Zimní spánek

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)

Když jsem si dělal dramaturgii filmů, který na festivalu Be2Can navštívím, tak u Zimního spánku jsem se bál, že pro jeho dlouhou stopáž, přetavím Zimní spánek v divákův spánek, ale nakonec zvítězila zvědavost nad čím, že si to kluci a holky v Cannes zaslintaly. Musím uznat, že film má v sobě sílu, která umí přitáhnout a udržet pozornost, ono ostatně u filmu, který je založen na dialozích ani nic jiného nezbývá. Zimní spánek má svoje pihy na kráse. V některých pasažích působí až zbytečně ukecaně a dialogy vedou odnikud nikam. Děj, tak jak ho známe v rovnici, máme zápletku, dáme vývoj příběhu a uděláme finále, tady absolutně neočekávej. Všechno je založený na postavách, jejich vzájemných vztazích, vnitřních duševních bouřkách a fantastických hereckých výkonech. Záležitost jak dělaná pro divadla, ale ty dialogy bych se teda učit nechtěl. Fascinovalo mě jak slovní vatu dokázal během jedné vteřiny vystřídat emotivní uragán. Trošku to střihnout, ale ne zase nějak moc a máme dokonalost. (06.10.2014)

Jít do filmu se skoro 200 minutovou stopáží je pro mě pokaždé obrovskou výzvou, kdo z koho, ale jsem býk, takže jsem se nedala a pustila se do Zimního spánku i když s jistými obavami. Hned na začátku jakoby do mě uhodil blesk při prvních úžasných záběrech na exteriéry, které u mě okamžitě evokovaly Nuriho jiný film Tenkrát v Anatolii. Škoda, že těch záběrů nebylo víc, je to vážně vizuální maxilahůdka. Pak už jen stačilo, abych se naladila na správnou vlnu, nenechala se nikým vyrušovat a ocitla jsem se opět v Anatolii, tentokrát v jednom zajímavém hotelu s jejich obyvateli, kteří mně dělali po celou dobu společnost. Nuri mě dokázal vtáhnout a zapojit do této psychologické, chvílemi až meditativní konverzace mezi jednotlivými osobami, které se prolínaly tak úžasným způsobem a ještě navíc zapojil na maximum i mé emoce, které se co chvíli měnily od nechuti až po silné empatie, či určitou bezmoc. Byla tam jedna chvíle, kdy Nihal mluví upřímně o svých niterných pocitech vzhledem ke svému manželovi a ta se dotkla i mého nitra tak silně, že jsem tam seděla já a ne ona.......naprosto dokonalá výpověď, kde jsem si její slova zapisovala do svého obrazného srdce. Zní to asi pateticky, ale já to tak vážně cítila. A tak Nihal získala veškerou mou empatii, kterou jsem v dané chvíli vlastnila. Herecké výkony všech zúčastněných byly prostě úžasné i když připouštím, že o pár minutek bych to zkrátila. Bylo tam pár míst malinko hluchých, ale můj výsledný dojem je stejně dokonalý. Tak kde jsou další Nuriho projekty, protože po tomto zážitku ho jen tak nepustím k vodě. (24.01.2015)

Balzám pro melancholiky a pesimisty. Bohužel ale ne pro mě. Zbytečně předlouhá stopáž, plná dialogů o nesmrtelnosti brouka. Na druhou stranu nabízí film pěknou kameru snímající lidské fragmenty a zajímavé filmové exteriéry i interiéry. Pěkná je taky herecká a režijní práce s vykreslením psychologie postav. (29.06.2019)

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. (19.10.2014)