Ľalie poľné

„Jdou světem, polní lilie,/ s nevinnou duší apoštolů./ Žne každý, třeba nesije,/ k plnému časem sednou stolu,/ (…)“ Karel Toman, Tuláci. Nepracovat ale jíst je v komunistické společnosti jedním z nejtěžších hříchů. A na venkově, kde si lidé vše, co mají, museli poctivě odpracovat, panuje ke všem polním liliím, k tulákům, vandrákům a žebrákům nedůvěra, i když nějaká ta almužna se vždycky najde. Snad proto, že tulák je zároveň opředen jakýmsi romantickým kouzlem, má svatozář svobody a může si jít kdy chce a kam chce, což je snem mnoha lidí. Almužna je zároveň malou záplatou na špatném svědomí, kvůli válečným veteránům, ze kterých jsme udělali podvratné živly. Na venkově je to naštěstí jen nedůvěra končící nějakou tou modřinou. Pokud se o vás začne zajímat stát, skončíte ve vězení za vlastizradu nebo kontrarevoluční činnost. To mě tak napadá na okraj tohoto příběhu. (14.10.2007)

Je obrovská škoda, že tento vynikající talentovaný režisér odešel předčasně z tohoto světa ve svých 36 letech a stihl natočit jen dva celovečerní snímky, Slávnost v botanickej zahradě a Ľalie poľné. Oba dva mají svoji poeticko - dramaticko - veselou atmosféru a velice by mě zajímalo, jak by vypadaly další snímky tohoto všestraného umělce. Ľalie poľné je vyprávěním o navrátilcích z první světové valky, kteří jakoby hledají své nové místo v životě a chtějí někde zakotvit, ale z druhé strany je baví ten tulácký život a nicnedělání, vždyt´ almužnu veteránovi z války dá každý. Do tohoto příběhu se míchají různé epizodky dalších postav a film vyznívá velice poeticky a lyricky a nevtíravým dojmem si diváka vtáhne do svého krásně zvláštního světa. Film je černobílý a Havetta s nesmírnou citlivostí v různých scénách mění obraz na barevný, nebo jinak různými filtry zabarvující, to dělá z tohoto snímku opravdu ojedinělé dílo. Mám moc rád herce Augustína Kubáňa, jeho nezapomenutelný obličej s tváří vrahouna si můžete pamatovat zejména z Vláčilova dramatu Stíny horkého léta, nebo jako " Tónu hluchoněmce " , z Lipského filmu Tajemství hradu v Karpatech a který v tomto snímku hraje sedláka a jedna scéna vrcholí bitkou mezi ním a tuláky, ale tak pěkně humorně natočenou v jednom záběru, že jsem hltal každý detail. Nebo perfektní byla babka, co rozdává modlitební knížky, nebo chlap, co rozváží slepice v kleci - na kole, nebo dva tuláci, co sebrali Matějovi klarinet, ten jeden dabovanej Mariánem Labudou. To jsou jen střípky z této pozoruhodné mozaiky. Další kouzlo, který filmu dodává patřičnou atmosféru, je jako vždy geniální hudba " Zdenála Lišáka" , která se tady mění ve vojenský marš s poetickými chorály, no prostě klasa!! Kamera Dodo Šimočiče dodává tomuto dílu nemalý podíl. Ľalie poľné vznikly podle prózy Vincenta Šikulu - "Nebývá na každom vršku hostinec". Knihu si budu muset opatřit, moc by mě zajímalo, jak to bude celý působit na stránkách knihy. Film byl reprezentován na festivale v Benátkách, kde ho kritika přijmula velmi pozitivně, paradoxně u nás ho tehdejší mocipáni poslali do trezoru. Právě proto se Elo Havetta stále víc dohaduje o svoje další nerealizované scénáře a naráží jenom na samá nepochopení, tak propadá skepsi a beznaději, vše řeší alkoholem ve spojení s prášky a v roce 1975 umírá na prasknutí žaludečního vředu. Obrovská škoda takového nesmírného talentu, věřím, že pořádné filmové perly a vrchol ho teprve ještě čekal. Každopádně i tak jsou tyhle dva jeho snímky originální, zabávnou a nesmrtelnou procházkou po zajímavém světě a právem patří do Zlatého fondu slovenských majstštyků! " Jsou jako ptactvo nebeskě, nesejí, nežnou a přece živi jsou." (01.03.2011)

Keď sa človek túla, je tulákom. Keď človek žobre, je žobrákom. Tuláci a hrdinovia, ktorých poznačila prvá svetová vojna a zobrala im domov, zázemie a čo je dôležitejšie zmysel. Lebo vlastne, keď si to tak vezmeme, čo je zmyslom života? Havetta je považovaný za tvorcu, ktorý aj napriek skúposti svojich filmov, vytvoril nový hlas slovenského filmu, ktorý rozprával hlasno a bláznivo, kde smutné veci, kde vážne veci, boli schované za smiechom a veselosťou. Ľalie poľné majú veľmi veľa spoločného so Slávnosťou v botanickej záhrade. Či už povedomými postavami, ktoré sa vo filme mihnú ako vojaci, alebo veselosťou, ľudovosťou a prostosťou hrdinov, ktorý tancujú, milujú, smútia a bláznia sa v bláznivom, absurdnom svete, ktorý formuje realita – ktorá sa zdá ďaleko, ale každý je ňou poznačený. Niektorý viditeľné – muži bez nôh – iný si nesú bolesť a jazvy v duši. Ťažko povedať, čo tento film ponúka dnes. Príde mi skôr ako špecifikum Havettovej tvorby, ktorá bola rozpoznateľná a v istom zmysle aj iná. Film je ako ranná Jakubisková tvorba. Aj napriek tomu, že sú to tvorcovia, ktorý vedia točiť filmy, ich filmy mi nikdy nič moc nepovedali. Aj keď sa musím priznať, že Slávnosť v botanickej záhrade sa mi páčila podstatne viacej. (29.12.2011)

Versailleská mírová smlouva z roku 1919 nebyla ani tak ukončení, války První a zaděláním na válku Druhou. Tím byl spíš všeobecný rozklad života a jeho hodnot, zvláště na vesnici. Mrzáci, tuláci, zloději, proroci; ti se na vesnici vyskytovali vždycky. Ta je však dokázala zpacifikovat a interovat. Poválečný mumraj však musel skončit všeobecnou kakofónií (závěr filmu), která již vytrubovala nové časy, "časy bez svědomí a studu", časy, kdy boží mlýny sice stále melou, ale chleba se už dělá jinými technologiemi. " Mlel síce málo, pretože v tej dedine boli dva mlyny,...." ... "Hejgeš, verte či neverte, vedel hrať na klarinete. Keďže je spev dvojnásobnou modlitbou, hra na klarinete musí byť aspoň trojnásobnou." ... (Vincent Šikula) (23.05.2020)

"Pol ôsmej a päť minúť, pán Kerecký... Pol ôsmej a šesť minút, ste o minútu starší." Prvýkrát som videl Ľalie poľné v kine v cykle trezorových filmov tesne pred Spalovačom mrtvol. Pochopiteľne v takejto "konkurencii" som ich vtedy nemohl plne oceniť. Nemôžem si pomôcť, ale po repríze pridávam aj piatu hviezdičku. Elo Havetta skvelo prehĺbil svoj zavedený štýl zo svojho až príliš anarchického debutu, keď sa tentokrát zhostil jasnej a zrozumiteľnej látky z pera Vincenta Šikulu. Krásne dedinské postavičky, úsmevné situácie s dramatickým pozadím, drobné vtípky zo strany postáv i samotného režiséra, pomerne revolučne podaná jednoduchá myšlienka o vopred určených osudoch ľudí. Sympatický artový kúsok, z ktorého si aj napriek prevažne čiernobielemu vizuálu odnášam prežitok plný farieb, nálad, živelnosti. ,,Héj, slnko nech svieti, dážď sa leje, hromy nech bijúúú! Nám živly neublížia! My sme ľalie poľnééé! ...a samozrejme niečo naviac. Kamerovo a strihovo krásne zachytenú slobodnú tulácku náladu po páde monarchie, v kontraste s biedou i v niekoľkých scénach prítomnou slávou v podobe vojenského pluku a orchestru, po zvukovej stránke opäť dolaďuje geniálny československý skladateľ. Kvalitných režisérov a scenáristov bolo neúrekom po celej Európe, ale máloktorá krajina mala šťastie na skladateľa kvalít Zdeňka Lišku. Bez úvodného odzemku či opakujúceho sa poetického sóla na klarinet si vyznenie celého filmu naozaj neviem predstaviť. 95% (Československá filmová výzva 2019) (04.02.2019)