Hranice ovládání

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

tento film si užijú len fanúšikovia jarmuscha - a to tiež len tí najskalsnejší, žiadni povrchní priaznivci, naozaj tí, ktorí videli všetko (a všetkým myslím naozaj všetko od Permanent Vacation až po poviedku v projekte Ďalších desať minút). uznávam autorskú slobodu, uznávam právo autora na experiment a na natočenie si svojho myšlienkovo a esteticky najčírejšieho exktraktu, ak na to dozrel, ak si na to "zarobil", ak na to má prostriedky. sú filmy, na ktoré skrátka bežný divák radšej nech ani nesiaha, pretože mu nemajú čo ponúknuť. sú filmy ako tieto, kde ak človek niečo vopred očakáva, je jasné, že už to ho odsudzuje na sklamanie. sú filmy, pri ktorých musí byť človek otvorený. ja mám rád, keď si zo mňa niekto vystrelí. rovnako mám rád všetko japonské, všetko jarmuschovské a všetko filmové, absurdný humor, vysoko estetickú formu a mlčanlivých hrdinov. a úplne rešpektujem túto minoritnosť a fakt, že mnoho ľudí to rado nemá. (12.03.2011)

Och, kroch ! Tak toto je strava, pre vybraný druh prasiatok s vysokým zatúpením vitamínov I&Q. Hlavný hero, ktorý sa hýbe chôdzou čerstvo znásilneného rastamana, síce pobaví, ale to je celé, čo pre mňa film doniesol. Každopádne ak sa chcete unudiť k smrti, tak snímka je vhodný prostriedok na samovraždu. (17.05.2011)

.....kdo si myslí, že je víc, jak ti druzí ať si zajde na hřbitov. Život je hrst prachu..... Náš hlavní hrdina " Isaach de Banhole " Long man promluví až po patnácti minutách. CITUJI : Dvě espresa do dvou šálků. Tichý, málomluvný snímek z pěknou hudbou a zajímavým dějem. Někdy jsem měl pocit, že toho aktéři namluví zbytečně moc a že to chtělo slova malinko ubrat. Ve filmu byla zmínka o Praze. Mluvil o ní KYTARISTA ( John Hurt ). Tanec při španělské kytaře asi v šedesáté minutě byl úchvatný. Stejně jako záběry z jedoucího vlaku nebo záběry z ulic mnoha měst. Ve filmu si taky zahrál Bill Murray jako AMERICANO a strašně klel. Konec filmu byl zajímavý. .....Život nemá valnou cenu - La vida no vale nada..... Nemluvíte španělsky, že ? (10.07.2010)

Je jedině dobře, že Jim Jarmusch přestal hrát na jistotu a zase jednou natočil nezávislý film. Jiné je tu všechno. Od nepochopitelného hrdiny, který zřejmě nejí, nespí a divák až do konce netuší, kam ho vlastně toto španělské road movie vede. I vizuál Christophera Doyla diváka stejnou měrou vede jako zavádí. Hudba v podání experimentálních Japonců Boris (a pár stylově spřízněných kapel typu Sunn O)))) je nečekaná. A přitom v části různých monologů se nalézá klíč ke spoustě věcí (možná ne ke všem, a ne ve všech jsem nějaký smysl našel). Rozhodně film, který podněcuje k přemýšlení. U mě palec nahoru a slušných 70%. (25.02.2012)