Režie:
Lino BrockaScénář:
Clodualdo Del Mundo Jr.Hudba:
Max JocsonHrají:
Hilda Koronel, Bembol Roco, Lou Salvador Jr., Joonee Gamboa, Mario O'Hara, Nina Lorenzo, Sibyl SantiagoObsahy(1)
Mladý muž Julio přijíždí z venkova do hlavního filipínského města Manily, aby zde hledal dívku, do níž je zamilovaný. Najde si práci na stavbě i nové přátele, ale postupně zjišťuje, že život ve velkoměstě není tak jednoduchý, jak si představoval. (ČSFD)
Recenze (22)
Žiadna krajina nemá len to svoje. Má spoločné veľa s ostatnými. Globalizácia. Všade existuje dehonestizácia, vykorisťovanie, či iné negatívne ľudské atribúty. Kultúra a jej dedičstvá, idú bokom. Prevláda len ľudské pachtenie a chamtivosť. City a kladné emócie nie sú na mieste. Film, ktorý ukazuje práve takúto stránku ľudskej civilizácie. ()
Zostať v 70-tych rokoch v Manile bez peňazí malo asi len pár riešení. Vrátiť sa domov na vidiek, prípadne sa zamestnať na stavbe, kde ťa budú zdierať. Alebo môžeš pracovať ako prostitút. A ak máš šťastie, tak stretneš v tej mizérii pár dobrých ľudí. A možno aj lásku. Špinavé, smutné, ťaživé a skoro skutočné. ()
Letošní LFŠ mi připravila dva vrcholné filmové zážitky a děj obou, Manily i Rocca a jeho bratrů, se kupodivu točil kolem stejné situace – přežívání chudých venkovanů ve velkoměstě. Zajímalo by mě, jestli je to náhoda, jestli ve mně zarezonovala devadesátá léta strávená v Praze nebo jestli se mi na stará kolena přece jen dostavuje cosi jako sociální cítění. — Silný, syrový snímek, přirozeně a ústrojně pracující s výrazovými prostředky euroamerických psychedelických experimentů (přerývané střihy jako z Bezstarostné jízdy, minimalistický syntezátorový soundtrack, přehušťování zvukové stopy hlukovými skrumážemi, za jaké by se nestyděl ani Lynchův dvorní zvukař Alan Splet). Živé městské scenérie, úporně se vracející obraz průčelí domu, v kterém hlavní hrdina tuší místo nedobrovolného pobytu své milé, mrazivá juxtapozice „ekonomické“ mužské a násilím vynucované ženské prostituce, neúprosná samozřejmost, s jakou se život odvíjí dál bez ohledu na šťastné i tragické okamžiky a uměřené zobrazení toho všeho beze snahy omračovat šokujícími záběry a povrchovou brutalitou. Mimořádný film s univerzální výpovědní hodnotou. ()
Ta čtvrtá hvězda je jen za to, že ve Filipínách v 70.letech vůbec něco takového vzniklo a i když to nemá vychytané všechny mouchy (a že jich je dost), pořád to je významné dílo. Jinak ale o Filipínách za Markosova režimu se radši příště podívám na něco od Lava Diaze - sice jsou jeho filmy strašně dlouhé, ale detailně vykreslují prostředí, dobu a vybrané postavy v ní přežívající. Taky jsou často dost depresivní a s minimem čehokoli pozitivního, ale jsou komplexnější a díky tomu nechávají silnější dopad. Tohle je takové Filipínské A co dále, Baltazare?, resp. skrze gradování (zde lokálního) lidského zla a útrap těch, kteří si to absolutně nezaslouží. Zatímco Bresson to měl jako stěžejní téma a stejně tak s tím i pracoval, Manilla chce být komplexnější a opřít se i o sociologii, ale selhává v tom, že sice dokonale vykreslí prostředí a představí hlavního hrdinu, kterému budete fandit až do konce, ale zároveň je nedotažená, málo psychologická a výsledek sice je naprostá depka, ale taky depka, která nic víc než jen "strohou" depku nezanechá. U přirovnání zůstanu u Bressona - zatímco Baltazar v tomhle převyšuje svůj rámec a stává se tak skutečně zdrcujícím, taková Muška trpí naprosto stejným problémem co Manila ve spárech světa. Ten film nakládá na postavy tolik negativních věcí, že je to až moc - a ne z toho důvodu, že by to byla přehnaná depka (Manila za Markosova režimu opravdu takhle fungovala, aspoň z toho, co vím), ale z toho, že se postavy nechávají vláčet svým osudem tak moc, že se nedá chápat, proč nejednají jinak a nebo proč tak, jak jednají později, nejednají dřív. Je to celé propojené Juliovým hledáním dívky, do které byl zamilovaný a to tu samozřejmě trvá, ale cesta k tomu je přinejmenším zvláštní. Třeba nechápu, proč po vyhození z práce šel dělat prostituta uspokojujícího starší gaye. Manila byla drsné místo a tady se asi bral každý, ale kdyby zde aspoň bylo vidět, že se snaží najít si něco jiného, pak bych s tím neměl problém, ale takhle se Julio nechává až moc vláčet osudem a díky tomu se dá odhadnout, že to povede jen k větší a větší tragédii. Baltazar byl strašně depresivní a s každou další minutou o to víc, ale pořád v něm zůstávala zrnka naděje padající z určité nepředvídatelnosti a silné realističnosti. Tady (jako i u Mušky) chybí místa, kde by postavy projevily snahu se ze všeho nějak vyhrabat. Klidně i zoufalou, taková v těchto chvílích přichází asi nejčastěji, ale aspoň nějakou. Ale stejně jako Muška se nechává vším skolit, tak to samé dělá i Juilo, který se rozhodne zasáhnout vždy až když je moc pozdě. Neříkám, že se takovému příběhu nedá nevěřit, ale působil na mě až moc jasně, abych si ho i přes totálně depresivní vyznění pamatoval jako opravdu silný zážitek, který bych byl schopný na potkání doporučovat. Takhle na to sice nezapomenu, ale zároveň znám lepší filmy svého druhu i se stejnou bezvýchodností a zatímco k nim bych se, v nějaké dobré náladě, vrátil, tady mi to jednou stačilo. A ačkoli existují filmy, které mě nadchly, ale už je znova nechci vidět, tak bohužel ani tohle není případ Manily. Za mě spíš 3,5*, ale režisér moc dobře věděl co dělá, tak to zatím nechám takhle. Jinak je to dost odtažitě natočené a sledování není zrovna záživné, takže kdo by chtěl vidět něco dost podobného ze stejného prostředí, ale akčnější a divácky přívětivější, doporučuji Metro Manila. Vlastně je dost zajímavé, jak moc jsou si ty filmy podobné... Slabé 4* () (méně) (více)
Důvěřiví venkované ve spárech nemilosrdného velkoměsta, jejichž nevinnost a ideály jsou rozcupovány ještě dřív než se stačí nalokat všudypřítomného smogu, vedou pod štíty křiklavých neonů tvrdý boj o kousek žvance, o zachování vlastní důstojnosti a o přežití. Režisér Lino Brocka použil tento vděčný filmařský námět, aby představil filipínskou metropoli jako zkorumpovanou a špinavou urbanistickou džungli. Nemazlí se s postavami ani s divákem a výsledek je surový a velmi působivý. Scéna, kdy si jeden mladík záměrně típne cigaretu do vlastní dlaně, aby fyzickou bolestí podusil tu psychickou a sebral odvahu vyslovit nevyslovitelné, patří k těm nejintenzivnějším. Mrazivý portrét skutečné tváře Manily jak ji v žádném cestovním katalogu neuvidíme. ()
Galerie (18)
Photo © Guanajuato Film Festival
Zajímavosti (2)
- Film zaujal režiséra Martina Scorseseho natolik, že jeho nadace zaplatila v roce 2013 jeho digitální restauraci. Ve stejném roce byl pak uveden ve 4K verzi v prestižní sekci Cannes Classics. (Cimr)
- Jde o průkopnický film filipínské kinematografie, který je i dodnes často považován za nejlepší filipínský film všech dob. (Hans.)
Reklama