Vyšší moc

Povedzme si to hneď na začiatku na rovinu. Podobných príbehov sme už videli nespočetne. Zo zdanlivo banálnej záležitosti sa postupne vyvinie manželská kríza. Tým pádom sa nedá vyhnúť určitej predvídateľnosti, keď napríklad v tomto prípade ma dej minimálne prvú hodinu ničím neprekvapil. Najskôr reagujú deti, potom sa udalosť začne rozkladať v hlave manželke a nakoniec manželovi. K tomu sa pridá nejaký pár, ktorý je toho svedkom, vyjadruje sa k tomu a nakoniec sa infikuje Vážne to nie sú spoilery, inak to totiž ani nejde. Lenže v mantineloch určených scenáristom to skvele funguje, všetko je presne načasované, humorné situácie sú skutočne vtipné a trefné a predovšetkým tu máme to nádherné prostredie. Bergmanovsky a Nicholsovksy ladená dráma na horách funguje skvele. Lenže možno práve spomínané kapacity by s postavami urobili asi väčšie hogo fogo. Keď už by ich mali v snehu, tak by na nich nenechali nitku suchú. Záver je podľa mňa mierne kontroverzný. Zámer je jasný, len neviem, či tá situácia nesvedčí skôr o opaku, to je ale na diskusiu, kto sa zľakol a kto nie. (09.10.2014)

Be2Can '14 - "Jako tzv. vyšší moc bývá zpravidla označována objektivně nepředvídatelná a objektivně neodvratitelná náhoda. Někdy však je tento termín chápán úžeji a rozumí se jím pouze tzv. vnější neodvratitelná náhoda, která nezávisí na vůli jedné ze stran. Zjednodušeně řečeno: Vyšší moc znamená nepředvídanou výjimečnou situaci nebo událost, kterou nemohou strany ovlivnit, která brání některé z nich v plnění jejích povinností a která není způsobena její chybou nebo nedbalostí. Jedná se o jakousi překážku ve splnění závazku. [...] Vyšší moc tak typicky nezávisí na vůli ani jedné ze stran, nelze ji ovlivnit a v zásadě ani předvídat. Můžete si pod ní představit například různé přírodní události a kalamity." !MOŽNÝ SPOILER! Jinými slovy muži skrz lavinu (záměrně odstřelenou) bylo zabráněno v plnění povinnosti otce, a proto uprchl. To je samozřejmě napsáno v nadsázce, stejným způsobem je ale potřeba vnímat i celý film, který je protknut švédským humorem à la Roy Andersson. Jednotlivé dny zimní dovolené jsou brány jako kapitoly, kdy každá z nich je uvozena dosti okázalým informačním titulkem a působí jako takové experimentální, terapeutické cvičení na pokračování. Östlund považuje diváka jako sobě rovného, jako distančního pozorovatele-terapeuta-psychologa. Během dlouhých, výhradně statických záběrů mu předkládá kompozičně promyšlené obrazy s vycizelovanými a vypointovanými dialogovými pasážemi (často o genderovém postavení muže a ženy v rodině). V podstatě celým filmem prostupuje téma genderové analýzy rodiny (role matky, role otce), etických a morálních dilemat (o míře sebereflexe a psychologické síle a schopnosti přiznat si vlastní chyby/selhání), která v divákovi vyvolávají určitá očekávaní, jež jsou v závěru narušena a převrácena naruby. Podvratná hra s diváckým očekáváním je vlastně asi hlavním a jediným důvodem určitého odporu částí diváků. Mně to tak zásadní nepřišlo, abych Vyšší moc odmítl, zároveň ale nemám u filmů příliš rád, když si režisér diváka povodí jako Messi půlku obrany. Kronika rozpadu manželství zůstává nenaplněna, přesto 4*. (24.10.2014)

Mě ta depresivní atmosféra asi sedla, herecký výkony jsou taky super. Až teda na scénu, kdy Tomas hystericky brečí, ta na mě působil dost rozpačitě, ale jako vrchol celé té rodinné katastrofy to docela sedlo. Jen je to strašně zbytečně dlouhý, proč režiséři v dnešní době absolutně netočí kratší filmy? Nic co by mělo lehce přes hodinu, všechno jsou skoro dvě a tady to bylo pro mě jediný a velký mínus. Některé scény jsou naprosto bezvýznamné, ale ty silné si mě zase tolik získaly, že to teda Vyšší moci odpustím a půjdu na 4 hvězdy. Ještě bych vytáhl pozici dětí v manželské krizi, docela se mi líbilo, jak tu byla ukázána. (15.07.2015)

Až na ten přespříliš vykonstruovaný konec vynikající severské vztahové drama. Původně to vypadalo, že Ruben Östlund chce svým filmem přispět k debatám o krizi rodiny, nakonec jeho film vypovídal spíše o krizi mužské role v současném genderem a politickou korektností znásilněném světě. A také o současné Evropě, v jejímž pohodlí lidský rod naprosto degeneruje, příroda je zkrocená, zima už neznamená smrt, dokonce i velehory jsou bezpečným místem pro rodiny s malými dětmi, všechno jsme si tady v Evropě ochočili a ono si to ochočilo nás. Dobře jsem si ten rozdíl uvědomil třeba na Novém Zélandu, kde ve stejně blahobytné společnosti ještě stále funguje pocit sounáležitosti a jakési vyšší odpovědnosti za osud druhých, jelikož nikdo nikdy neví, kdy udeří zemětřesení, přijde tsunami, zaúřaduje nevyzpytatelný Tichý oceán...a člověk bude odkázán na pomoc druhého. Tohle v dnešní Evropě naprosto chybí. Nadbytek a absence strachu nás rozkládají zevnitř. Filmu Rubena Östlunda pak ovšem trochu chybí odvaha postavit se kánonu politické korektnosti, rozpad vztahu a partnerský rozkol nakonec onou scénou ve vánici na sjezdovce uhladí a scénou v autobuse uhne úplně někam do absurdna (ta pochodující masa mi svou kolektivistickou vizí připomněla komunistické budovatelské filmy 50. let...akorát tady nepochodovalo dělnictvo vstříc dějinnému optimismu, nýbrž střední třída na sešupu dolů...za všechno totiž můžou diletantští řidiči autobusu...). Stejně tak aby se neprohřešil ani náznakem úlitby ke komerci, pečlivě v celé mizanscéně vymazal jakýkoliv náznak product placementu, zmizelo všechno firemní, loga z bund, lyží, lyžařských brýlí, helem, oblečení...a je to tak nápadně anonymní, až to bije do očí...svou sterilitou... (11.02.2015)

"Tygr sněžný už se řítí! Láska, sliby... vše je v řiti. Kdo uteče, vyhraje? Manželství tě vysaje!" Citově odcizeným interiérem moderního hotelu, v lyžařském ráji, obchází ďábelsky moderní strašidlo vysoké rozvodovosti. Víří sněhový prach nejistoty, žízeň hasí vysoce uměleckým vysáváním chlapských slz a děsně rozpindává malicherné spory, místo aby si ještě jednou pořádně zařvalo jako na lesy a došlo tak, uprostřed majestátních horských štítů, vnitřního klidu a emoční rovnováhy. Bohužel, zodpovědným rodičům dnešní rozháraná doba nepřeje. A artové filmy už vůbec ne. Nejvíc pobavil recept na obnovení soudržnosti rodiny: Na horách nedbejte na mlhu, hustou tak, že by ji Hanč s Vrbatou mohli krájet, navzájem se poztrácejte, své malé děti opusťte a ponechejte samotné uprostřed bílé tmy (to nemělo chybu, jak náš tatínek Jeníčkovi a Mařence utekl do mlhy, nejspíš si mumlaje: "Hlavně zachránit manželku, děti si uděláme nové" :-)), a pak, když se všichni, díky šťastné náhodě (ehm, díky scénáři), opět shledáte, zavýskejte si radostně: "Zvládli jsme to! Rodinu jsme zase stmelili!" Ve strhujícím finále pak rodinku povozil autobusem řidič kamikaze. Co tím chtěl básník říci, jsem nepochopil, což mě, coby řidiče dabldekru, pochopitelně rozrušilo. Art jako kráva. Jen pro lyžaře. (06.04.2022)