Ľalie poľné

Versailleská mírová smlouva z roku 1919 nebyla ani tak ukončení, války První a zaděláním na válku Druhou. Tím byl spíš všeobecný rozklad života a jeho hodnot, zvláště na vesnici. Mrzáci, tuláci, zloději, proroci; ti se na vesnici vyskytovali vždycky. Ta je však dokázala zpacifikovat a interovat. Poválečný mumraj však musel skončit všeobecnou kakofónií (závěr filmu), která již vytrubovala nové časy, "časy bez svědomí a studu", časy, kdy boží mlýny sice stále melou, ale chleba se už dělá jinými technologiemi. " Mlel síce málo, pretože v tej dedine boli dva mlyny,...." ... "Hejgeš, verte či neverte, vedel hrať na klarinete. Keďže je spev dvojnásobnou modlitbou, hra na klarinete musí byť aspoň trojnásobnou." ... (Vincent Šikula) (23.05.2020)

K tomuto filmu sa mi veľmi ťažko píše komentár. Hodnotenie nie je problémom, veď existujú tri hviezdičky, ale komentár ... ? Nadšený som bol z autentického prostredia, krásnych scenérií a práce kameramana. Obdivujem vynaloženú námahu pri zháňaní vhodných typov postáv do filmu (zubári nutne vnímali film ako horor). Také typy som videl iba v Hanákových Obrazoch zo starého sveta. Ale to je všetko, čo ma zaujalo. Tulákov, žobrákov a bezdomovcov bytostne neznášam, i keď si uvedomujem, že na rozdiel od súčasných, väčšinu z nich vyrobila ťažká povojnová doba. Aj preto je mi poetika tohto filmu na hony vzdialená. Viackrát som si počas projekcie pripomenul niektoré filmy Felliniho a Jakubiska. V nich však tieto "feérie" väčšinou ilustrovali nejaký príbeh a neskladal sa z nich, podľa mňa samoúčelne, celý film. Tu príbeh prakticky chýbal a s tým mám veľký problém, pretože chýbajúci príbeh vo filme mi prekáža rovnako, ako chýbajúca melódia v hudbe. Necítim potrebu koriť sa pred menami Šikula alebo Havetta, ani sa prispôsobovať 80% hodnoteniu. Len som tajne dúfal, že nájdem ďalší film, ktorý by zvýšil zastúpenie slovenských filmov v mojej domácej Top 100. Neostáva mi nič iné, iba hľadať ďalej. (06.02.2010)

Obrazy starého světa. Lyrický pohled do minulosti. Vybavili se mi Jakubisko, Hanák, Pasolini... Nádherná černobílá kamera snímá krajinu protkanou pavučinami slunečních paprsků, osamělých stromů, polí a stohů. Lidé jakoby vystoupili ze starých fotografií ( nevědět, že je film z roku 1972, dával bych ho do 1.pol.60.let), zvláštní typy, možná na první pohled odpudivé, na druhý zajímavé, na třetí zvláštně krásné. Občasné barevné záblesky ( červená - vášeň, žlutá - kázání....) se v závěru mění na celobarevné střípky. Překvapilo mne, na jak vynikající barevný materiál jsou natočeny. Úžasná hudba neuvěřitelně souznící s obrazem, kdopak by mohl být autorem? Ale jistě! Geniální skladatel Zdeněk Liška! Tím se vše vysvětluje...Chvíli hravý, chvíli vážný, usměvavý, zadumaný, ztřeštěný, smuténkový příběh. Prostě Elo Havetta. Ukázněnější, než ve vynikající Slavnosti v botanické zahradě (1969), a přesto svůj, originální. (12.08.2010)

„Jdou světem, polní lilie,/ s nevinnou duší apoštolů./ Žne každý, třeba nesije,/ k plnému časem sednou stolu,/ (…)“ Karel Toman, Tuláci. Nepracovat ale jíst je v komunistické společnosti jedním z nejtěžších hříchů. A na venkově, kde si lidé vše, co mají, museli poctivě odpracovat, panuje ke všem polním liliím, k tulákům, vandrákům a žebrákům nedůvěra, i když nějaká ta almužna se vždycky najde. Snad proto, že tulák je zároveň opředen jakýmsi romantickým kouzlem, má svatozář svobody a může si jít kdy chce a kam chce, což je snem mnoha lidí. Almužna je zároveň malou záplatou na špatném svědomí, kvůli válečným veteránům, ze kterých jsme udělali podvratné živly. Na venkově je to naštěstí jen nedůvěra končící nějakou tou modřinou. Pokud se o vás začne zajímat stát, skončíte ve vězení za vlastizradu nebo kontrarevoluční činnost. To mě tak napadá na okraj tohoto příběhu. (14.10.2007)

Mne tento film až tak lyrický a poetický nepripadal, paradoxne som sa sústredil na jeho realističnosť. Myslím, že Havetta vystihol skvele obraz slovenskej dediny a dedinskej nátury daného povojnového obdobia (ono sa toho časom vlastne už od nepamäti až tak veľa nemení), niektoré "jakubiskovské" obrazy a hudba sú skôr takým doplnkom alebo ozvláštnením a záverečná scéna iba výstrelkom. Aj tak je to skôr pocitový film ako klasický filmový zážitok, kde by sme sledovali príbeh od A po Z, takže rozdielne hodnotenia plne chápem a považujem film za percentuálne nehodnotiteľný. Za najväčší jeho klad považujem kontrast obrazovej krásy a vnútorného smútku a samoty. Nezabúdajme ale, že sliepka sa na svoj osud nikomu nesťažuje tak, ako človek, takže by sme mali život brať taký, aký je. Film, ktorý treba vidieť na plné pochopenie a hlavne precítenie minimálne dvakrát. (13.06.2013)