Živí mrtví

Tomuto seriálu jsem se vyhýbala jako zombie kulce do hlavy, protože hororový žánr není zrovna mým šálkem kávy. Ale jak už to bývá, během krize z nedostatku kvalitních seriálů jsem odsunula předsudky stranou a skutečně nelituji. V TWD (k mé radosti) neběží o děsivá a nečekaná vybafnutí chodců, nýbrž o dramatickou podívanou "kdo s koho". Děj zasazený do postapokalyptického světa nabízí i palčivé otázky ohledně vlastních survival skills, nutí člověka přemýšlet o tom, jakou roli by hrál ve zničeném světě on sám. S téměř stoprocentní jistotou, že já bych byla ta sebevražedná hysterka, která ostatním kazí šanci na přežití, tedy nadšeně sleduji dál a doufám, že zombie nikdy svět neovládnou... První řada v Atlantě je hodně strhující a téměř nervy drásající. Po usazení na farmě tempo zpomalí, ale rozhodně to není tolik na škodu. Druhá řada se totiž může chlubit zase zajímavou atmosférou, jakou ostatní série postrádají. Zabývá se spíše vývojem postav, takže je v několika směrech unikátní. Vyvrcholení je dech beroucí a scéna se Sophie ve stodole patří jednoznačně k nejsilnějším. Objev věznice zase přináší do děje nové problémy, rozhodně mě bavilo sledovat čištění bloků a zabíjení chodců přes plot. Naopak Woodsbury není až tak zajímavé a Andrea se definitivně stává postavou, kterou chci vidět zemřít :) Poslední setkání Daryla a Meryla zapůsobilo. Čtvrtá řada má více epizodnější děj, jsou tam slabší momenty, které ale dokonale vyvažují neočekávané scény. Například odchod Lizzie (Just look at the flowers, Lizzie). Škoda, že pátá série je zatím nejslabší, postrádám pravou walkingdeadskou atmosféru a zajímavější zvraty. K čemu se v souvislosti se seriálem ještě musím vyjádřit, je naprosto nespravedlivý hate na Lori. Její smůla spočívá v tom, že se ihned zapsala do paměti diváků tím, že spala s nejlepším kamarádem hlavního hrdiny. A ruku na srdce, to se seriálovým ženám prostě neodpouští. Pokrytecké je, že Shanea nikdo k mému údivu neviní - přitom on nechal Ricka v nemocnici, lhal o tom Lori a všechno dělal jen proto, aby se jí dostal do kalhotek. Podle mě naprosto iritující a nesnesitelná postava, kterému ale všechny výlevy a přestupky všichni odpustí, zatímco Lori všichni absurdně nenávidí třeba jen proto, že věší prádlo. Trochu pokrytecké... But no matter what we find in D.C., I know we’ll be okay, because this is how we survive. We tell ourselves that we are the walking dead. (06.07.2015)

Že zombíci příliš inteligence nepobrali, to lze tak trochu předpokládat. Ale proč se musí jak naprostý tupoun chovat i hlavní postava, nad tím už zůstává rozum stát. V kombinaci s nulovou atmosférou a jakousi utahaností nelze ohodnotit více než jednou hvězdičkou. Darabont by se měl vrátit k žánrům, v kterých exceluje, protože hororová tvorba evidentně není jeho silnou stránkou. Na běžného diváka možná bude Walking Dead působit, hororový expert však řekne Darabontovi jasné ne. (05.04.2016)

Tenhle seriál mi připomíná jeden vtip (a podotýkám dost nechutnej, lidé, kteří se nechají snadno znechutit to nečtěte). Povídají si tři ženský, která má chlípnějšího starýho. První říká: "Ten můj prasák mě šuká i když mám krámy." Druhá nato: "To nic není. Ten můj mě při krámech ošuká i vylíže." A třetí: "To je slabota. Ten můj dobytek mě při krámech vošuká, vylíže a s tou držkou od krve jde ještě strašit děti!" Světu začaly vládnout oživlé mrtvoly. Ano, je to tak, ale bohužel to jsou mrtvoly herecké a scénáristické (a někdy i politické). Kolik filmů, kolik románů začalo tak, že se hlavní hrdina probudil v nemocnici, kdy zkázu světa zaspal? Nespočet. O tomto je první díl, který bych ohodnotil tak třemi hvězdičkami, protože tam přeci je no něco šlo. Od druhého dílu dál to začíná být variací na Ošklivku Katku a jiné telenovely včetně ubohých dialogů o tom, "že já tě mám radši, než ty mě", nepříjemných postav a jejich nereálného jednání. Milí přátelé, tak na toto jsem se opravdu dívat nechtěl. Chtěl jsem, aby se postavy chovaly racionálně, chtěl jsem, aby to byli nejen herci rychlého střihu, ale i herci procítěného výrazu, chtěl jsem, aby si (jak říká klasik) scénárista vytáhl hlavu z prdele a vytřel uši a pokud to neudělal, tak bych mu ji chtěl utrhnout a hodit mu ji do obličeje (případně naplivat do krku). Tolik k mým pocitům, které jsem začal rozebírat po vzoru přiteplených hlavních hrdinů tohoto seriálu mnohem víc a jasněji... Upřímně, pokud jsou totiž lidé skutečně takoví idioti, jako postavy tohoto seriálu, pak je lidstvo doopravdy v případě nějaké větší celosvětové katastrofy odsouzeno k záhubě. Co nezvládne katastrofa, to dodělají oni sami a s nablblým úsměvem v napomádovaných ksichtě... (06.09.2011)

Jak se tak momentálně ploužím po světě, sípu, chroptím, teče ze mě, vrávorám v nekoordinovaných pohybech, místo řeči ze mě vychází chrčivé bublání a zahlédnout se v nablýskané výloze obchodu je ještě děsivější zážitek než obvykle, je mi docela záhadou, že mi zatím místo antibiotik nikdo nenabídnul perforovat lebku kulkou či šípem, rozmašírovat ji tupým předmětem nebo nadělat z mého (snad) mozku fašírku sečnou zbraní. Seriál má svá hluchá místa, ale celkově se Darabont zase pochlapil a ukázal, že ne nadarmo patří k mým nejoblíbenějším režisérům. Seru na to, jedu domů chcípnout - do té doby žádám kolemjdoucí, aby drželi své brokovnice, kuše, pistole, ostřelovačky, mačety, basebalky a kladiva dál od té ošklivé boule, co mám na krku. 79% (27.09.2012)

Svěží hřbitovní vítr něžně rozčeřil zahnívající hladinu rodinných seriálů. A pobaví se skutečně celá rodina! Maminky zajisté ocení citové trauma hlavního hrdiny při zoufalém hledání manželky a synáčka, tatínky nadchnou strhující baseballové sekvence a hlavně vy, milé děti, budete nepochybně okouzleny přehršlem roztomile ohlodaných mrtvol, vyhřezlých střev, mozků a jiných vnitřních orgánů, které vám tolik chyběly v Herym Potratovi! (12.11.2010)