Ivanovo dětství

Už ve své celovečerní prvotině ukazuje Tarkovskij, v čem spočívala jeho nejsilnější stránka - v práci kamery, ve schopnosti vytvářet magické obrazy, v lyrické atmosféře a v citlivém výběru a práci s herci. Jeho snímek sice není prost proslulého ideového zápalu a heroismu typického pro sovětské válečné filmy, přece jen je ale o poznání civilnější a jde v něm nikoliv o ideologii, nýbrž o vlastenectví. Tenhle Tarkovského raný kousek je mi z jeho tvorby asi nejsympatičtější (jakkoliv zdaleka není nejlepší) z jednoho prostého důvodu. Tady se ještě drží zpátky a vystačí si s velmi rozumnou stopáží. Dlouhé záběry tudíž neunavují, nejsou přítěží. Tarkovského práce se dá považovat za absolutní protipól produkce dnešních klipařů, kteří si pomáhají divokým střihem a nájezdy kamery. U Tarkovského je důležitý sám obraz, jeho kompozice. Celkový dojem: 65 %. (16.09.2014)

Pozoruhodný film, kde okamžitě upoutává kompozice obrazu a kamera samotná. Střídání pohledů mezi realitou a snovými sekvencemi je velmi působivé - zejména svým výtvarným zpracováním a používání kamery. Snové sekvence svou slunností, nedotčenou přírodou a radostí kontrastují s realitou, která odráží chlapcovu zatemnělou a pokřivenou mysl následky války (scéna v malé místnosti s baterkou na mě udělala opravdu velký dojem!). (17.06.2007)

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

Nádherně nasnímaný film o malém chlapci, jehož nevlastním rodičem se stala válka. Vzala mu matku, a stala se její náhradou. Na první pohled upoutá film hlavně krásami ruské přírody... ty březové lesíky! Pod krásným obalem se však odehrává krutý a smutný boj o přečasném konci dětství, bezmyšlenkovitém, zbytečném vrhání se do nebezpečenství ve chvíli, kdy už člověk nemá co ztratit. Válka Ivana vytvořila, válka si ho snad i vezme (tak chápu mrtvý strom na konci filmu, ke kterému Ivan doběhne) Na Tarkovského překvapivě civilní film, nikde se nezastaví na dlouho (nemá na to typické tři hodiny:) , a vypráví srozumitelně... a tak to má být. (14.01.2005)

Debut pana Tarkovského mě překvapil svou konkrétností a především tím, že jde o "klasický" válečný film. Vše nabíhá jako kdyby pomalu, v půli jsem myslel že už toho bylo pomalu dost, naštěstí jsem u obrazovky vydržel a byl jsem nakonec dobyt těmi Tarkovského charakteristickými volnými pouty. Po vizuální stránce je dílko téměř dokonalé (hlavně několik málo obrazů a symbolů které si budu pamatovat ještě dlouho), dokonalosti se nejen dotknulo ale i dosáhlo herectví Nikolaie Burlyayeva - a co příběh? Inu příběh je válečný, přesto jiný, atmosféra osamělejší, civilnější, lidštější... Ivan se během druhé půle vytáhl na **** a pan Tarkovský je génius. 7/10 (27.12.2006)