Čí je to vlastně život

Vždycky mě zajímala otázka eutanazie a ráda se čas od času mrknu na film zaměřený na tohle téma. Občas je to krok vedle, Čí je to vlastně život byl ale přesným opakem...musela jsem se zamyslet nad tim, kdybych skončila na lůžku, uvázaná na péči ostatních..a jak bych se pak dívala na svojí lásku? Proto se mi strašně líbilo uvažování hlavní postavy a je to vlastně i mým vyjádřením na lásku: chtít to nejlepší pro toho, koho milujeme.. Tohle je problematika, kterou spousta lidí nechce vidět, ale skutečnost je taková, že těchto bezmocných, ale naprosto v pořádku uvažujících lidí (bohžužel, kdyby byli zaostalí či dementní, nebylo by to pro ně takové utrpení), je dost a žijí odstrčení od reálného světa v "bezpečí" nemocnic..a je to hodně depresivní představa, už jenom představit si takový život, představit si, že bychom takhle měli dopadnout...... (12.12.2008)

Už název filmu napovídá, o čem vlastně vypráví. Ken Harrison je sochař, který po autonehodě ochrne na celé tělo kromě hlavy. Nemožnost realizovat své fantazie ho mučí natolik, že chce skoncovat se životem, ale má právo volby? Navzdory svému tématu je film hlavně díky vtipálkovi v ústřední roli Kenovi poměrně lehký a nabízí i zajímavé vedlejší postavičky, které si buď oblíbíte nebo ne (jako třeba černý hudebník John). K pochválení tu je i výborný scénář, herci (Richard Dreyfuss hlavně) a líbil se mi šalamounský závěr, kde nám režisér nechává prostor k domyšlení si. Geniální byl záverečný symbolický záběr. (16.02.2008)

Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupném zde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“ Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží být argumentem pro její pasivní formu (čímž zároveň teoretizuje o limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herce Richarda Dreyfusse se mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účast Johna Cassavetese na filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř. Tváře či Žena pod vlivem). 75 % (07.06.2023)

ken měl 27.dubna (datum zmiňuju jen z toho důvodu, že pro někoho z vás může být číslo 27 číslem fatálním;-) vážnou autonehodu, po které zůstane už navždy ochrnutý.. jediné, co je na kenovi v pořádku je jeho mozek a jeho vědomí.. bohužel v tak těžké životní situaci jsou jeho mozek a jeho vědomí zároveň jeho největším nepřítelem.. tento příběh je o právu každého z nás na život a zároveň o právu na smrt.. nikdo by nám ho neměl brát, ani s tím nejlepším úmyslem, vždyť "krutost není v tom někoho zachránit nebo ho nechat umřít.. ta krutost spočívá v tom, že dotyčnému vezmeme právo volby.." (05.10.2007)

Skvěle zvládnuté ožehavé téma práva člověka na to, svobodně se rozhodnout, zda žít či zemřít. I přes vážnost celé věci a některé dramatické scény, se snímek nese v docela humorném duchu, hlavní postava neustále vtipkuje s nemocničním personálem, avšak přesto dává každému jasně najevo, že si přeje jediné - vysvobození. Skvělý Richard Dreyfuss, výborný scénář a velmi silný konec - rozhodně film, který stojí za zhlédnutí. (19.04.2007)