Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

|| Scenár: Iain Forsyth, Jane Pollard, Nick Cave | Hudba: Warren Ellis | Distribúcia: Drafthouse Films | Štúdio: Corniche Pictures, BFI, Film4, Pulse Films | Rozpočet: ? $ | Tržby: 2,095,156 $ | Ocenenia: BAFTA - Nom. Naj. Dok., Athens IFF - Hudba a Film, British IFA - cena Douglas Hickox, Sundance FF - Réžia, Editing. Spolu: 7 výhier a 12 nominácií || Pre nezaintersovaných veľké WTF. Jeden z najrozporuplnejších filmových zážitkov v roku 2014. Znovu by som si to určite nepustil. A pretože životné dielo Cave-a nepoznám, budem hodnotiť neutrálne. Jednoznačne vhodnejšie pre fanušíkov... 50% | FullHD, THX, EN DTS | (17.01.2015)

Není to stavění na piedestal, není to dokument z natáčení, není to sledování mluvících hlav. Jen Cave, jezdící svým autem a trochu nostalgicky vzpomínající na svou minulost, tahá střípky z archivu jak milé králíky ze svého feťáckého klobouku, a mezi tím dělá to, co celý život - tvoří. Protože heroin, alkohol, ženy, sláva... přes to všechno, největší drogou pro něj stejně vždy byl psací stroj, tužka, noty, klavír. Dokonalá hudba, vyvěrající z jeho démony posedlé duše a vzpomínek na životy, které prožil ve svém dětství, na cestách, i ve vlastní hlavě. Pro Caveofily orgasmus. 8/10 (02.01.2015)

Cave stárne se ctí a Forsyth s Pollardovou o tom dokázali podat báječně sugestivní zprávu. Díky moři inscenačních libůstek, mimořádně invenčnímu střihu a charismatu hlavního představitele to má atmosféru jak bejk, náhled do Caveova tvůrčího procesu a jeho úvahy o muzice jsou ohromně inspirativní pro kohokoli, kdo se do ní snaží taky fušovat… Kdyby se to v závěru nepřehnalo s tlakem na mystickou pilu a kdyby se točilo na klasický filmový materiál a ne na studený digitál, bylo to pro mě za plný počet. — Po druhém zkouknutí, duben 2017: Ale tak jasně že se dědek stylizuje a sebedojímá, jenže to pro mě není rozhodující, učarovává mi tím, jak se i v té stylizaci (možná díky ní) dokáže s upřímností dotýkat podstatných věcí, víc pravda okolo tvorby než okolo života, ale z toho, abych chtěl slyšet životní pravdy zrovna od lehce dekadentních australských bigbítových šansoniérů, už jsem přece jen vyrost. (26.07.2014)

Tohle jsem si nikdy neměla pouštět, pokud jsem Cavea chtěla vidět jako dřív. Naskytnul se mi zde pohled na pozérskýho intelektuáního snoba, který nezvládá posedlost sám sebou. Můj pohled na jeho hudbu se tím samozřejmě nemění, ale ne nadarmo se říká, že by obdivovatel neměl "poznat" svého "idola". Člověk má tendence si slavné umělce idealizovat, což se mi zřejmě stalo, přestože slovo "idol" bylo použité v nadsázce. Ale prostě mi byl Cave skrze jeho hudbu sympatický, videoklipy nevyjímaje. To, co jsem viděla, můj pohled na něj jako na člověka, dost změnilo. Tak třeba ta "terapie", co v dokumentu vidíme. Taková terapie by byla s prominutím na h..., protože ten "terapeut" sebou okouzlenému Caveovi jen leze do řiti. Nijak ho nezpochybńuje, neponouká, jen se ptá a doptává na věci, na kterých je poznat, že o nich sám Cave chce mluvit (jasně, chápu, režisérský a dramaturgický záměr, ale pořád to působí strašně egocentricky, včetně způsobu, JAK to Cave vypráví) a Cave tam vypráví velmi detailně o sobě (samozřejmě), ale o věcech, které ani nejsou tolik zajímavé - možná maximálně pro opravdu šílené fanoušky, takový ten typ, co prohlásí za svatou i zem, po které modla chodí. Prostě na té terapii nic neřeší, jen se tam tak vykecává. Jeho projev je v celém dokumentu strašně arogantní, nemůžu si pomoct, ale vyvolává to ve mně automaticky antipatie.A za největší průser považuju to (když se nad tím zamýšlím, tak to jde dobře ruku v ruce s tím "full of himself" přístupem a s tím intošským pozérstvím), že filmu úplně chybí humor a nadsázka. Prostě Cave vypráví a popisuje, proč a co udělal, a kamarádi a kolegové mu nahrávají a celkově mu jdou na ruku, aby se mohl nadále opěvovat. Něco jako když sedíte v kavárně a za váma se dva pseudointelektuálové vzájemně ujištují o své výjimečnosti. Chvílema mi přišlo, že je na tom ten Cave tak, že už ani neví, jestli ten jeho projev je póza, nebo ne. A doslova mě znechutila scéna téměř na konci, kdy kouká na nějaký film se svýma synama, a všichni se smějí při stejných pasážích a pak v jednom momentu všichni najednou citují jednu větu z filmu, a pak je střih. Takže divák se má podívat, jak krásný a blízký má vztah se svou rodinou a jak jsou na jedné vlně a bla bla, přitom je vidět, že ta scéna JE stylizovaná a nahraná, jako vše ostatní zde. Prostě to není autentický. V podstatě nemám nic proti "jinak" pojatým dokumentům, ani jsem nečekala, "tradiční" pojetí, ale koukat se hodinu a půl na Caveovu "ódu na sebe", to jsem fakt nečekala. A ta hodina a půl ubíhala pomaleji, než tříapůlhodinový Ben Hur. (20.11.2020)

Sonda do duše vynikajícího umělce, jakým Nick Cave bezesporu je. Ten chlap co za svůj život dokázal jen potvrzuje jeho účast na první příčce všestraných umělců - po hudební stránce i spisovatelské, nebo malířské. Je to prvotřídní Formát! A poslední song, kterej zazní v tomto dokumentu je odzbrojující! Vidět ho naživo, tak už asi neprocitnu...Pro fanoušky jasná povinnost, pro ostatní určitě dobrej tip udělat si svůj názor na tohoto pána. (28.10.2014)