Vyznání Anny Elliotové

Den předtím jsem viděl adaptaci z r. 1995 a musím říct, že ta byla mnohem lepší. Herci (a hlavně teda Anna) sice víc pasovali do svých rolí v tomhle filmu, ale ve verzi z r. 1995 byli mnohem zábavnější a větší zm*di (Anina sestra, která pořád něco jedla, ta druhá, hypochondrička, otec, pomlouvajicí všechny níže postavené...). A taky tam bylo všechno lépe vysvětlené, z této verze bych asi spoustu scén nepochopil. (06.10.2017)

Co bývá na knihách Austenové nejzajímavější je její schopnost zachytit mikrosvět vztahů a prostředí, kterým jsou její hrdinové obklopeni. Tato verze románu se ale soustředí výhradně na svět hrdinky, všemi opomíjené a tiše nešťastné Anny. K tomu napomáhají dlouhé pohledy do kamer, měkká tlumená světla vykreslující náladu atd. atd. Není to špatný nápad, ale vyznění filmu to hodně ochuzuje. Proto ve srovnání dávám přednost verzi z roku 1995. (22.05.2009)

Pěkná adaptace jednoho z mých oblíbených románů, v porovnání s tou hrůzou z devadesátých let je to vynikající. Výborné obsazení, to se musí nechat, nejlepší asi je Anthony Head jako sir Walter a Rupert Penry-Jones jako kapitán Wentworth. Z děje nebylo vynecháno nic zásadního a bylo to pěkné převyprávění, trochu netradičním stylem, jak tam ta kamera za nima furt jezdila a všide je následovala, asi to mělo působit bezprostředně, ale mě to docela rušilo. Každopádně nejslabší část filmu je ten konec, ten její sprint přes půl Bathu na na konci utahaný polibek na náměstí, na veřejnosti? To si nemyslím. Ale jinak jsem byla spokojená. (29.06.2011)

Více než „Pýcha a přemlouvání“ choulila se v Anně Elliotové naděje a doufání a světlo prozření svitlo kapitánu Wentworthovi po jeho osmileté zatvrzelosti a uražené pýše odmítnutého nápadníka. Opětné setkání po letech rozbouří vlny jejich dřívější důvěrné náklonnosti, byť exsnoubenci se rozsvítí až v posledních sedmi kapitolách. Váhání jeho však zcela ospravedlní upřímné vyznání a vylití citů v dopise milostném plném vášně, rozervanosti, nejistoty a doufání a nakonec odzbrojujícího vyznání lásky, kdy s adresátkou viktoriánské Anglie zatočí se svět a čtenářkou 21. století též. Ta musí na chviličku knihy odložiti a přemítat a doufat v to, že milostný dopis není muzejní vycpaninou a stále se v době iPadů internetů esemesek Ufounů tabletek a dalších šíleností vyskytuje a není druhem vyhynulým. Protože pak by tento svět opravdu nestál za nic. * Film představil Annu utípnutou, takovou chudinku bez názoru a naprosto zchvácenou maratonem závěrečným. Koukaje vyjeveně na ten výkon sportovní, pochopení zám(v)ěru tohoto moderního jaksi se nedostavilo. Sapristi – a polibek na veřejnosti? Zhola nemožné! Divačka udivená s očima vytřeštěnýma musela vydýchávati... Dopis milostný utekl scénáristovi zcela, což je ovšem velká škoda a absence zásadního nedosáhne na plné ohodnocení. Doplňkem k filmu je zcela nezbytně kniha... (Navrch místo bruneta urostlého kapitán byl blonďák hmm mm.....) (14.12.2015)

Na románoch od Jane Austen krásne vidno, aké bolo pre ženu tej doby dôležité nájsť si vhodného ženícha a dobre sa vydať. Svet mladej ženy sa vlastne ani netočil okolo ničoho iného... Od Adriana Shergolda som doposiaľ videl len jeden snímok, pri ktorom ma presvedčil ani nie tak vďaka svojim režisérskym schopnostiam ako skôr famóznym výkonom Timothy Spalla (Posledný kat z r. 2005). V tomto snímku však nebol tak výrazný herec aby čo-to z celkového dojmu zachránil, ba skôr naopak, hlavná hrdinka bola nesympatická a herecky nepresvedčivá. Dramatické pasáže a citové pnutie medzi zaľúbencami bolo iba priemerné a vedľajšie postavy málo výrazné. Len samá záplava mien a spletitých rodinných vzťahov. Ten bol bratrancom toho, ten zas toho, ten mal tú, potom zase inú.... no povedzte, kto sa mal v tom pletenci príbuzenstva a milostných vzťahov vyznať? Kým sa mi to podarilo bol už koniec. Jediné čo ma ako-tak oslovilo bola slušná dobová atmosféra a pekné kostýmy. Slabší priemer. 55/100 (29.09.2016)