Korczak

Nesmírně zajímavá a hluboce lidská postava doktora Korczaka je tím, co ten film táhne. Samozřejmě i díky Wojciechovi Pszoniakovi v hlavní roli. Je těžký si představit tu marnost, se kterou se musel potýkat. A stejně mu to dávalo všechno smysl, i když se sám nejspíš díky svým kontaktům mohl zachránit. (08.02.2020)

Uvedomujem si, že ide o film slávneho režiséra i scenáristky, o významnom človeku, humanistovi, ktorý bez ohľadu na svoj osud venuje všetku svoju energiu ochrane a záchrane detí zo židovského sirotčinca. Rovnako si uvedomujem, že Pianista, Schindlerov zoznam a niekoľko ďalších filmov bolo nakrútených s väčším ohľadom na diváka, čo samozrejme nemusí znamenať, že boli pravdivejšie a filmársky kvalitnejšie. Ja som však už z filmov z druhej svetovej vojny unavený. Nachádzam v nich máločo nové, niečo, čo by som už v tej, či onej podobe predtým nevidel, prípadne o tom nečítal. Wajdov film si zapamätám najmä preto, že bol veľmi dobre filmársky zvládnutý a hlavná postava si za svoj humanizmus a neskutočnú ľudskosť zaslúži môj obdiv. (23.09.2023)

Rok 1936. Dr. Janusz Korczak (vlastným menom Henryk Goldszmit ) má v rozhlase svoju reláciu a chcel by ju rozšíriť na priame vysielanie s deťmi. Nepochodil a ako Židovi bola táto relácia zrušená. Sklamaný sa úplne oddá práci v prospech židovského sirotinca v priestoroch svojho domu, neskôr bol prinútený sirotinec presťahovať do geta. 5. augusta roku 1942 gestapo obsadili sirotinec, zhromaždili 196 deti a 12 zamestnancov. Deti boli oblečení do svojich najlepších šiat, a každý niesol modrú školskú tašku a obľúbenú knihu alebo hračku. Janusz Korczak pochodoval v čele a držal deti za ruky, odmietol všetky ponuky o svoju záchranu. Prepravili ich do koncentračného tábora Treblinka, kde ich v septembri 1942 povraždili nacisti v plynovej komore. (20.07.2015)

S tímhle filmem jsem váhal, i přes Wajdovo dosavadní špičkové renomé. Natočit něco o Januszi Korczakovi, aby to nebyl příliš dokument, příliš naivní a příliš mýtizující, to rozhodně není jen tak. Když jsem nedávno viděl izraelský dokument z Waršavského ghetta "Nedokončený film", nemohl jsem už jinak. Wajda (nejspíš s Agnieszkou Hollandovou) se rozhodl pro vysoké tempo, jak se říká: od startu až do cíle. A cíl byl také to, čeho jsem se obával... a tak bych rád viděl film o tom, jak tato varianta "neukončeného konce" vznikla, kdo ji vymyslel a kdo ji prosadil... (02.11.2020)

Velice solidní film o Holocaustu, který skutečně neprávem zapadl. V tomto případě se spojily dvě silné osobnosti - režisérský matador Andrzej Wajda a výborná vypravěčka silných příběhů Agnieszka Holland. Toto spojení nemohlo dopadnout špatně. Nabízí se srovnání s filmem K. Kachyni Poslední motýl, jenž vznikal téměř současně a rovněž se zabýval tématem holocaust/ghetto a děti. Zatímco Kachyňa se vydal osobitější cestou sugestivního vyprávění, přičemž se nevyhnul se jisté efektnosti a emoční přímočarosti, Wajda je nenápadnější a syrovější - drží se fakt, klade důraz na každodennost a přitom pomalu graduje příběh, čímž vytváří přirozenou a silnou emoci, jež přichází až v samotném závěru. Navíc, tak jak již bylo v Polsku zvykem, se snaží problematizovat minulost, nahlížet ji morálně nejednoznačně a komplexně - v tomto je hlavní deviza snímku. I když tedy jde o pomník velikého člověka, jenž ze všech situací vychází s čistým štítem (a snad tomu tak opravdu bylo), polský národ samotný přichází trochu zkrátka - je nahlédnut se zdravou dávkou skepse a kriticky. Právě tato cesta skutečně vede k tomu, že nevznikla nová obdoba socrealistických biografií, ale snímek, v němž neochvějné hrdinství člověka nevyznívá nepřirozeně či jako umělá ideologie. Wajda historické filmy skutečně umí, jak dokázal i Katyní, jež vznikla ještě řadu let po Korczakovi - žádný chladný akademismus, žádná přehnaná pietnost, prostě dobře vyvážené filmy, nutící k přemýšlení beze strachu z možných střetů zájmů. (19.10.2012)