Elle

Jak už bylo v komentářích zmíněno, inspiraci Hanekem prakticky nelze v tomto snímku nevidět a srovnání se tak lze jen těžko ubránit. Verhoeven se snažil onen Hanekemu typický (tj. pomalý, náročný a emočně vypjatý) styl pojmout více dynamicky, zřejmě ve snaze natočit film pro širší obecenstvo lépe stravitelný, ale ve výsledku se mu tato snaha spíše vymstila. Nečekejte několik málo dramatických scén dlouhou stopáží vygradovaných k erupci emocí – Elle přichází od prvních minut s kanonádou tragédií nastupujících jedna za druhou jako na běžícím páse a kostlivci skákajícími ze skříně jako králíci z klobouku. Nejen, že tento přístup rychle omrzí, ale především ztrácí svůj hlavní účel – emociálně diváka zdeptat. Takhle mě spíše deptá, že ve mně těch 130 minut znásilňování, umírání a dalších „veselých“ událostí vlastně nic moc nenechalo. (25.01.2017)

Je to přesně tak chytré a perverzní, jak to máme my, oddaní Paulovi fanoušci, rádi (už úvodní scéna jasně napoví, s tvůrcem jakého formátu máme tu čest). Škodí tomu jen přílišná stopáž ve spojení s poněkud vlažným tempem. U jiného režiséra by mě to asi tolik nedrásalo, ale u Verhoevena jsem zvyklý na výrazně dravější přístup... 75 % (30.10.2016)

Vcelku obdivuji sebevědomé očekávání tvůrců tohoto filmu, že někdo bude ochotný přes dvě hodiny sledovat výsek ze života hodně zvláštní ženské postavy, k níž si těžko hledat cestu i sympatie a která až do závěru ani na chvíli nevystoupí z role totálně nevyzpytatelného člověka, u kterého netušíte, co v příští chvíli udělá (čímž má být mj. řečeno, že scénář v podstatě zcela rezignuje na nějaký příběh, v jehož průběhu by se Michèle nějak vyvíjela z bodu A do bodu B - osobně mi přišla v závěru naprosto stejná jako na začátku, jen s tím rozdílem, že kolem ní v průběhu těch dvou hodin umřelo několik lidí a rozflákalo se jedno audi). Pokud tedy hlavním zdrojem toho sebevědomí nebyla skutečnost, že roli Michèle ztvárnila Isabelle Huppert, která je zde samozřejmě herecky excelentní jako vždy a má dostatečně vybudované renomé, aby k filmu dokázala přitáhnout náležitě početné (frankofilní) publikum. Protože se k této cílové skupině neřadím, Elle mě moc nebavila, a musel jsem se dost nutit, abych tu úmornou podívanou zhlédl až do konce. Jak jsem už napsal, Isabelle Huppert je zde sice výborná, ale kvalitní herecký výkon mi ještě nedělá dobrý film (podobně jako rádoby kontroverzní obsah), a navíc mi není úplně příjemné sledovat film, v němž v podstatě z jediného záběru nesleze 62 letá herečka, protože mám ve filmu prostě rád mladý hezký holky, a i když Huppert na svůj věk samozřejmě vypadá výborně, tak mi přišlo minimálně nepatřičné (i za předpokladu, že by její postava vědomě lhala), když v jedné scéně mluví o tom, že má menstruaci, protože je evidentní, že menopauzu má dávno za sebou. Celkově to na mě působilo dojmem, že toto je látka, která na stránkách knihy může fungovat velmi dobře, ale ve filmu bohužel ne, a stále jsem nepřišel na důvod, proč ten film vlastně chtít vidět, pokud člověk není bytostný fanda současného francouzsky mluveného filmu nebo Isabelle Huppert. (15.03.2020)

Verhoevenova tvorba mě asi nikdy nepřestane bavit. Přesto od Černé knihy jsem měl trochu obavy, jestli se už tak trochu nejednalo o jeho filmové rozloučení. Snímkem Elle však moji domněnku, k mému milému překvapení, vyvrátil. Psát o tom, že jde o velmi svéráznou podívanou, ve které znovu nechybí všechny režisérovy libůstky, je asi zbytečné. Už ten mix komorního dramatu, mysteriózního thrilleru a zlomyslné, lehounce dráždivé vztahové tragikomedie dělá svoje. Díky pestré paletě motivů mě sledování filmu opravdu bavilo. Vztah se synem, postupné odkrývání minulosti, stále otrlejší „ozvěny“ znásilnění, cynické pozorování propletence vztahů, absurdní situace, chvilky napětí, sem tam erotické dusno. To vše tam je v různých dávkách, no a v popředí této směsice Isabelle Huppert, která s naprostým přehledem zvládá…leccos (do dnešního dne jsem s ní prakticky nic neviděl, což bych i rád napravil, na druhou stranu díky zkušenosti s Pianistkou už tuším, co od ní můžu očekávat). Solidní 4*, staré prase Verhoeven stále umí. (30.12.2017)

Evropský provokatér a mistr erotických thrillerů Paul Verhoeven se (i s ohledem na svůj pokročilý věk) vrátil ve velkém stylu. Žádná senilní báchorka o jedné manipulativní šéfové, ale poctivá a originální podívaná, která by to měla za oceánem podstatně obtížnější než v tematicky otevřenější Evropě. Verhoeven zkoumá lidskou zvrácenost z několika pohledů, hlavní postava je zkažená potvora, kterou všichni poslouchají a která i po sexuálním násilí na vlastní osobě povstane a dělá, jakoby se nic nestalo. Verhoeven se na lidské slabošství dívá zkušenou optikou, předkládá několik dialogově vypiplaných scén, mnohá překvapení i silná sdělení. Není to film, který by přitáhl masy, ale chlapík, který stojí za vysokorozpočtovými kusy, jako jsou Hvězdná pěchota, Základní instinkt nebo RoboCop, dokázal, že by nás měl těšit častěji. Zdálo se, že za oceánem ztrácel inspiraci, odešel domů, kde pak natočil jeden z nejlepších filmů své kariéry, Černou knihu. Ambice mu nechybí ani tentokrát. Samozřejmě v tom velkou roli hraje odvážná a velmi přesvědčivá Isabelle Huppert, která si řadu scén krade pro sebe. Tempo vlažnější, pár odboček nadbytečných. Místy ale výborně satirické, těším se s Verhoevenem na příště. (31.10.2016)