Taras Bulba

Velmi slušně udělaný film, nastiňující poměry v 16. století v Rusku. Kozácké hnutí vznikalo živelně a rekrutovalo se ze zchudlých šlechticů , zběhů, nevolníků a dalších desperátů tehdejších časů. Mělo jen jednu potřebu- boj. Proti komukoli. Ačkoli jsou zde kozáci heroizovaní, ve skutečnosti byli velmi nebezpeční a zvládat je měl problémy i sám car. Příběh sám není nijak složitý, je ale docela dobře zdramatizovaný a výprava je na úrovni. Zajímavé je si zvyknout na to, že nikde nevlají americké vlajky a umírá se za Rusko. To ze současné kinmatografie už tolik neznáme. Takže ne hollywoodská klišé , ale "mosfilmská"... (12.02.2010)

Nebylo to nejhorší, Taras byl Bogdanem Stupkovem pojat skvěle. Ukrajina utlačovaná Poláky, hlavním motivem bylo vymýcení pravoslaví a nastolení křesťansko-katolické víry a to ne zrovna humánními prostředky.Logicky se zvedla vlna odporu zorganizována kozáky. Jedním z vůdců byl i Taras Bulba se svými dvěma syny. Ale nebylo to vůbec jednoduché a zaplatil daň nejvyšší. Film je rozmáchlý, se slušnou kamerou a jak jinak, mnoha koňmi. Tři hvězdičky a basta. (22.12.2015)

Histoirické nepřesnosti tu bohužel jsou, ale ty jsou snad v každém hollywoodském hsitorickém velkofilmu a to v daleko větším měřítku. Pravda je i to, že těch vlasteneckých výkřiků při umírání bylo až moc, navíc když ukrajinští kozáci zase tak velicí rusofilové rozhodně nikdy nebyli. Jinak se, ale film předlohy docela drží a Bogdan Stupka to je pro každého režiséra historických snímků opravdový dar z nebes. Ten chlap se pro tyhle role opravdu narodil (viz Ohněm a mečem) a v tomhle snímku ve svých 69 letech naprosto exceluje. Navíc bych ocenil i to, že se dá i v dnešní době takovýhle film natočit bez zbytečných serepetiček jako jsou dnes již nepostradatelné digitriky či hyperakční kamera. Místo nich si zde naopak užijete velmi slušnou výpravu, parádní exteriéry (mohutné hrady i dřevěná hradiště), věrohodné bratry kozáky, husarskou jízdu i krásu okouzlující Magdaleny Mielcarz a to vše rozhodně stojí za zhlédnutí. (20.11.2011)

První verzi novely Taras Bulba z r. 1835 musel Gogol přepracovat, protože se úřadům zdála příliš "ukrajinská". Ta druhá z r. 1842 je i předlohou Bortkova filmu. Na ní už není ukrajinského nic. Jak známo, Gogol byl, podobně jako Dostojevskij, zastáncem samoděržaví a pravoslavného univerzalismu, a v rámci slavjanofilství se Ukrajincem patrně nijak zvlášť necítil. A antisemitská a protipolská je tedy už původní novela, nikoli až film (a dlužno dodat, že i naši obrozenci panslavistického ražení Polákům zazlívali jejich povstání z r. 1831); a stejně tak nesmyslné spojování záporožských kozáků (kteří opravdu nebyli Rusové) velkoruskou ideou jde na vrub Gogolovi. Bortko se očividně snažil natočit něco jako jsou Hoffmanovy adaptace Sienkiewicze, ale přitom vynechat jakoukoli neurčitost a víceznačnost postav a jejich motivací. Proto jsou všechny nudné, ploché a prázdné. Celý snímek nadto postrádá jakýkoli dramatický náboj a svévolné používání vypravěčského voiceoveru, který je jednak zbytečný a druhak film činí narativně idiotským, to jenom zhoršuje. Jako by všechno měl vynahradit velkoruský šovinismus, který z filmu cáká na všechny strany stejně, jako krev z rozpolcených husarských kyrysů (mimochodem, právě samoúčelnost akčních scén je pro celou bezradnost snímku velmi ilustrativní: detaily na probodávané části těla, v rychlém sledu za sebou, následované celkem s patetickou promluvou /stejnou u každého dalšího/ umírajícího kozáka, to všechno pětkrát do kola). Když Jerzy Hoffman v devětadevadesátém adaptoval Ohněm i mečem, Sienkiewiczův nacionalismus a jednoznačnost v něm mírnil a problematizoval (Wisniowecki je je ve filmu oproti knize daleko fanatičtější a nelítostnější), Bortko naproti tomu všechno ještě přitvrzuje a nafukuje. Jak by taky ne, když byl z velké části financován ruským ministerstvem kutury. Není těžké odhadnout, kdo by tak měl být ten velký car, jehož věští umírajícíc Taras. (31.03.2011)

Přikládat téhle filmové adaptaci Gogolovy archaické kozácké novely nějakou historickou naučnou hodnotu je naivní; čerpat z ní nějaké (jakékoliv) historické informace má asi podobnou váhu, jako je čerpat třeba z komunistické filmové husitské trilogie, nebo z románů sračkopsavce Jiráska. Dialogy a celá stavba příběhu jsou beznadějně zastaralé, škoda že se tvůrci tak sveřepě drželi literární předlohy a nezpracovali ji trochu volněji, moderněji, tj. realističtěji, bez pitomého patosu a teatrální dikce postav. Kapitolou samou pro sebe jsou pak neustále omílané žvásty o "ruské" zemi a víře a síle z úst Záporožců. A mozkorvoucí je i pseudoromantická zápletka se zamilovaným Andrijem a polskou šlechtickou běhnou. Ale díky novějšímu datu vzniku se divák může aspoň kochat pestrou výpravou, užít si dosytosti řežebných šavlovaček a nakouknout i do makety Záporožské Siče na Dněpru. Ovšem pokud byste byli zvědaví na nějaké syrovější a opravdovější výjevy z dějin polsko-ukrajinské slovanské vzájemnosti, všemi deseti doporučuju masakrální polskou Volyň. (22.06.2020)