Vzpoura v Seattlu

Vděčné téma pouličních nepokojů, idealistické omladiny, demonstrací a natvrdlých hlavounů i policajtů, kteří jen dělají svou práci, si vybral pro svůj debut režisér a hlavně herec Stuart Townsend. Předkládá mozaiku složenou z několika osobních příběhů, přičemž emocionálně nás má přejet hlavně osud manželů Theron x Harrelson. Mrazí z něj, to jo, ale mrazit mohlo víc. Tvůrci na nic nečekají a jdou hned na věc. Snaží se nikomu (alespoň v úvodu) nenadržovat, bohužel ale nenabízí ty skutečně „zlé“ postavy. Pro každého má režisér pochopení, konstrukt pro všechny zúčastněné ale diváka nemusí úplně těšit. Townsend, který jinak zahřívá postel právě Charlize Theron (zmetek jeden), nemá navíc bohužel takový tah na branku. Myslím, že i třeba těžkooděnci protáčející v ruce obušky, jdou natočit s větším drivem.. Předkládá nám tak hlavně průměrně nalajnované postavy, mezi kterými přepíná a které prostě nedokáží přitáhnout. Přitom o ně má v jinak jasně narýsovaném ději přeci jít. Nestrannost v závěru mizí, zatčení demonstranti jsou chudinky, starosta zase najednou mizera. Škoda.. (30.04.2012)

Tento snímek stejně jako některé hlavní postavy jakoby se podivoval nad tím, že když kácí se les, létají třísky. Že když se těhotná žena domotá mezi zfanatizovaný dav, může se jí něco stát. Toto, stejně jako záběry na dítě, které svá starostlivá matka posadí do první řady demonstrantů a další podobné miniepizodky beru jako cílené citové vidírání a je mi z toho na blití. A jestli někdo očekává, že mě to donutí sympatizovat s lidmi, kteří se rozhodnou dát dohromady mírumilovnou demonstraci a pak se diví, že vzduchem létají popelnice, tak je na dost ošklivém omylu. Vůbec se mi nelíbí zpráva, kterou toto dílko mezi své diváky rozesílá. Každý jednotlivý člověk by měl být zodpovědný za své činy. // 50% (02.06.2010)

Zajímavý a aktuální film o jednom dramatu, které se stalo na zasedání WTO v Seattlu. Jedná se o jeden dosti zjednodušený pohled, nutno podotknout, že poměrně anarchistický a možná trošku naivní. Věci nefungují tak jednoduše jako v tomto filmu a to je bohužel to, co Vám celý film bude zřejmě vrtat hlavou. O herecké výkony zde nejde, nicméně jsou výborné a nalepený příběh Ch.Theron velmi působivý. Tak jako nelze zisk legitimizovat na úkor hladu či léčiv, tak nelze legitimizovat ani násilí, které se snaží bránit demokratické, rovnostářské a morální hodnoty. Je z podivem, že je zde vedení demonstrantů tak naivní, že si myslí, že se nikdo z nich nebude chovat násilně, tomu snad ani nemůžu uvěřit. Chybí tomu stopáž i hloubka, nicméně pokud to berete jako jeden z možný úhlů pohledu a nejde Vám o celistvé pochopení či zobrazení problému kapitalismu či problému oné domenstrace, tak je to fajnové drama založené na jedné neblahé události, které by si dle mého názoru zasloužila mnohem větší publicitu, recepci a reflexi. Svět se nedá změnit tímto způsobem, na druhou stranu snaží se o to někdo, kdo by mohl? 8/10! (02.09.2010)

Tak já vám nevím. Na jednu stranu mě bavila linie s policajtem a jeho těhotnou ženou ( Harrelson, Theron), i když byla trochu přitažená za vlasy (vyumělkovaná), stejně mě scény, které mě měli odrovnat odrovnaly. Na druhou stranu mi ten film přišel strašně plochej, jednoduchej a naivní. Je pravda, že se sice režisér snaží nestranit a ukazuje kladné i záporné postavy na obou stranách barikády...ale nějak si nemůžu pomoct od pocitu, že to co jsem viděl má s realitou pramálo společného, některé scény jsou už potom zcela hollywůdské. Všechny ty bláboly demonstrantů mě neskutečně rozčilovaly a v podstatě potom i několik myšlenek, které se film snažil předat - jako že to vlastně všichni myslí dobře. Mám se na konci radovat, když propustí všech 500 zadržených, když vím, že mezi nimi je několik hovad, co ničí domy a šli se tam jen vybít? Proč mi to předkládají jako happy end? Plus některé nesmyslné pohnutky ( když Harrelson brutálně napadne demonstranta, demonstrant jen řekne:děláš jen svou práci..wtf?) mi nedovolí jít na víc jak 6/10. (27.01.2009)

Sobotní odpoledne. Procházím se podivně vylidněným centrem jistého velkoměsta, netuším, že o pár bloků dál probíhá demonstrace proti lidem, kteří žerou peníze, aby mohli žrát víc peněz. Z boční ulice najednou vybíhá početný dav civilistů s transparenty, v zádech má těžkooděnce. V mém oblečení mi nezbývá, než zkusit splynout s davem. Společný cíl, zdá se, ustoupil stranou, každý si hlava nehlava hledí svého, sobecky zachraňuje život svůj, nikoliv „kolegu“, jenž právě zakopnul po jeho boku. Jsem to já. Zrovna se zvedám, když přichází nepředvídatelná rána obuchem do zátylku. Ani si nestačím uvědomit palčivou bolest a veškeré vědomí ztrácím. O několik hodin později mi v nemocnici sdělují, že na pravé oko již nikdy neuvidím jako dřív. Na koho mít zlost? Na policajty, kteří v rámci své práce užili neadekvátních prostředků? Na demonstranty, kteří zapříčinili přítomnost strážců nepořádku? Kdyby se příhoda z téhle, stejně jako film laciné vyprávěnky vážně udála, asi mám v celé záležitosti jasno. Pod vlivem emocí. Což je normální, ale stejných emocí nelze (zne)užívat při natáčení nekomediálního snímku o následcích (nikoliv o příčinách!) demonstrace, která skutečně proběhla. Úvodní titulek nás upozorňuje, že charaktery jsou fiktivní, nikoliv už, že jsou charaktery nevěrohodné, napsané tak, aby těmi nejlacinějšími prostředky citově zaangažovaly diváka. Tvůrci se dokonce neštítí zatáhnout do celé „bitvy“ těhotnou ženu. Jindy nějakou tu demagogii pokorně pozřu, jindy totiž zpravidla není takto odporně laciná a absurdně zjevná. Komicky působí snaha propašovat na jednu stranu barikády jednoho dva ne úplně zlé policajty a na stranu druhou jednoho dva ne úplně hodné demonstranty-anarchisty. Závěrečné stanovisko Battle in Seattle je jasné, i když formulované kulantněji: dělejte bordel a zlepšíte svět. Změny možná přišly, nevěřím však, že by k nim nedošlo bez tolika zbytečných obětí. Abych nevypadal jako nějaký pravičácký zastánce policejního státu – bez jakékoliv ironie obdivuji lidi, kteří i ve své zpohodlnělosti (mám se dobře, nemusím nic měnit) usilují o změny, jen se mi nelíbí, ani trochu, že nějaký film takhle prvoplánově propaguje (a propaganda to skutečně je) tuhle bojovnou formu projevu. Apendix: Násilí jako formu projevu podporují také efektní akční scény, stavějící pouliční boje naroveň adrenalinovým sportům, což není ani tolik nekorektní, jako jednoduše hloupé. 40% Zajímavé komentáře: Gimp, Aiax, SeanLSD, BaronX (20.03.2009)