Norské dřevo

Do pochmúrnych tónov ladená, sexuálno-citová odysea muža a ženy, spracovaná v silne komornom duchu a umocnená škálou poetických obrázkov, intímnou kamerou a hudbou. Bola som pripravená na to, čo mám od filmu očakávať, preto ma neiritovalo pomalé rozvláčne tempo a veľmi skľučujúca (čo je plus) atmosféra. Obzvlášť musím podotknúť, že sa v ňom nachádza jedna nesmierne depresívna scéna na úpätí skal, dotvorená hereckým majstrovstvom a temnou hudbou, po ktorej bola moja krehká psychika značne otrasená. Chápem aj tie nízke hodnotenia, nie každý prekúsne japonský art a už vonkoncom, keď nie je divák pripravený na to, čo ho čaká :-) (29.09.2011)

Midori. Permanentní pohyb vpřed, zrak upřený k lepším zítřkům a životu. Naoko. Nemožnost pohnout se z místa, pohled odvrácený do říše smrti, kde Kizukimu je stále sedmnáct. Nevyzpytatelnost lásky ve dvou podobách, jež jako detaily prolínajících se tváří - zemské a lidské - dominují i obrazu. Souhlasím s Tomášem Jurkovičem, že filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, nicméně jiné (a těch je bohužel víc) mu poněkud necitlivě ubírá. Melodické ticho, pozvolné, hypnotické tempo i protikladné pocity, které je Murakamiho předloha schopna vyvolat, jsou však podány přesvědčivě, třebaže mnohdy na hraně lacinosti a kýče. Mimochodem, Greenwoodova hudba je geniální. (10.02.2011)

Překvapila mě ta míra otevřenosti, zejména v otázkách sexuality. Film má přes dvě hodiny a možná, že kdyby měl jen hodinu a půl, byl by lepší. Stačilo by se zbavit některých zbytečných či nevydařených pasáží a soustředit se na to, co dávalo smysl. Ve filmu se toho totiž povedlo docela dost, včetně několika perfektně napsaných i obsazených postav, jenže ta hluchá místa značně kazí celkový dojem. (13.08.2013)

Na počátku bylo slovo- většinou se to tak říká, ale v případě filmu Norské dřevo, byl na počátku filmový obraz, hudba a slovo až jako poslední. Adaptace slavné knihy o jejíž zfilmování bylo usilováno čtyři roky, je adaptací pocitů, které kniha vyvolává. Film je spíše vzpomínkou na knihu, stejně jako ona, mnoho věcí zatajuje a říká pouze obrazem,- v náznacích. Chladné zobrazení smrti, patří k vrcholům snímku. O smrti se nemluví, ale i tak je přítomna v atmosféře většiny scén. Tolik očekáváné Norské dřevo je zážitkem přdevším obrazovým, který často odkazuje na detaily přírody a lidské tváře. Obrazový vizuál jde ruku v ruce s hudbou, která vytváří prostor pro slovem nevyslovené myšlenky a emoce hlavních hrdinů. (28.01.2011)

Problém je hlavně u scénáře. Anh Hung Tran - scénárista a režisér v jedné osobě - evidentně spoléhá na to, že divák bude znalý Murakamiho předlohy, a tak dost podstatných okamžiků ve scénáři vynechal. Není to jenom o zásadních dějových informacích, ale chybí především informace o jednotlivých postavách. Tóru je ve filmu nejživotnější a nejlépe napsaná postava. A na to, že jsem jeho chování chápal, měl velký vliv jeho představitel Kenichi Matsuyama. Když už jsme u fyzických zjevů postav, tak tady měl Ang Hung Tranh velmi šťastnou volbu, především u již zmíněněného Matsuyamy, tak hlavně u Rinko Kikuchi (Babel). Takhle jsem si Naoko představoval. Chybí tam hlavně zásadní moment z knihy, Reičin flashback. Scéna, ve které Reiko Tóruemu vypráví svůj vlastní životní příběh a v knize zabírá docela dosti místa. Ve filmu je pouze jeden moment, kdy se Tóru zeptá Reiko na manžela a dcerku. Čtenáři knihy vědí, nečtenářům ukázal Anh Hung Tran prostředníček. Abych ale jenom nehanil. Technická stránka je rozhodně plus. Kamera je nádherná a malebná a za pozornost stojí i výteční herci. Je velká škoda, že film, který měl tak OBROVSKÝ potenciál, narazí na slabý scénář. Napsat ho sám Murakami (podobně jako John Irving adaptoval vlastní Pravidla moštárny), bylo by to nezapomenutelné dílo. Takhle zůstane jen výborný soundtrack. (14.02.2011)