Osm hrozných

Sranda, jako by první pořádnej letošní sníh v pražských ulicích musel počkat až na promítačku osmého Tarantina v Lucerně; když ve filmu se rozběsní taková zimní vánice. Rovnou tuhle intimní mysteriózní krvavou westernovou konverzačku řadím o level výš než Djanga. Protože je kompaktnější, ukočírovanější, nápaditější, malebnější a prostě líp funguje. Osmička (devítka) hraje nařezově, v čele Jackson s Gogginsem. Radost pohledět na každý záběr a Quentin si hraje s divákem snad víc jak kdy předtím, kolikrát jsem se musel v duchu i nahlas zasmát jaký je ten člověk hovado. A kéž bychom se taky dočkali projekce. "Na vzájemné nenávisti a nevraživosti mezi hrdiny je založena převážná většina dialogů ve filmu. Tarantino tu buduje představu Spojených států jako společenství nenávisti, podezřívavosti a podrazů." (A. Tesař) (05.01.2016)

Pane bože, někdo zastavte Tarantina před tím, než splní své výhrůžky a natočí ten svůj devátý a desátý film. Očividně kompletně zapomněl, co dělá dobrý film dobrým filmem, a co je ještě víc zásadní, zcela zapomněl, co dělalo jeho vlastní první filmy dobrými. Protože to docela určitě nebyly tři hodiny předhánění se v podělaných přízvucích, god dang it! (25.11.2017)

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70% (07.01.2016)

Výborné, není co dodat. Dostal jsem, co jsem čekal a co jsem si zasloužil. Jen zopakuji své varování pro ty, co pohrdají zlodějnou (rozuměj - jsou počítačově negramotní), obléknou hodobóžové tesilky, přičísnou plešku a vyrazí si do kina. Vezměte z domova oblíbený podprdelník, protože jestli vám v polovině nedají desetiminutovku na protažení, brčko či chcandu, zdřevění vám řiťky do stavu, kdy se sice můžete domnívat, že pouštíte jen tichého ducháčka, co prosvětlí atmosféru v sále, ve skutečnosti se však poserete jako za mlada a pak už je pozdě na hrdinství. (03.01.2016)

Bavil jsem se od začátku do konce. Ne jako třeba při Hanebných panchartech - jinak, ale bavil. Znáte ten pocit, který máte při sledování vynikajících divadelních her, při nichž hltáte každé slovo, vychutnáváte si monology a dialogy a nevadilo by vám, kdyby se pořád jen mluvilo, protože se mluví tak skvěle? Přesně takový pocit jsem z Osmi hrozných měl. Čekal jsem, že to bude "něco jako westernoví Gauneři", a toho jsem se také dočkal. Když postavy mluví, má to smysl a je to zábava. Když se děj vrací zpět, má to smysl a je to zábava. Když se střílí a prýští krev, má to smysl. A zase je to zábava. Trochu poupravím jedno otřepané přirovnání: Napětí by se v novém Tarantinovi místy snad ani nedalo ukrojit, jaký drasťák to je. Venku zuří příšerný blizard a uvnitř dřevěné ošuntělé chajdy, do které sněží a fičí, se sešli opravdu divní, nevypočitatelní a nebezpeční lidé, jež je radost sledovat. A navíc - navíc - navíc k tomu hraje (ne)skutečně boží, původní hudba Ennia Morriconeho (konečně se to podařilo!).___P.S. Zklamalo mě asi jedině to, že příběh neměl symbolických osm kapitol. (07.01.2016)