonstrukci. Zatímco u Greengrasse se setkáváme s plně filmovým materiálem, byť vystavěném na reálných podkladech, v Cestě na Guantanámo se střídají inscenované záběry z cesty tří mladíků, která tak nečekaně skončila v proslulé věznici, s talking-heads skutečných protagonistů příběhu nějakou dobu po událostech, tedy v reálné době natáčení. Jedná se tedy spíše o jakousi formu paradokumentu. Zatímco Let č. 93 u mě emočně boduje díky přiznané filmovosti, Winterbottom je zajímavý svým zpřítomněním filmové formy a rozmlžováním hranic hraného a dokumentárního filmu. Paradoxně však oslabuje svou dokumentární podstatu nešťastně zvolenými scénami inscenovaných vzpomínek z doby před cestou, "kdy bylo vše dobré" a parta z britského Tiptonu ještě nic netušila o tom, co se s nimi bude za pár měsíců dít. Domnívám se nicméně, že je Cesta na Guantanámo dobrým prostředníkem k diskusi o efektivitě obrany proti terorismu. Nelze ji číst jako prvoplánovitou agitku proti Bushově vládě. Po nenadálých událostech 11. září máme všichni logický strach z toho, co může ještě přijít. Dokonce takový strach, že posvěcujeme jakýkoli projekt, který nás má chránit. Guantanámo je nejkřiklavějším případem, kdy se administrativa zemí, v nichž se rodily humanistické ideály (arabskou populaci mimochodem myšlenky humanismu téměř nezasáhly, což není míněno pejorativně - odráží to pouze historickou a geografickou situaci islámských zemí - ale je to zároveň zajímavý fakt k zamyšlení), těmto idejím zpronevěřuje. Zásadní otázkou, kterou Winterbottomovo drama předestírá, je, zda se přitom chováme racionálně a jak moc efektivní naše strategie jsou. Když jsem sledoval výslechy oněch mladíků ("Máme vás na fotografii, kde jste v létě zachycen v Afghanistánu na projevu Usámy bin Ládena." - "Ale já jsem tou dobou vykonával veřejně prospěšné práce v Tiptonu, můžete si to ověřit." - "Ale my víme, že jste tam byl."), nemohl jsem se ubránit pocitu, že namísto své ochrany jen plácáme do vody a doufáme, že nám ryba uvízne v rukou. (07.08.2011)