Kainova výchova

Já mám divné filmy rád, ale Kainova výchova není dostatečně divná na to, aby mě zaujala, ani natolik normální, aby mi nepřišla divná. Většinu času jsem u toho filmu protrpěl, byl mi vyloženě protivný a kdyby na tom nebyl řemeslně tak dobře (procházka budovou na jeden záběr), dal bych mu bez milosti dvě hvězdy. (16.05.2010)

Raising Cain ukazuje, že jednou z De Palmových osobností je pořád ten uchylák, jakého milujeme (nebo nenávidíme) ve filmech jako Body Double či Dressed To Kill. Nemůžete tedy čekat solidní (a logický) thriller, ale šílenost s dlouhými kamerovými jízdami, bizarními zvraty a povrchním kopírováním Hitche (který fajnšmekrovské záběry používal pro lepší vyprávění příběhu, zatímco zde opravdu potěší jen oko - třeba šílená finální zpomalená scéna). Opravdu nic pro "obyčejného" diváka. (18.07.2007)

V Kainově výchově je všechno vystupňované ad absurdum: John Lithgow zároveň v roli padoucha i dobráka nebo vyprávění schizofreničtější než osobnost hlavního hrdiny - skákání do různých realit a z toho vyplývající nemožnost určit pravdivé informace. Ale u filmů od De Palmy je nutné přijmout obrovskou míru nadsázky, protože tenhle tvůrce se zkrátka nebere vážně a rád baví a zároveň znejisťuje diváky. Ať už pomocí dlouhých kamerových jízd nebo norského přízvuku jednoho z hrdinů. (17.03.2011)

De Palma opäť vykráda hitchcockovské motívy, ale... má to miestami televízny look, Lithgow nie je materiál na hlavnú postavu a okopírovaná scéna z Psycha v močiari je vyslovene trápna (dokonca aj na De Palmu). Príbeh o x-krát rozpoltenej osobnosti = pitomosť prvej kategórie. Ale i tak je to ešte celkom slušná zábava. (12.05.2012)

Ve své oficiální verzi "Kainova výchova" nabízí sice ne dokonale vystavěnou, ale zato dokonale zrežírovanou parafrázi na "Psycho". Mnohé neduhy kino verze pak napravuje fanouškovský "director's cut", který vznikl podle původního scénáře a nadšeně jej posvětil sám režisér. V obou verzích nicméně vynikne nejen úchvatně vyšinutý výkon Johna Lithgowa, ale také až fetišistická režie. De Palma se vyloženě vyžívá v inscenování okázale umělých, ale důmyslně vrstvených scén, které působí jak obživlá tabla, v nichž se snoubí kýčovitá nadreálnost s vyhrocenou dramatičností. (27.12.2022)