Hranice ovládání

44. MFF KV .. Scénář: Jim Jarmusch .. Absoluto tedio. _ Jim Jarmusch barvitě nasnímal putování Isaach De Bankolé na (společné) dovolené po Španělsku, kolem kterého se objevují a po pár minutách mizí vedlejší postavy (pronášejíc intelektuální žvásty a přinášejíc krabičku sirek na výměnu), bez jakékoliv logiky, směru, vyprávěcí linky, napětí, zábavy, důvodu. Proč vlastně točí (a mnohem více je zarážející, proč někdo platí!!) film, který nemá co divákům říct a sílu má akorát je většinově nasrat? V brzké distribuci vyhledejte jen na vlastní nebezpečí a to platí i pro režisérovy fanoušky. ___ Úvodní slovo Marka Ebena, během festivalové předpremiéry, stálo za bouřlivý potlesk, film Jarmusche jen za opovrhující mávnutí rukou. Perlou projekce byl přítomný John Malchovich který musel sledovat takovou malomluvnou nudu, kde když už se mluvilo, tak převážně španělsky - jen s českými titulky. Nudil se nehorázně, ale v rámci slušnosti to vydržel, i když, z výrazu odhaduji, by nejradši zařval „What the fuck...?“ po vzoru Osbourna Coxe :-)). ___ Kdo si myslí, že moc znamená, ať zajde na hřbitov. Jim už tam taky jednu díru mít bude. Rejža je asi v totální tvůrčí krizi, ale na své jméno a přidělené peníze se rozhodl prostě zkusit cokoliv točit. Návrhy scén však tvořil až při přejíždění ve vlaku.. Bohužel pro diváka. Kde není ovládání není hranice. Jen mrdka. Odpad autorské tvorby, která kašle na diváka. Tu největší hromádku festivalového hnoje a tvůrčí arogance nakonec nereprezentoval na 44. Karlových Varech náš Juraj TMA Herz, ale Jim Jarmusch. Potlesk za to však nesklidil. _____ Více v diskuzi. (10.07.2009)

Nádhera... spolu s Hanebnými pancharty nejlepší film, co jsem letos viděl. Fascinovala mě precizní rytmizace filmu (střihu), skvěle a zábavně variované leitmotivy a hlavně perfektní atmosféra, která v sobě mísila napětí mysteriózního filmu a uvolněnost osamělýho víkendovýho výletu za kulturou, skvělé hudební motivy, opravdu vý-bor-ná a vynalézavá kamera... Každá scéna měla svou zvláštní pointu na nějakým místě filmu (ať už před či po), každé setkání bylo sice jen variací těch předchozích, ale současně bylo každé úplně jiné - hlavně díky precizním hereckým etudám "special guest stars". Opravdu síla. Je trochu zvláštní, kolik lidí se nenechalo Hranicemi ovládání okouzlit, těžko se mi to chápe, obzvlášť u režiséra, jako je Jim Jarmusch. Je fakt, že každý jeho film je jiný, ale na druhou stranu - čekal snad někdo svižný film plný situačního a verbálního humoru, u kterýho se ani na chvilku nepřestane smát? Nevzpomínám si na žádný s Jimových starších filmů, kde by tempo vyprávění bylo znatelně rychlejší a frekvence promluv a "hlášek" výrazně vyšší... Možná povídková Noc na zemi... Je fakt, že žádnej z jeho filmů asi není "masovou zábavou", a platí to i o Hranicích ovládání. Já osobně je považuju za další z řady jeho vrcholných filmů. (23.10.2009)

Jim Jarmusch bývá označován za mistra či krále nezávislého filmu, já bych se ho po snímcích, které jsem zatím viděl (Noc na Zemi a Přežijí jen milenci) nebál považovat především za mistra podmanivé tajuplné atmosféry. Atmosféry, která možná vyloženě nenapíná a s níž se pan režisér často rozplývá v pomalém zádumčivém tempu, ale přesto mě často hodí do zvláštního transu. Děj Hranice ovládání se sice oproti zmíněným „jarmuschovkám“ většinou odehrává během slunečního dne, ale přesto jsem v té atmosféře opět cítil závan čehosi nočního, snového... Kdyby mi někdo před zhlédnutím řekl, že budu nadšen z filmu, v němž jeden černoch bloudí po různých místech, potkává zdánlivě náhodné kolemjdoucí, aby s nimi prohodil pár slov o čemkoliv a vyměnil jakýsi šifrovaný vzkaz, možná mu neuvěřím. Ale mě se to Jarmuschovo podání špionážního thrilleru plného dlouhých, často monotónních chvil během procesu plnění složitého úkolu (a teprve s jednou menší napínavou „akcí“ ke konci) hodně zamlouvalo od počátku, aniž bych nějakou dobu tušil, oč tu kráčí a hlavní, galantně odětý hrdina nesl v sobě dostatečné charisma na to, aby mě zajímal. Nejen dvě espressa do dvou šálků tomu vházela stylovost, pravidelná cvičení současně pak i kousek znepokojující záhady, drobná povídání i odkazy na filmové klasiky, mezi nimiž si během podávání sirkových krabiček lze vzpomenout i na mlčenlivý klenot poválečného amerického filmu The Thief (1952)... pro mě osobně takřka dokonalé artové a novátorské pojetí špionážního thrilleru, skvělý zážitek! [90%] (22.10.2022)

Jubilejní desátý celovečerní film Jima Jarmusche je náročný na sledování, protože vyžaduje aktivní diváctví, ale přesto je nesmírně komunikativní, protože jsou informace rozdistribuovány rovnoměrně mezi postavy a divákem a každé setkání s postavou v nové destinaci je klíčem k tomu, jak danou část filmu číst a nterpretovat. Nesouhlasím s názorem vyjádřeným či naznačeným v několika zdejších komentářích, že by bylo vyprávění vyprázdněné, protože se jedná o ukázkový příklad omezené narace a poukazuje se na vyprázdněnost jednoho žánrového (bondovského) modelu. Je paradoxní, že film mj. o kognici se dočkal tak negativní odezvy (zahraniční kritiky, zdejší hodnocení), ale neschopnost naladit se na meditativní tempo, vnímat hlavního hrdinu jako nečitelnou žánrovou figuru a kompozičně motivované vyprávění plné indícií, které nenabízi jednoduché odpovědi, zavrhnout, bych nekladl za vinu festivalové dramaturgii (natožpak filmu!), nýbrž samotným recipientům, kteří nejsou schopni vzdát se zažitých modelů vnímání. (13.08.2009)

Mám s filmem jenom jeden problém - čin hlavního hrdiny, který není narušený ani nejmenším záchvěvem pochybnosti. (polospoiler : ) Vyznění filmu, které ukazuje vraždu v daném kontextu jako nejlepší možné řešení. To mi sedět nemůže asi nikdy. Jinak je ale film čirá genialita - po všech stránkách. / Pokud by chtěl někdo hledat klíč k skryté myšlence filmu, může možná začít tady http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%BD_klub , tady http://cs.wikipedia.org/wiki/Bilderberg a možná taky tady http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Rockefeller . (22.07.2009)