Věčný návrat

Příběh platonické lásky bez jakékoli vášně obou hlavních protagonistů je v totálním protikladu k jejich slovnímu milostně-patetickému projevu a k uslzenému rádoby-srdcervoucímu tragickému konci, kde smrt přijde jako na povel. Marais tady má ještě hodně daleko ke svým pozdějším slavným romantickým hrdinům a Madeleine Solange se téměř celý film projevuje jako živá mrtvola/zombie. Jedna hvězda za jediné oživení v podobě liliputána Achille (Piéral) a jeho matky (Yvonne de Bray). (27.12.2017)

Akýsi novodobý príbeh o bájnom Tristanovi a práve film najviac ťaží z tohoto príbehu, ktorý tancuje na sinusoide osudu - ten občas žičí a občas nie. Osudová láska, ktorá funguje až do smrti. Mladý a ešte bloňdavý gay Marais sa na rolu výborne hodí a jeho rovnako bloňdavá partnerka akoby vyšla zo severských bájí. Síce je tej romantiky príliš a herci v romantických polohách častokrát prehrávajú, má to niečo do seba. Hlavne, keď fungujú veci aj pomimo ústrednej dvojce, z ktorých vytŕča trpaslík (myslím, že si neskôr s Maraisom ešte viackrát zahral) - riadna potvora - aký je malý, taký je potvorný. (15.04.2023)

Můj první kontakt s tradicí kvality a hned v takto velkém stylu. Mám rád vznešená témata. Nadčasová témata. Taková, která si zaslouží precizní zpracování a toho se jim v rukou Jeana Delannoye dostává. Věčný návrat je velmi dobře odvyprávěn, zároveň nový háv původní legendě o Tristanovi a Isoldě sedl přesně na míru. Stěžejní myšlenky o lásce, zradě a zahořklosti jsou dovedeny do potřebné hloubky. Mimo to si přičtěme zajímavé epizodní příběhy. Film si, jak je v tradici kvality zvykem, vytváří svůj vlastní, abstrahovaný svět, ale co je podstatné, funkční svět. (04.08.2011)

Zbytečně rozněžnělá a vzrušená variace na Tristana a Isoldu, která především neuvěřitelně topornou Madeleine Sologne, vystupující jako ve stínu němého filmu, a v závěru otravně ufňukaným Maraisem, působí stylem díla přecitlivělého básníka. Kdo ví, v jakém rozpoložení mysli byl Jean Cocteau při psaní scénáře, filmový pás ale potřebuje jiné pojetí, než básnické obraty psané na papír, to je jisté… II Scénář: Jean Cocteau. 60% (06.12.2011)

Keltskou legendou zasazenou do novodobé Francie vane ledový dech Valhaly a seversky plavá krása hlavních představitelů připomíná křehkost efemérního kvítku, který už v okamžiku svého vzklíčení ví, že jeho čas se počítá jen na okamžiky. Přesto tahle malá fialka z pugetu francouzské kinematografie dokázala vlít sílu do srdcí lámaných válečnými lety a půl století po svém vzniku ve mně probudit jednu z mých největších platonických lásek, když jsem tehdy dávno zaslechla tichý hlas Jeana Maraise: "Je t´aime, Nathalie..." (26.11.2007)