Perníkový táta

Televizní seriál napsaný a natočený se stejnou svědomitostí, s jakou Walt vaří Blue Sky. Následující výběr ze SPOILERoidních poznámek, které jsem si zapisoval během všech pěti sérií nechce být komplexní analýzou, ale rozborem několika dílčích oblastí seriálu alespoň částečně rozkrýt, v čem tkví jedinečnost Gilliganova počinu. ___ Vývoj vyprávění se po celý čas zdá být určován Heisenbergovým principem nejistoty. Přes předpokládaný směr vývoje (z oběti vnějších okolností v manipulující monstrum) nelze dopředu odhadnout, kdy se co podělá a kdo prodělá jakou charakterovou proměnu. Breaking Bad nevychází vstříc diváckým očekáváním tím, že odmítá zažitá vyprávěcí schémata. Znejišťuje nás svým úsilím o větší pravděpodobnost probíhajícího dění, vytvářením dojmu, že může dojít téměř k čemukoli. Od vytváření vlastních hypotéz však neodhadnutelný vývoj neodrazuje. Seriál nás „předsunutými“ scénami v prologu naopak sám pobízí k aktivnímu zasazování viděného do celku vyprávění. Napětí není čerpáno jenom z divácké nejistoty, k čemu dojde, ale naopak také z vědomí toho, co která postava ví, nebo neví. Tvůrci pracují s několika ohnisky vyprávění, staví proti sobě protichůdné zájmy postav, které musí často čelit rizikům přicházejícím z různých sfér (užší a širší rodina, instituce, podsvětí). Proměna vnímání postav je vázána na to, co o nich víme, nakolik si jich vážíme a kolik mravních deliktů jim jsme ochotni odpustit. Fascinující je sledovat nesamoúčelné „špinění“ hrdinů. V posledních sériích byste těžko hledali postavu bez viny. Zvyšující se sázky postavy nutí přemýšlet více dopředu, čím se z nich stávají lepší hráči. Sebe-stylizace a přetvářka nejdou k duhu zejména Jessemu, který možná představuje nejslabšího hráče, ale také figurou, na kterou je v poslední epizodě vázán nejsilnější katarzní efekt. ___ Skutečným soupeřem většiny postav je jejich vlastní potenciál, který buď nedokáží naplnit (vinou svou i systému, který je opakovaně zrazuje), nebo jej naplní za neadekvátní cenu. Hrdiny vyprávění sjednocuje také jejich nejednoznačnost. Každý může vystoupit ze své role, ať již přijaté dobrovolně nebo pod tlakem okolí. Neboť nic není fixní a libovolné rozhodnutí libovolné postavy jsme nuceni posuzovat v kontextu jejího předchozího jednání, lze pochybovat také o Waltově přiznání v poslední epizodě, že rodina byla pouhou zástěrkou pro jeho zločineckou dráhu (na kterou se tudíž vydal ze sobeckých pohnutek, ne kvůli zajištění ženy a syna). Skutečně nebylo zpočátku jeho motivací něco jiného než moc a peníze? V přehodnocování názoru na postavy nám pomáhá využívání paralel (Hank náhradním otcem Walta Juniora, Walt náhradním otcem Jesseho), které nás vede ke vnímání podobných situací v odlišných kontextech a poukazuje na některá klíčová témata seriálu. ___ Kariérou drogového bosse si Walt ventiluje svou agresi nastřádanou z mnoha zdrojů. Neobstál jako živitel rodiny, očekávání nenaplnil ani jako otcovská autorita (syn získává rady, jak být mužem, od Hanka). Svým druhým životem si navíc kompenzuje selhání vlastního těla. Vydělává si mimo systém také proto, že z něj byl vinou své nemoci vyloučen. Neboť jako člověk s rakovinou značí smrt („jiné“), je společností odmítán. Vaření perníku mu umožňuje zvítězit nad náhradními otcovskými a manželskými figurami a zužitkovat svůj výjimečný intelekt alespoň mimo oficiální struktury. Dlouho ho neopouští víra v tradiční, resp. povinný rodinný model. Teprve ve finále, ničím nespoutáván, všemocný a všehoschopný, může dát plný průchod svému potenciálu, bezezbytku se proměnit v člověka, kterým mu možná od začátku bylo předurčeno se stát.____ Mimořádné tematické rozpětí seriálů dělá z Breaking Bad vděčný materiál pro sociologické studie o úzkostech soudobé Ameriky (drogy, peníze, smrtelná nemoc, neúčinný systém sociálního zabezpečení). Kdo chce prorazit, nemůže ctít zákon a věčně okolo sebe ze stovek drobných lží budovat fasádu slušného občana. Seriál mnohokrát relativizuje oddělení „velkých“ lží s širokým dosahem od malých rodinných lží. Podstatou obojího je pokrytectví. Namísto toho, aby se učili větší otevřenosti, jsou hrdinové čím dál obratnější v konstruování náhradních světů a vymýšlení smyšlených příběhů (Walt jako gambler). Jak ale všichni postupně zjistí, skutečné drama se ale odehrává za těmito papundeklovými kulisami. Je fascinující sledovat, jak scenáristé postavy provádějí víceúrovňovou sítí lží, jak nakládají s jejich různou informovaností o existenci určitých světů a jeho domnělých obyvatel (rodina, podsvětí, práce jsou nejprve výrazněji odlišené také výtvarně, ale postupně všechny „ztemní“ do stejné barevné palety). ___ Nesmírně vděčný je Breaking Bad také z hlediska stylu, který se proměňuje nejenom v rámci epizod, ale i jednotlivých scén (rekontextualizací a/nebo odhalením nové informace jsme navedeni k tomu, abychom scénu vnímali z jiné perspektivy). S grafickou návazností záběrů, rozehráváním akce ve více plánech nebo vytvářením významů pozicí a pohybem kamery si tvůrci vyhráli mnohem více než lecjaký hollywoodský nádeník, disponující stonásobně větším rozpočtem. Scorsesem nadopované střihové koláže bych si dokázal pouštět do zblbnutí, emblematický prostor Nového Mexika už léta nebyl využit k tak strhujícímu oprášení klasických westernových motivů (přepadení vlaku) a poslední epizoda může úrovní režie směle konkurovat některému z lepších Hitchcockových thrillerů. Je toho hodně, co by se dalo ještě napsat, ale tón by zůstal stejně oslavný. V Breaking Bad totiž obsahuje tolik pozitivního, že považuji za malicherné zmiňovat těch pár drobných nedostatků. Nestává se často, aby vám nějaký seriál umožnil být prakticky nekritický. Díky za to! 100% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Radek99, Toj, pleonasmus (10.11.2013) (méně) (více)

1. série - 90% - Veškerá očekávání postavená na hlavu. Potenciálně otravný fetující podvodníček Jesse je od první scény mou nejoblíbenější postavou, potenciálně otravná starostlivá Skyler mě pozitivně překvapuje každým svým rozhodnutím. O obou toho chci vědět co nejvíc, chci vidět víc ze schopností hlavního hrdiny vyhrabat se z nejhorších kaší a koneckonců chci zkrátka vidět, kam takový seriál může vůbec dojít. Povrchnost a falešné pozlátko obchodu s drogami jsem tady totiž nenašel, naopak. Na úvod se jedná o poctivě neklidné rodinné drama, které má tu smůlu/štěstí, v jakých kulisách se může odehrávat. Mým největším přáním je, aby se tomu tak i nadále dělo takto civilním způsobem. 2. série - 70% - Bavilo mě, když Walt bojoval s vlastní morálkou ve jménu rodiny, nebaví mě, když po rodině a jejích hodnotách šlape a původní cíle má jen jako výmluvu. Se sympatiemi k hlavní postavě také přímo úměrně klesá i kvalita, protože neustálé arogantní a neurvalé chování směrem k (byť jakkoli hloupoučkému a naivnímu) parťákovi mi rve srdce, stejně jako Waltův způsob rozhodování v klíčových situacích, viz očividné morální dilema v závěru předposlední epizody Phoenix. A je to škoda, protože potenciálu je pořád plno, mračna se výhledově stahují solidně tmavá a Hank se z přihrávače hrabe do pozice nejcharismatičtějšího seriálového policajta. 3. série - 80% - Od některých činů vede spletitá cesta, od některých ale už žádná. Po událostech předchozí sezóny je pro mě hlavní hrdina pořád zaslouženým diváckým magnetem, ale držet palce mu, hlavně z důvodu absence sebereflexe a dostatečného pokání, nedokážu. Oproti tomu podceňovaný Pinkman se díky dokonale civilnímu výkonu Aarona Paula definitivně stává po všech stránkách tahounem seriálu. Přesto na nápaditou a nebývale napínavou úroveň vrací celou podívanou až dvojice závěrečných epizod, během nichž jsem nervozitou téměř nedýchal a naplno tak docenil takřka antimimický herecký projev Giancarla Esposita. 4. série - 75% - Většina seriálů stanice AMC se ve svém prozkoumávání zajímavých námětů dostane do kritického bodu, kdy dech beroucí zvraty začnou řídnout a civilní přístup začne hraničit s nudným přešlapáváním na místě. Breaking Bad to potkalo právě v rozjezdu vychvalované čtvrté sezóny a byly chvíle, kdy jsem myslel, že mě jakýkoli další dialog Walta a Skyler na téma "car wash" snad zabije. Naštěstí druhá polovina, která opět řeže velmi hluboko do vztahu Jesse-Walt a nově také Jesse-Gus a Jesse-Mike, je na tom s napětím úplně jinak, dramatickou pointu posledních epizod předkládá velmi chytře a je proto velká škoda, že se Vince Gilligan často neudrží a působivé scény nechá zajít až moc daleko. Budovaní pocitu drtivého tlaku ze všech stran je totiž stejně jako o sezónu dříve tísnivé až k zbláznění. 5. série, první část - 80% - Nesnesitelný Walt. Jeho oblíbenost jsem nechápal nikdy a teď, kdy je nenápadný psychický teror vůči depresemi konečně dohnané Skyler na vrcholu, už je mi z Heisenbergova chvalořečení až na zvracení. Přestože se v Bryanu Cranstonovi i v pátém roce skrývá nejedno překvapení, vývoj jeho postavy mi ho znechutil na hodně dlouho dopředu. Gilligana za to chválím, stejně jako definitivní dospění Jesseho a všudypřítomný tíživý pocit neodvratného začátku konce v čele s Dead Freight, pravděpodobně nejlepší epizodou celého seriálu. 5. série, druhá část - 90% - To nejlepší nakonec. Nebýt několika přešlapů, které ale zároveň kopírují vývoj celého seriálu, by to možná bylo i absolutní hodnocení, ale přesto jsem dostal osmičku epizod, která zanechává tak silný dojem, že bych na ona slabší období s klidem zapomněl. Právě tady, ve chvíli, kdy jde všechno do háje a doslova všechny postavy jsou na pokraji katastrofy, je nejlépe vidět, kdo nám přirostl k srdci nejblíž. A až budu na Breaking Bad vzpomínat, vždy mu budu vděčný za to, že mi dalo jeden dokonale komplexní charakter, který se rázem vyšvihl mezi moje nejoblíbenější seriálové postavy vůbec. Na rozdíl od většiny (mnou navždy nepochopených) diváků to ale není narcis Heisenberg, Walter White, do sebe zahleděný neřád, ať už mu říkáme jakkoli. V mých očích je to zlomený a věčně životem klopýtající závislák a nešťastník, Jesse Pinkman. (20.05.2016) (méně) (více)