Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Ech Nicku, tohle bylo naprosto neočekávané a taky to nejhorší, co se mohlo stát, tohle byla nuda! První půlka byla skoro k nepřečkání a těch pár pěkných okamžiků (zejména ty úplně civilní chvíle), včetně strhujícího závěru (Jubilee Street) už to nezachránilo. Archiv, kde se zbožnou uctivostí a v bílých rukavičkách berou do rukou ohmatané paperbacky a fotografie a naslouchají odbornému výkladu a identifikaci; fanynky a fanoušci pod pódiem v naprostém vytržení z blízkosti jejich boha; nesmírně seriózně pojaté sezení s psychologem (nebo to snad byl novinář?). A v závěru s prostřihy do minulosti rostoucí smutek z toho, že tam kde si vystačil v minimálním složení teď potřebuje k umocnění smyčce, velkolepý orchestr a dětský sbor. Grindermana na tebe, Nicku! PS: Blixa už nám taky zatraceně sešel a koneckonců ani ta jindy tak vystajlovaná Kylie nezastře drobné vrásky v obličeji. Všichni holt stárneme a měkneme, tomu říkám resumé. Ach. (27.01.2015)

Jestli nemáte rádi Nicka Cavea, tak se na tohle zrovna vyserte. Dvojice tvůrců, která s australským zpěvákem nespolupracuje poprvé, totiž nevede diváka za ručičku, zásadně netitulkuje a nevysvětluje. Četli ste Smrt zajdy Monroea? Tak vás pobaví Caveovo vypnutí rádia, když začne hrát Can't Get You Out Of My Head. Poznej Blixu, poznej Kylie, poznej Warena a další, co se zpěvákem jezdí autem a u toho ho zpovídají. Jasně, konec trošilinku zavání kýčem, ale Jubillee Street chceš slyšet z dolby soundu! (LFŠ 2014) (27.07.2014)

No áno, nie som fanúšik Nicka, v pamäti mám zopár piesní z deväťdesiatok, ktoré sa mi páčili, najmä z albumu z roku 1993 myslím (a nemyslím tie hyperslávne duety). Páčil sa mi výlet do jeho domoviny, cestovanie jeho autom, rozhovory s Winstoneom a Kylie, ale popravde o moc múdrejší po tých deväťdesiatich minútach nie som. Cave pôsobí na javisku ako zviera, v súkromí ako celkom milý sympaťák, ktorý má divoké roky dávno za sebou a rád si pozrie film s deckami s pizzou v ruke. Takže toto je asi fakt len pre hard core fanúšikov, čo o ňom vedia všetko a klasický životopisný dokument by bol pre nich nudný. Mňa by naopak zaujalo práve niečo faktografickejšie o jeho osobnosti. (22.12.2018)

Formát dokumentu mi vyhovoval a i přes to, že jsem fanatický fanoušek Nicka Cava, Warrena Ellise a celkově všech, co se pohybují okolo těchto dvou géniů, mi snímek nepřišel nějak přehnaný a vše, co v něm bylo řečeno, by se mělo tesat do kamene. Pokud bych podobný film točil já, rozhodně bych se víc soustředil na autentickou dokumentaci života hlavních protagonistů a režírovaných sekvencí bych se asi vyvaroval. Stejně jako je Nickův styl surově-poetický - dle mého mělo být vyprávění stejně takové. Nejsilnější jsou potom pro mě pasáže, kdy je zcela autenticky zaznamenávána atmosféra a skutečnost nahrávání jednotlivých singlů na albu Push The Sky Away. Tyto sekvence vyzařují tolik přirozené a upřímné energie díky všem zúčastněným, že lze opravdu přijmout a pochopit vše (pokud je člověk dostatečně empatický), co je v dokumentu řečeno - tedy to, že když se muzika (a vlastně jakékoliv umělecké dílo) dělá upřímně a tak, že jí chce člověk něco sdělit a předat dalším generacím či lidem kolem sebe - tehdy jde o zachycení momentu, lidské emoce, myšlenky, jednoduše řečeno zakonzervování (alespoň dle slov Nicka) příběhu do poetických rýmů a tónů, a ty přetrvají čas a všichni v budoucnu si z nich vezmou přesně to, co potřebují sami pro sebe, aby dokázali lépe pochopit svět kolem nich. (01.08.2014)

Snaží se nám to namluvit, že si zde Nick vylévá srdíčko a přesto to lehce zavání umělostí a hezky načančanou iluzí. Asi bych určitě neměl odvahu odsoudit to jako něco lživého- jsem přesvědčený, že Nick ty věci takhle cítí- ale pro vnímavého diváka je tenhle formát plný zinscenované uvolněnosti a bezprostřednosti přecejenom obtížněji sežvýkatelný. Zaměstnanci archívu fascinovaně hltající Nickovu "přednášku" o fragmentech svého života. Orgasmickým obdivem omámení posluchači na komorním představení.. Takové momenty působí divně a snad až nepatřičně.. Nechtěně to pak působí jako jakási snaha o posílení kultu osobnosti. Těžko se to popisuje konkrétněji, kdo to tam taky cítí, ten ví o čem píšu. .....Na druhou stranu některé postřehy jsou fajn, dialogomonology s přátely překvapivě fungují a finále s perfektně prostříhanou Jubilee Street a houpavým doslovem je fakt kulervoucí zážitek který z toho celého zpětně udělá přecejenom onu hledanou záležitost s přesahem. (20.12.2014)