Tmavě červená

Divák (ev. divačka) hledající v Profondo rosso kvalitní giallo, nebude IMHO odcházet zklamán(a). Atmosféru to má za mě ucházející (v podhoubí dříme funkční detektivka), pointu ne úplně dementní (u těchhle "pulpových" filmů mám laťku proklatě nízko, ke štěstí mně úplně stačí, že vrahem nebyl zahradník), mordy relativně slušné řemeslné úrovně (přesvědčit se možno zde) a herecky to taktéž není vůbec průser, rozuměj, pakliže už nic jiného, tak jsou aspoň Italové a Italky pěkní lidé. ;-) Stín (3* a méně) navzdory opatrné chvále nepřekročen, páč Argentova tvorba je z těch tvoreb (btw. hrozné slovo), které si zasluhují být hierarchizovány, můj nehynoucí obdiv (a něco blízkého akademismu, totiž snaha porozumět, ne být pouze baven) patří výhradně trilogii "Tři matek", resp. prvním dvěma snímkům této trilogie (Suspiria, Inferno) a Phenomeně, zbytek z toho, co jsem viděl byl sice solidní, ale opakovaná zhlédnutí by mohla vést zřejmě pouze k hledání much. 65 % (29.10.2021)

Atmosféra argentovky Deep Red je solídna, mystérium okolo vrahovej postavy by sa dalo krájať a kamera, i keď nedosahuje špičkovej vizuálnej extravagancie Opery, je taktiež super. Ale zopár scén, vrátane slabo zvládnutého vyvrcholenia, mi prišlo zvláštne zostrihaných. Stopáž 126 minút ležérneho tempa s iba tromi vraždami filmu taktiež nepridáva. Byť 100-minútovej stopáže, dal by som 4*. (09.01.2003)

Hezká práce s detaily, promyšlená kamera a slušná atmosféra. Moc jsem ale neporozumněl rockovému hudebnímu doprovodu, který mi prakticky pokaždé přišel mimo mísu a napětí tak srážel. Údajně se má jednat o jeden z nejúspěšnějších giallů od Daria Argenta a nějak tápu nad tím proč. Trochu protahované a jaksi nemastné neslané celkově. (08.03.2014)

No asi je hezké, že je Argento takový machr přes vizuály a výtvarnou stránku, ale mně to nestačí, když má k tomu béčkový scénář, diskutabilní herecké výkony a dost nelogičností v chování postav. A vzhledem k tomu, že ústřední zabiják není žádná nadpřirozená bytost, ale člověk z masa a kostí, vyznívají některé strašidelné scény vysloveně úsměvně. Ale počítám, že v sedmdesátých letech mohly i někoho vystrašit. (17.03.2024)

Máloktorý režisér dáva prednosť opulentnosti obrazu a emócii vízie pred samotným príbehom tak ako to robí Dario Argento. Ako filmára par excellence ho zaujímajú predovšetkým filmové kvality a príbeh je viac-menej len zámienkou na rozohranie bizarných fantazmagórií, ktoré sa nám zvyknú premietať v hlave vo chvíľach tesne pred spánkom alebo pred zobudením - vo chvíľach, kedy už nerozlišujeme realitu od sna a naopak. V "Hlbokej červenej" hudobníka v podaní Davida Hemmingsa fascinuje i desí vrah vyčíňajúci v jeho okolí a vydáva sa po jeho stopách. Argento vychádza z klasických libri gialli - literárnych krimi thrillerov brakovej úrovne a produkuje geniálny horor, ktorý diváka predovšetkým silne magnetizuje, pretože triviálny príbeh so sériou brutálnych mordov kombinuje so subtílnou atmosférou talianskej metafyzickej maľby (ľudia-figuríny, pusté námestie s mohutnou fontánovou sochou), kontemplatívnym melancholickým retrom Američana Edwarda Hoppera (citácia jeho obrazu "Noční tuláci" z roku 1942) či zneisťujúcim surrealizmom (skupina sôch visiacich v polotieni, galéria tvárí so zatretými zreničkami na spôsob Modiglianiho portrétov, groteskná mechanická bábka). Najsugestívnejšia je 10 minútová scéna zasadená do prostredia devastovanej secesnej vily, ktorej oblúky a krivky evokujú spomienky upadajúce do zabudnutia ale i bludisko myšlienok, neistotu a šialenstvo. Súhra obrazu a hudby je tu taká majstrovská, že celá zápletka je nám odrazu úplne ukradnutá. Vila s tajomným obrazom pod omietkou pripomína dom Quinta del Sordo maliara Goyu, plný hrôzostrašných fresiek. Je ťažké zmysluplne rozprávať o filme s takým ťažkotonážnym imaginatívnym potenciálom. Omnoho jednoduchšie bude pre mňa spomenúť môj sen zo 14.septembra 1996, ktorý akoby bol vypadol z tohto filmu - starý zdevastovaný zámok plný odpadkov, obývaný fantómami v secesných kostýmoch, s tajomnými maľovanými odkazmi na stenách, s malou skrytou miestnosťou a s hráčom na čembalo... PS: Tú báječne strašidelnú secesnú vilu našiel Argento v Turíne. Volá sa Villa Scott (resp. Palazzina Scott) a postavil ju architekt Giovanni Fenoglio roku 1902. Fontána je takisto v Turíne, na Piazza C.N.L. Nie je ani renesančná, ani baroková, ale "fašistická", od Umberta Baglione z roku 1937 a predstavuje rieku Pád. (12.11.2004)