Čí je to vlastně život

Badhamův film bych mohl zařadit do kategorie bildungsfilmů, pokud by někdo tuto analogii s bildungsromány chtěl akceptovat. Na základě uvedených indicií nás vede k logickému rozhodnutí ANO/NE (sochař Harris vs. doktor Emerson) a k jedné odpovědi nás také vede. Nejdřív ale interogativní název filmu: na tuto otázku se ovšem odpovídá mnohem obtížněji, než na volbu přirozené eutanázie. Kdo zná odpověď, ať si ji ale raději nechá pro sebe... Ono rozhodování ANO/NE se také pojí s pojmem svoboda. Harris ji chápe jako možnost nebo nemožnost tvořit. Dovedl bych ji redukovat čistě na problém pohybu: svobodně se moci pohybovat z jednoho místa na druhé. Harrisovi je i takto definovaná svoboda upřena (znám vozíčkáře i slepce, kteří mají volbu času i místa), a nabídnutá "rozptýlení" (čtení, psaní, poslech hudby, konverzace) mu ji nemohou nahradit. Rozhodněme se tedy spolu s ním... Samotný film ovšem není jen suchá logika, je zalidněn spoustou dobře propracovaných vedlejších postav a dějů, které se točí nejen kolem Harrise. Ještě dvě drobné poznámky: 1. Rozdíl mezi vysokou mohoucností (tanečnice) a nemohoucností (Harris) je možná zbytečně akcentovaný. 2. Chybí role přítele (z mládí), který Harrise navštíví v nemocnici. To je ale dobře, toho si může zahrát každý divák podle svého. (07.03.2014)

„Tohle není dialýza?“ Nemoci pohnout svým tělem, nemoci se bránit, být zcela odkázán na pomoc druhých… ne, ne, nedokážu si takovou situaci představit. Nedokážu si ani představit, že bych měl setrvat v takovém stavu pár vteřin. Nejspíš mi chybí ten zdravý nadhled Kena Harrisona, ale stejně jako Ken bych usiloval o jediné – o právo důstojně opustit tento svět na základě vlastního uvážení. Ken má smysl pro humor, překrásnou manželku a tvůrčí povolání – nabízelo by se natočit uslzené sentimentální melodrama s převahou flashbacků a superdojemných scén „kterak už nic nebude jako dřív“. Brian Clark k tomuto (dnes především v Jižní Koreji) oblíbenému schématu nesklouznul a téma smrti pojímá po svém. Kena, v sympatickém podání Richarda Dreyfusse, po celý film neopouští humor, jeho cynismus je věrohodnější než potoky slz a na emoční strunu trošku zabrnká teprve během svého závěrečného „proč bych měl umřít“ monologu. Ač film řeší do značné míry také právní okolnosti eutanazie a v podstatě neopustí prostory nemocnice, nenudí. Důstojné vítězství nad smrtí. 80% (27.06.2010)

Překvapení. Nemám dramata z prostředí nemocnice nijak zvlášť v lásce, ale tohle je tak dobře napsané a tak dobře zahrané, že jsem se prostě nemohl odtrhnout. Postava excentrického sochaře, který ochrne a ztratí tak vše, co v životě miloval, je fantastická, plná života a rozporů. Cením si toho, že film nijak nenabádá k jasné odpovědi a dilema "má člověk právo rozhodovat, zda je jeho život hodný žití" nakonec vyzní krásně otevřeně. Zastaví se kdesi mezi depresí a úlevou. Badhamův snímek prostě otevře problém, vtáhne vás do něj a v závěru nabídne výmluvné tři tečky. Tohle drama beru. (16.04.2007)

Zřejmě jedna z nejlepších hereckých rolí Richarda Dreyfusse, kde je určitě velmi náročné přesvědčit diváka, jakými pocity prochází a k jakému rozhodnutí může nakonec dospět takový člověk jako v tomhle případě Ken. Byl jako každý jiný, miloval život, miloval svou nádhernou ženu a svýma rukama vytvářel až do osudného dne krásná sochařské díla. Jeden krátký moment stačil převrátit tohle všechno naruby a já Kena pak už jen sledovala, jak se v nemocnici postupně dopracovává k určitému rozhodnutí, ale setkal se s velkým nepochopením a odporem. K mému vyššímu hodnocení přispěla určitě i jeho obhajoba před soudem, která byla maximálně přesvědčivá a odzbrojující. Já osobně si vůbec nedovedu představit, jak bych se v takové situaci zachovala a doufám, že k ní nikdy nedojde. Ale znala jsem jednoho muže, který v osmnácti letech po autonehodě ochrnul totálně na celé tělo. On měl ovšem oproti Kenovi i přes ten obrovský handicap velmi silnou touhu žít. Jeho vnitřní orgány ale takovou zátěž dlouho nevydržely a on zemřel. Z mého hlediska to bylo v danou chvíli vysvobození nejen pro něj, ale i pro jeho blízké. Jen jsem tím chtěla říct, že každý má právo rozhodnout se v takové situaci jak sám cítí a chce, ale to ještě neznamená, že musím být nutně zastáncem eutanázie. Škoda, že takové snímky zapadají v proudu času a mezi mraky jiných filmů. (10.01.2015)

Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupném zde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“ Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží být argumentem pro její pasivní formu (čímž zároveň teoretizuje o limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herce Richarda Dreyfusse se mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účast Johna Cassavetese na filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř. Tváře či Žena pod vlivem). 75 % (07.06.2023)