Ve sklepě

„Chlap stojí v tříminutovém statickém záběru a z trenýrek mu kouká malé péro. Kde je jako kurva ta message?“ Pán kráčející po projekci po schodech přede mnou to shrnul nejlíp. Prvoplánově šokující, o daných lidech absolutně nic nevypovídající. Stereotyp všeobecného pohledu na Rakušáky vmáčknutý do osmdesátiminutového destilátu. (28.10.2014)

Neodolatelná výprava do lidského bizáru, sklepních věcí o kterých se nemluví. Panoptikum postaviček se všemožnými úchylkami, překvapivě doslovné a otevřené, laděné do obskurní sociologické komedie. Seidl boduje nejenom výběrem nejkarikaturističtějších představitelů různých fetišistických oblastí, ale především jejich absurdním nasnímáním, příznačnou obrazovou kompozicí. A taky pocitově vygradovaným poskládáním mozaiky jejich různorodosti. (22.05.2021)

Film, který chytne za koule. Nahlížet se Seidlem do rakouských sklepení je audiovizuální obdobou čtení diskuzí na zpravodajských serverech. Zvrhle zábavné i děsivé zároveň. Fakt, že podobnou koncentraci exotů nenajdete ani ve všech reality show na Nově a Primě dohromady, vyvolává podezření z účelové snahy šokovat. Domnívám se ale, že pro Seidla jsou sklepy obecně uplatnitelnou metaforou fyzického i myšlenkového uzavření se před okolním světem. Více z aktérů vypráví o tom, jak jej zklamal minulý život „tam venku“ a jak teprve „tady dole“, mimo zraky společnosti mohou k plnému uspokojení ukájet své choutky, ať už jde o oprašování nacistických artefaktů, vytahování umělohmotných mimin z krabic od bot nebo spanking (jedna z normálnějších sexuálních praktik, které zde uvidíte). Také dechová kapela hrající venku je pokaždé orámována vjezdem do garáže, který tak pomyslně vymezuje myšlenkový horizont natáčených lidí. Uzavřenost do vlastního světa a neochota přijímat podněty odporující vytvořenému světonázoru je, obávám se, zásluhou internetu stále silnější. Snadno si lze namísto figury stojící uprostřed dokonale symetrických záběrových kompozic představit člověka sedícího před monitorem. Podobně jako u internetových diskutérů je také u aktérů Ve sklepě patrná – navzdory touze nepouštět svůj vykonstruovaný mikrosvět poněkud paradoxní – vyšší míra exhibicionismu. Nestačí, že máte hlavu plnou fašisticko-sexistických názorů. Třeba je někde s hrdostí vyblít. Bez ohledu na stupeň inscenovanosti některých situací jsem u žádného ze sociálních herců nezaznamenal náznak studu nebo nejistoty ohledně jeho způsobu trávení volného času. Některé úchylky nás zkrátka přesahují natolik, že nám na ně omezený prostor vlastního vědomí (a podvědomí) nestačí. Stejně jako je slečně v posledním záběru filmu očividně malá klec, do které se nechala zavřít. 75% (16.10.2015)

Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem si řekl, že mi to nic neudělá. Nikterak přikrášlená sonda do duší, které mají vlastní svět. Zpomalené záběry jsou až na hranici nudy a švihlost teče proudem. Neboť se jedná o rituály psychóz a vysněný život nejrůznějších mešuge, kteří baží po ceremoniálním prožitku. Jinak řečeno, nahlížet někomu do soukromí, je velmi ošidné hodnotit. (30.03.2016)

Do filmu jsem šel aniž bych věděl kdo ho natočil, ale už po pár minutách mi bylo jasný, že v tom má prsty Ulrich Seidl. Forma vyprávění je podobná jako u jeho staršího filmu Psí dny. Opět máme možnost sledovat pestrou škálu rakouských obyvatel a jejich kostlivce schovávající nikoliv ve skříni, ale ve sklepě. Podle mě ale tenhle kousek nemá takovou sílu a nedosahuje takových kvalit jako film Psí dny. Kdybych neviděl film Psí dny určitě bych hodnotil vyšším počtem hvězd, ale takhle mě to už nijak zvlášť nemohlo překvapit. Navíc tady bylo na můj vkus moc dechovky. Proto je mé hodnocení 4 slabší hvězdy. (21.03.2016)