71 fragmentů chronologie náhody

Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl. (08.03.2004)

Hanekeho trilógia je síce jednotná vo forme ako i naturalistickom režijnom vedení, obsahovo je však kolísavá. Rovnako ako v Bennyho videu tu Haneke koncentruje svoju nenávisť voči societe značne vykonštruovanými udalosťami, ktoré následne nemôžu šokovať do takej miery, do akej by si možno autor prial. Chápem jeho posolstvo, no zároveň som názoru, že hoci ľudia síce sú všeobecne zlí, nemyslím, že žijeme v toxickej morálnej dystópii, tak ako ju vidí/videl Haneke. Jeho dištancovanie sa od prvoplánových emócii a úmyselný chlad mu podľa môjho názoru dozrel až v neskorších filmoch, tu ešte pôsobí trochu nevykvasene, až vychcene. Z trilógie na mňa najsilnejšie zapôsobil siedmy kontinent, ktorý oplýval navyše aj dráždivou nejednoznačnosťou výpovede a boľavým existenciálnym presahom. (13.11.2019)

Ja chápem, aký je tento film skvele vystavaný, aký je inteligentný a aký je v každom detaile premyslený. Ale je tiež predvídateľný. Po pol hodine bude aj divák, ktorý o filme vopred nič nevedel, tušiť, akým smerom sa bude ďalej vyvíjať a ako film skončí. V jeho priebehu nás nečaká nič prekvapivé, čo je samozrejme zámer, lenže neustále opakovanie správ, zobrazujúcich násilie, ktorého posolstvo je nám jasné od ich prvého uvedenia, začne mierne nudiť. Repetetívnosť sa trochu týka aj jednotlivých epizód zo života filmových postáv. Všetko je previazané, svet je veľký Babylon, násilie je ukryté hlboko v nás, môžeme sa kedykoľvek ocitnúť ako súčasť krátkej spravodajskej reportáže, hneď po bosnianskej tragédii a pred Jacksonovou výpoveďou. Všímavý divák na to posledné príde po pol hodine. Haneke je menej otvorenejší smerom k divákovi a tým pádom zaujímavejší v detailoch, akými sú gestá typu odsunutia ruky (porovnajte prístup adoptívnych detí k novým rodičom), čítania si knihy pred spaním, poznámok ako milujem ťa a následnej reakcie, chytenia amoku pri nezložení kríža a nakoniec prácou so symbolmi. Kríž ako symbol kresťanského Rakúska, kde taktiež mohlo dojsť k takejto tragédii, alebo aj ako symbol osudu, čiže nadprirodzenej moci, ktorá mohla doviesť postavy na miesto činu? Hlavne kríž ale symbolicky predstavuje celý film, ktorý je rovnako skladačkou epizód, ktoré do seba zapadnú v závere, upomínajúcim na utrpenie ukryté v symbole kríža (vianoce s ním majú tiež niečo spoločné). Táto paralela je geniálna a ak by mal film v záverečnej polhodine väčšiu gradáciu a v porovnaní s napríklad Siedmym kontinentom by mi prišiel svojimi filmovými prostriedkami silnejší, bol by som spokojnejší. (22.03.2013)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)

Čekal jsem to divočejší, to musím přiznat. Princip kompozice, který jsem odvozoval dopředu z názvu, je oproti očekávání nakonec vlastně docela sevřený - jde o fragmenty ze života několika málo lidí, jejichž osudy se nakonec protnou. Nic bych proti tomu neměl, kdyby ony fragmenty byly motivovanější vždy(!). Možná změním jednou po další projekci názor, ale teď se mi zdá, že Haneke zůstal na půli cesty, kdy nám část fragmentů říká něco podstatné o protagonistovi, jindy nám to neříká nic (a tudíž je to významově redundantní). Samotná paralela výstavby s fragmentárností zpravodajství zprostředkovaného médii, kdy nikdy nepoznáme úplnou pravdu ze zlomků (různě upravené) předkládané reality, se mi zamlouvá. Přesto to řadím k těm slabším filmům, které jsem od Hanekeho viděl. (05.08.2019)