Jasná hvězda

Film o velké Keatsově múze pracuje s procítěným scénářem, malebnou kamerou, krásnou hudbou a především strhujícími hereckými výkony. Vztah Keatse a Fanny je zobrazen velmi něžně a intimně. Dost riskantní krok na dnešní dobu. Ben Whishaw recituje Keatsovy básně s takovým klidem i zanícením, že byste ho mohli poslouchat hodiny. A Abbie Cornish předvádí doslova oscarový výkon. Jane Campion dokázala na dnešní poměry vytvořit netradiční, poetický a neskutečně podmanivý film. (13.01.2010)

Tak jemně dýchat snad jen ona může... Film, který vyžaduje sladění divákova tepu se snivým tempem letního dne uprostřed dlouhých prázdnin v Hampsteadu léta Páně 1818, kdy láska i poezie klíčí, jako když se motýl klube z kukly, slova putují celé týdny a - méně pomíjivá než lidský život - přetrvají věky, jako ta modrá křídla ve staletí staré vitríně. Krásná, křehká a mrtvá. Johne Keatsi, byl bys v roce 2017 šťastnější? (20.09.2017)

Kamera tohoto filmu je dokonalá, obrazy úchvatné, kvetové polia závideniahodné, modré motýle, krásne kostýmy, len nejako popri všetkej tejto vizuálnej nádhere sme stratili dej. Film nás hneď po úvodnom aaáaáá vhodí rovno do príbehu, ktorý nechápeme, pretože sme ho nezažili. Chýba mu nejaký ten úvod-uvedenie do problematiky, či aspoň dáky náznak toho, prečo sa začína diať to, čo neskôr tvorí celú dejovú líniu. Všetko v tomto filme je tak strašne noblesné, až je to nudné. (20.02.2014)

Umelcove opletačky s poéziou a láskou sú (nielen) vo filmovom svete neželaným zbožím k prípadnej diváckej odozve, ktorý je už na takéto čosi do špiku kostí navyknutý. Dej vychádza z typických melodramatických čŕt a v závere sú relatívne úsporne naznačené a emocionálne prežité, avšak zápletka nemá potrebný motor. Nemyslím v zakuklenosti, ale postráda akúsi vzácnu arómu a hlbšie splynutie, keďže ani postava Abbie Cornish nie je napísaná nijak prevratne. Potešili ma lokácie a nádych Londýna v inej perspektíve, nie tej príliš výraznej a extravagantnej. Nežné, mierne, ale neprežité dostatočne. (07.04.2016)

Ben Whishaw opět udivuje svým velice působivým a sympatickým subtilním zjevem, a Abbie Cornish nabízí divákům postupné proniknutí do podstaty její přirozené krásy. Jsme tak svědky, kolikrát až moc, citově zabarveného dialogu, který vlastně oslavuje lásku cudnou, či staromódní, chcete-li. Spojte si Finding Neverland, Piano, Pýchu a předsudek, Pokání a výjde Vám tahle historická lovestory, která sama o sobě není originální, což nejde ani tím nejnajivnějším způspbem očekávat, avšak v samotném důsledku ukňourané zamračené východočeské neděle, to nehrje pražádnou roli. To vše se děje za přítomnosti skvěle naexponovaných obrazů anglického venkova (především jednotlivé obrazy měnící se v závislosti na ročním obdobím), které dávají ostatním divákům jásný impuls, dát si tuto exkurzi do citově čistých, ale v jistém směru přehnaných vod lidského milostného spojení, spíše na plátně, větších rozměrů, než na obrazovce s malou úhlopříčkou... (06.02.2010)