Norské dřevo

Romantický / psychologický / existenciální / melancholický / sugestivní a také tak nějak zvláštně teplý a citlivý je tento japonský snímek vietnamského režiséra žijícího ve Francii, natočený podle knižního bestselleru Haruki Murakamiho. ~ V epicentru příběhu stojí poměrně pasivní vysokoškolák Tóru a dívka Naoko, která se snaží o vyrovnání se s vnitřním traumatem z minulosti (smrt blízkého přítele). Tóru a Naoko se po letech odloučení setkají a vzájemně sblíží, psychické problémy a labilita však dívku odkážou do sanatoria uprostřed čisté přírody. Tóru za ní pravidelně jezdí. Otázkou, zda těsné sepětí s přírodou dívce pomůže její strasti překonat. Zda se dokáže otevřít světu, partnerovi, zda dokáže vést aktivní sexuální život… ~ Dialogy pronášené postavami ve vysoké trávě plápolající v poryvech větru, v holých kopcích zelených i pod vrstvou bílého sněhu, v hustých lesích… Obrazových symbolů najdeme mnoho. Stejně jako kontrastů: ticho (dialog vedený šepotem) x hluk (běsnící příboj). Láska x sex. Sex x smrt. Může láska trvat bez sexu? Existuje pravá čistá láska? Bytí člověka na světě prostupuje celým snímkem, je z něho cítit ta krása z toho všeho kolem, ze světa, krása žen, přírody, intimity chvíle,…, ale zároveň také tápání, zmar a rozčarování. ~ Vyčnívá hudba od Jonnyho Greenwooda, člena britských Radiohead; úžasné smyčcové pasáže střídá třeba rockovější Norwegian Wood, píseň od Beatles, podle níž ostatně snímek nese svůj název. Bezchybná je taktéž kamera. ~ V jedné recenzi jsem se dočetl, že „se nepodařilo přenést na filmové plátno specifickou poetiku knižního díla. Ostatně je vůbec možné zfilmovat melancholickou nostalgii snoubící se s hmatatelným pocitem osamění či životní rezignaci a úzkost pramenící z bezmezné zamilovanosti tvořící leitmotiv Murakamiho beletristického skvostu?“. Já říkám, že všechno to ve filmu bylo! Popravdě zdejší nízké hodnocení i negativní kritiky nechápu, i kdyby byly kniha a film sebevíc rozdílné. (Přičemž samozřejmě rozumím tomu, že film je nutně zkratkovitý a není v jeho možnostech bezezbytku postihnout složité charaktery postav předlohy či obecně její mnohovrstevnatost. Stěžejních motivů se však dle mého režisér a scénárista v jedné osobě drží skvěle, navíc ve filmu neabsentují ani např. vnitřní monology Tórua, tolik důležité pro pochopení jeho vnitřního světa…) Myslím si, že filmová podoba jakékoliv knihy nemusí být vždy tzv. kongeniální (= stejně dobrá jako dílo původní), ale může být dobrá jinak. Přece jen film je naprosto jiný druh umění. ~ ~ To musí být úžasné. Milovat někoho s takovou jistotou, bez nejmenších pochybností. (24.06.2012)

Nechýbalo veľa, a tento film by som si pozrel bez akejkoľvek znalosti predlohy. V náhlom popude som však zmenil názor a Murakamiho knihu si kúpil a prečítal. V momente, kedy som otočil poslednou stránkou, som si bol istý v dvoch veciach: že je to jedna z najlepších vecí, čo som v živote čítal... a že je to prakticky neadaptovateľné. Netušil som však, že tvorca zodpovedný za filmovú verziu povýši toto moje presvedčenie na úplne nový level. V tom filme totiž nie je absolútne NIČ z toho, čo robilo z predlohy geniálne a silné dielo. Pochvalu si zaslúži možno tak Rinko Kikuchi za stvárnenie Naoko, ale to je tak všetko. Inak hlava v dlaniach. Scenárista (a zhodou okolností aj režisér v jednej osobe) bol imbecil, ktorý sa ani len nepokúsil spracovať samotný základ (!!!), na ktorom má celý príbeh stáť, a síce motiváciu, ktorá vedie hlavného hrdinu v rozličných smeroch jeho lásky. V knihe to všetko dáva dokonalý zmysel, vo filme to vyzerá, akoby sa trojica vysokoškolákov začala z nudy hrať na osudovú romancu. Je to maximálne bizarné a vôbec to nefunguje. To však nie je všetko - dve zo štyroch najzásadnejších postáv boli buď zredukované na minimum (Reiko), alebo totálne nepochopené a napísané úplne inak, než ako zamýšľal Murakami (filmová Midori nemá nič spoločné s tou krásne švihnutou dievčinou z knihy). Scenár je navyše roztrieštený až hanba, v pravidelných intervaloch zameriava svoju pozornosť na udalosti z knihy, ktoré síce možno potešia čitateľov, ale z hľadiska filmového rozprávania tohto konkrétneho filmu sú úplne zbytočné a znemožňujú, aby aspoň tá hlavná dejová linka mohla poriadne vyniknúť. Čo potom z toho, že obsadenie je pomerne kvalitné (hlavne už spomínaná Rinko), že sa Jonny Greenwood snaží dolovať emócie ako o život a že réžia prinesie miestami zaujímavý nápad? Naozaj som nečakal zázraky, ale určite ani toto. Prázdna škrupina a nepodarená ilustrácia, to je to, čo Nórske drevo charakterizuje najlepšie. (21.10.2012)

má oblíbená předloha nebyla sice úplně zprzněna (líbila se mi hodně výprava, tak nějak jsem si to představoval, když jsem knihu četl), režisér to však bohužel příliš nezvládl, příběh tak trochu svlékl, uřezal mu končetiny a hodil na mráz, film je chladný, hodně jeho částí k divákovi ani nepronikne, nakonec zůstává jen pocit smutku bezůtěšnosti, který ale nepramení z toho, co se na plátně stalo, ale z toho, že ten film není tak dobrý, jak mohl být... 6/10 (14.05.2011)

Na počátku bylo slovo- většinou se to tak říká, ale v případě filmu Norské dřevo, byl na počátku filmový obraz, hudba a slovo až jako poslední. Adaptace slavné knihy o jejíž zfilmování bylo usilováno čtyři roky, je adaptací pocitů, které kniha vyvolává. Film je spíše vzpomínkou na knihu, stejně jako ona, mnoho věcí zatajuje a říká pouze obrazem,- v náznacích. Chladné zobrazení smrti, patří k vrcholům snímku. O smrti se nemluví, ale i tak je přítomna v atmosféře většiny scén. Tolik očekáváné Norské dřevo je zážitkem přdevším obrazovým, který často odkazuje na detaily přírody a lidské tváře. Obrazový vizuál jde ruku v ruce s hudbou, která vytváří prostor pro slovem nevyslovené myšlenky a emoce hlavních hrdinů. (28.01.2011)

Krásný sen, ze kterého vás probudí vlastní slzy, tak lze interpretovat adaptaci Murakamiho románu. Kdo román četl, bude každou scénu okamžitě znát. Odchylka od knihy je minimální. Kniha je spíše vzpomínkovou cestou do třicátých let, zatímco ve filmu tato retrospektiva není a je nahrazena voice-overem. To dává filmu jiný - vzdušnější - celek, který je jakousi rozšířenou vzpomínkou, až mi některé paralely připomínaly film 2046. Jak vizuálně, tak tématicky. Herci nemají na kreace čas. Tři hlavní hvězdy, spolu s Kiko Mizuhara jako Midori, jsou možná trochu příliš ideálním obrazem postav pro tento film, ale celkově přispívají solidními výkony. Anh Hung Tran a jeho režie je skvělá. Jeho zaměření na přírodu, extrémně velké detaily rostlin jsou ohromující a pracují v tandemu s příběhem. Záběry Toru a Naoko v horských končinách jsou kouzelné a tyto scény jsou z knihy perfektně přeloženy do filmu. On objímá Naoko v přírodě, ve které se oba ztrácejí. Hudba Johnnyho Greenwooda z Radiohead je geniální. Je to sice v rozporu s tím, co by jste očekávali z předlohy, ale rychle si uvědomíte, že to vlastně takhle má obrovský smysl. Stejně jako ve filmu Až na krev není nikdy hudba v pozadí a ve filmu nese stejnou váhu jako vizuální stránka. Další příležitostné skladby, kromě titulní hudby filmu (Norwegian Wood) jsou od jakési kapely Can. Některé okamžiky ve filmu však zanikají (málo scén s Reiko) a občas emočně přehánějí jako je třeba pláčící a slintající (doslova) Tóru. Možná má film pár much, ale je to vyjimečný a pro fanoušky Murakamiho jistě povinný film. (28.01.2011)