Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hořká komedie režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků, jejich přátel, lásek a rodičů od okamžiku, kdy v patnácti letech dostanou občanský průkaz, až do chvíle, kdy se v osmnácti snaží uniknout vojně a pokoušejí se získat modrou knížku. Petr, Aleš, Popelka a Míťa dospívají v sedmdesátých letech, v době, kdy vyjít na ulici bez občanského průkazu znamenalo koledovat si o průšvih, a kdy povinná vojenská služba byla pro mnohé tím největším strašákem. Každý po svém i společně se snaží neztratit v totalitním státě zdravý rozum a smysl pro humor, ale také nezadat si s režimem. Prožívají řadu epizod, některé jsou úsměvné s nádechem absurdní grotesky, jiné dramatické a fatální. Občanský průkaz vypráví o tom zvláštním životním období, kdy dětství zvolna přechází v dospělost, a tahle cesta v každé době vede skrz bourání konformismu a rodičovských ideálů, revoltu vůči společnosti, hledání a nalézání sebeúcty. (Magic Box)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (1 549)

troufalka 

všechny recenze uživatele

"Co Tvůj fotr?" "Ten to pochopí, je to vůl, ale není to debil!"                                                                                                             Zatím mě všechny filmy podle Petra Šabacha bavili. Občanský průkaz jsem docenila po druhém a třetím zhlédnutí. Vydařená totalitní atmosféra včetně detalů umocňuje příběh puberťáků, kteří mají skoro všechno na háku, včetně školy a rodičů ... Zajímavá figura třídní učitelky, která mi hodně připomněla některé vyučující ze 60. let - také byli velmi záhy odejiti a nahrazeni jinými soudruhy. Ladění příběhu je spíš drsně realistické než romanticky nostalgické a to mi vyhovuje. Velmi dobrý výběr muziky! ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Sedmdesátá léta očima máničky. Estébáci jsou do jednoho hloupí (někteří dokonce negramotní) a agresivní. Smysl má poezie, holky, chlast a revolta. Kdo nerevoltuje, nežije. Není-li vydáván za autentický obraz doby, nevadí mi, když film nahlíží na určité období jednostranně. U Občanského průkazu mi zároveň nevadí nahrazení solidní dramatické linie vrstvením lehce propojených epizod, jež pokrývají značnou část pojmů spojovaných s normalizací (tuzex, bony, Plastici, tesil…). Přítomno je zkrátka téměř vše, co naleznete i v tom nejpovrchnějším článku o daném období. Tvůrci si dávají hodně záležet, aby bylo vidět, jakou péči věnovali výpravě. Ano, takto budou mít normalizaci zafixovanou generace, které ji nezažily. Občanský průkaz zkrátka nic nemění na představě, jakou podporuje drtivá většina médií. Nic kriticky nepřehodnocuje, nabízí žádané. Ovšem bez křečovitého humoru, s dobrými herci i snaživými neherci a několika scénami, při nichž – jakkoli si uvědomujete režisérovo přehánění – mrazí. Odvážná délka není na obtíž, s postavami jsem chtěl trávit čas, s některými více, než kolik jim pro „exkurzivní“ charakter vyprávění bylo poskytnuto (Pivoňková), spíše mi bylo jedno, jestli OP skončí za třicet minut nebo za dvě hodiny. Po doběhnutí titulků jsem měl z filmu pocit velmi dobrý a ze sebe, že jsem někdy v průběhu těch stočtyřicetin minut ztratil odstup. Což možná značí, že Trojan natočil po Poutech druhý nejlepší český film roku 2010 a možná jen… že jsem ztratil odstup. Apendix: Proč jen mám pocit, že školství se z těch let zatím nevzpamatovalo? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Niktorius, NinadeL, J.Connor, fuckme, old_school ()

Reklama

A_FISH 

všechny recenze uživatele

Bakalářský slepenec všech možných předlistopadových klišé, podtržený kostrbatým výkonem ústřední čtveřice (o roli tatínka se raději nezmiňovat, jen doufejme, že Myšička se v Ulici rolí cirkusáka snad časem "vyhraje"), i přes přepálenou stopáž plyne překvapivě rychle. Nic naplat, Jarchovský se pomalu ale jistě stává novodobým Dietlem. 45% Tá da ta dá dá, tá da ta dádadá ♪♫♪♪... ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. () (méně) (více)

Marigold 

všechny recenze uživatele

To "něco", co tu chybělo mezi nezávadnou nostalgií Pupenda a tvrdým deziluzivním androšem ... a bude hůř, přichází v Občanském průkazu. Film o zodpovědnosti, vzpouře, tiché důstojnosti a ceně svobody umí rozesmívat šabachovskými eskapádami, ale zároveň říznout do živého pěkně profilovanými a uvěřitelnými charaktery. Občanka má jedinou vadu – narativní rámec postrádá pevné příběhové schéma a všechnu váhu nese ústřední chlapecký kvartet. Kluci jsou šikovní, bezprostřední, ale váhu pomalého vyprávění nemají šanci unést, aniž by Trojanův snímek vypadával z tempa. Důslednější střih by celkové koncepci určitě neškodil. Naštěstí vždycky včas zazní Bod Dylan a Trojan tam sekne nějakou tu prvotřídní scénu, takže z kina jsem odcházel s povzneseným pocitem, že vše ještě není v prdeli, dokud se dokážeme smát (a přitom poznávat, že se smějeme sami sobě) bez křeče. Občanka to umí a budiž za to chválena až k čistým a neředěným čtyřem hvězdám. Vedle Pout český film roku. ()

Galerie (53)

Zajímavosti (48)

  • Když K. Boková pouští desku, hraje na ní skupina Sweet skladbu „Ballrom blitz“. (M.B)
  • Všechny kostýmy, které byly ve filmu použity, jsou ze skříní kostymérky Kataríny Bielikové, jejího příbuzenstva a členů štábu. (M.B)

Reklama

Reklama