Blade Runner 2049

Melancholická romance, která do slova a do písmene opisuje zápletku z Drive, jen jí zasazuje do deštěm a whiskey nasáklých kyberpunkových kulis, které jsou neskutečné archporno. S každou další scénou se člověk propadá do tohohle dokonale vybudovaného světa jak Alenka a ani po 160 minutách se mu z něho nechce zpátky do reality. Navíc ta pomalost a zadumanost v kontrastu s jinými současnými blockbustery paradoxně působí neskutečně osvěžujícím dojmem. (07.10.2017)

Sľubný rozjazd a celá prvá polovica úspešne vtiahnu do skvelej atmosféry lemovanej dizajnérskymi skvostami a monumentálnym zvukom. Rozvinutie príbehu ale v nápaditosti silne zaostáva, a chýba mu širší popis hlavného záporáka. Veď ten mal byť najsilnejšou postavou filmu, ako hrozba ostatkom civilizácie a systému, v ktorom ešte ako-tak svet funguje. A velerežisér Villeneuve ho odbaví zopár scénami v jednom malom priestore, v ktorých sa o ňom nič nedozvieme. Známy androidí motív “Tears in the Rain” v závere priblíži pocity mladého Blade Runnera a vzbudí nostalgiu. Ale na 160-minútový film, ktorého pomalosť a zdĺhavosť nekorešponduje s hĺbkou a prepracovanosťou zápletky, je to málo. Efektne vizerajúca a znejúca bublina. (13.11.2017)

Spoilery. I když... Na úvod je třeba podotknout, že filosofování o stvoření, o tom, kde končí člověk a tak dále, vyznívá o několik řádů lépe než ve dvojici Prometheus+Covenant. Na což musím ovšem hned navázat tím, že pro mne to stále není dost, aby mne to nějak oslovilo a zasáhlo (ostatně ta laťka nebyla zmíněnými filmy nastavená moc vysoko). Na film s podobným tématem je v BR2049 až příliš málo, hmm, života. Vystupuje zde dohromady 3,5 člověka (plus houf sirotků?), jinak samí uměláci. Bavíme se o rození dětí, o nebezpečí stržení systému, o hrozící válce mezi lidmi a replikanty, a přitom nic z toho nevidíme. Filosofovat tímto způsobem o něčem, co ve skutečnosti film nenabízí, mi zkrátka přijde prázdné a umělé, bez ohledu na vizuální a zvukovou dokonalost. Řešíme osud jednoho dítěte člověka a replikanta, přičemž jediné děti vidíme jen v jakési SF variaci dickensovského chudobince, kde se místo cupaniny a koudele recykluje elektronický odpad. A na větu "more human than human" a její variace už začínám být vážně alergický, ba bych otevřeně řekl, že mě sere. Tohle flagelantsví je teď tak strašně v módě a je tak strašně předvídatelné, že minimálně mě nemohlo v tomto podání překvapit cokoli, co z děje vyplynulo. Zkrátka variace na téma android potká androida, z něhož se stane slizka. Kdyby to aspoň zůstalo u nabízející se dějové linie, protože androidů, co si myslí, že jsou lidi, už tu bylo dost, opačná varianta mohla být příjemnou změnou. Jenže nic, uměláci jsou ti hodnější a lidstvo je tím, kdo vyznívá špatně. Dobře, skupina RSS (Replikanti za Sociální Spravedlnost) po hlavním hrdinovi žádá něco, co není úplně lidské, ale samozřejmě z humánních důvodů (když se báli, co by mohl Deckard prozradit, proč ho tedy neodstranili dříve, to je jen jeden z mnoha příkladů, kde logika drhne). A celá ta příprava revoluce, plány na utajení a odvádění pozornosti a tak dále, to všechno je tak neuvěřitelně naivní a ten svět tak nefunkční, že to ze mně prostě víc než prvoplánové emoce vzbuzené vizuálem a hudbou nevydoluje. Stačí porovnat s jinou Dickovou adaptací, Minority Report. Tam ten svět žil, fungoval, působil přirozeně, tady nic takového není. Stejně tak samotné "vyšetřování", na začátku se jako deus ex machina objeví zásadní informace a pak veškeré "stopy" tak nějak přicházejí samy od sebe, resp. protože si to někdo přeje. A jaký smysl mělo, že si to přál - tedy přáli, takhle na sebe jen upozornili, to nebylo odvrácení pozornosti, ale její přitáhnutí. Pokud jde o herce, Goslingův výraz jsem popsal už u Drive, netřeba opakovat. Herectví jsem tak mohl ocenit leda u Forda a Robin Wright, leč ti hrají co musejí. Zbylá část osazenstva jsou prostě virtuální a umělé děvčice, tam se o hraní dá mluvit asi tolik jako v případě Goslinga. Udělené body jsou proto především za technickou stránku (i když i tu ta neživotnost sráží dolů). (06.10.2017)

Byl jsem skeptický a přesvědčený, že Blade Runner pokračování nepotřebuje, že to už nemůže být takové, že se chci jen domnívat, co bylo dál s Deckardem, a ne to vědět, že nevydržím dvě hodiny čtyřicet výrazu Ryana Goslinga... Takže si představte mé překvapení, když jsem po nějakých patnácti minutách hodil veškerou skepsi za hlavu a sledoval ten skvělý film s dost podobnými pocity jako kdysi první díl. Příběh naštěstí není žádná nastavovaná kaše, ale má spoustu svých vlastních nápadů a myšlenek, herci jsou bez výjimky výborní, vypadá a zní to fantasticky a řada scén je doslova nezapomenutelných (milování s hologramem, scéna s Elvisem, závěrečná konfrontace). Říkal jsem si jen, jestli není škoda, že Blade Runner 2049 oproti původnímu snímku nenabídl v závěr tolik otazníků a že nekončí třemi tečkami, nýbrž vlastně jen jednou. Ale není.___P.S. Ghost in the Shell se teď může jít stydět do kouta. (06.10.2017)

Měl jsem z toho pocit, že se nedívám na žádný pokračování, ale spíš na takovou poctu originálu z roku 1982, kde vlastně ani moc nešlo o příběh nebo o děj. Je to celý dost o ničem a plný scén, kde se vůbec nic neděje, ale prostě mě dokázala vtáhnout atmosféra, takže jsem to i přes ukrutnou dýlku celkem v pohodě dokoukal. Původnímu Blade runnerovi to ovšem nesahá ani po kotníky. Pro mě je to průměr a opravdu nedokážu říct, jestli bych hodnotil nějak jinak, kdybych originál neznal. (01.12.2018)