Noční můra

Rave film v2.0. Ve skutečnosti milé a citlivé dílo o zhmotněné distanci od odzicené společnosti rámované výsostnou agresivní formou bez jakéhokoli přešlapu. Nechat odpálit v průběhu filmu repráky je povinnost, stejně jako zlynčovat majitele kina, jenž odmítá uposlechnout výzvy autorů "Tento film by měl být puštěn NAHLAS." Od pořadatelů Festivalu otrlého diváka se však takových podpásovek netřeba bát. PS: je možná i interpretace, ve které dívka a její mazlíček strádají v okolí ohavného fialovovlasého žabího monstra, které chystá pozřít ze světa poslední zbytky dobra svým pohledem (13.03.2016)

Hmm, takže další artový horror pro teenagery? Nedávno jsem viděl Thelmu, nějaký rok zpátky Ať vejde ten pravý a čumím, kolik tvůrců se dnes pokouší skloubit drama o dospívání s fantaskním horrorem a zároveň stylem festivalového artu. Tato německá Noční můra mi sice z těchto filmů přišla nejlepší, ale... První půlhodinu jsem trochu zmateně, částečně lhostejně sledoval střídající se dvě podoby filmu, z nichž jednu představovalo paření mládeže v doprovodu dunícího techna a nepříjemně epilepticky blikajících světel, zatímco druhou bylo relativně slušné teenagerské drama, které však k protikladu onoho pařícího běsnění nasadilo až neúměrně pomalé tempo. Svůj smysl ta úvodní půlhodina směrem k dalšímu vývoji motivů měla, jen jsem se do toho stylu dostával obtížně a i později pocítil pár výkyvů, pročež mi ten film nepřinesl tak mimořádný zážitek. Po půlhodině se ale TO překvapení, o něž kráčí ve fantastické zápletce, plně objeví a pak už bylo pro mě zajímavé sledovat napínavý vývoj bizarně přátelského až telepaticky propojeného vztahu mezi dívkou a něžným monstrem, či-li originální a novou krásku a zvíře v době mobilů, v konfrontaci s problémy dospívání, mládežnických zájmů a rodinných vztahů. Závěrečná scéna, zdůrazňující jak potřebu vzájemného pouta, tak nedostatek tolerance jinakosti v běžné společnosti, mě svým lynchovsky snovým pojetím doslova ohromila. Jinak ale, ač se to zde týče jen vedlejších postav, za krátkou dobu jsem viděl už druhý film, v němž současná mládež užívá drogy a je to vykresleno jako něco úplně normálního až bezproblémového... a tohle procitnutí mě celkem děsí. [65%] (23.05.2024)

Keby som epileptik, tak sa po Nočnej more trasiem až dodnes. Na čo samozrejme z pochopiteľných dôvodov upozorňuje film už na začiatku. Diskotékové scény plné hlasnej a pre bežného poslucháča vyslovene nepríjemne znejúcej hudby, vytvárajú v divákovi skutočne creepy feelings, čo je aj ich podstatou... no áá, darí sa im to naozaj obstojne. Jednalo sa o filmový experiment, ktorý z určitej časti vyšiel - desivé melódie, kvalitne-nepríjemná atmosféra a strachnaháňajúce prevedenie diskotékových scén. Ale z druhej časti si snímok akosi veľkú chválu nezasluhuje a to vravím najmä o nedotiahnutom príbehu, ktorý vo svojej podstate nezdeluje skutočne nič a jedno veľké nič si z projekcie odnesie aj divák samotný. (20.09.2016)

Přesně v tomto bodě pro mě začíná nová dimenze moderních hororů. Do tohohle jsem šla opravdu po hlavě a ani se neobtěžovala dívat na trailer, jen mě zkrátka lákal ulítlý popis, který by mi mohl poskytnout ve Varech alespoň jeden mindfuck zážitek. Samozřejmě rozpaky byly, už jen kvůli zemi původu a onomu divnému příběhu. Mrzí mě jen, že jsem nebyla na půlnoční projekci opravdu nabitá energií a únava mi působila mírně nestřízlivý stav, pokud ale u tohoto filmu usnete, máte jistotu, že vás za chvíli probudí menší infarkt. Der Nachtmahr je pro mě každopádně od doby It Follows nejlepším hororem za poslední rok. To, co předvedl AKIZ jste prostě ještě nikde nikdy neviděli. On nám přinesl novou podobu hororu, která nabízí neskutečně kontroverzní zážitek, o který se stará hlavně ohlušující elektronická hudba a stroboskopové blikání, které vám vypaluje sítnice. Už ta první věta o tom, že film by neměli sledovat osoby s epilepsií mě trošku vyděsila, ale spíše jsem ji pokládala za vtip. Žádný vtip to ovšem nebyl. I naprosto zdravý člověk je po tomto snímku psychicky, ale i fyzicky absolutně vyčerpán tím kvantem audiovizuálních efektů. V podstatě mi o příběh ani moc nešlo, i když s tím jsem neměla nejmenší problém. Největší aktrakcí je tady malé podivné stvoření, o kterém po celou stopáž nevíte, co by mohl být a obrovská spousta technických prosředků. Překvapilo i značné množství humoru, které jsem zpočátku vůbec nečekala, ale AKIZ ho dokázal redukovat tak výborně, že mu to spolknete i s navijákem. V tomto německém hororovém klenotu je opravdu cítit inspirace z děl Gaspara Noeho, což potvrdil i sám režisér na KVIFF talks, kde mi ještě víc otevřel oči a odhalil spoustu tajemství okolo tohoto nevšedního filmu, za kterým stojí třináct let tvrdé dřiny, psychického vyčerpání a dokonce i krajní chudoby. AKIZ se pro mě stává absolutně záhadnou a inspirativní osobou, která dokázala stvořit tak skvostně netradiční kinematografický zážitek ve velkém měřítku, jež mě při několika scénách donutil vyhrknout slzy strachem a žaludek se mi svíral jako na centrifuze. Šíleně prahnu po tom vidět tento snímek znovu, ale pokud si ho opravdu chcete užít, není jiná možnost než ho vidět v kině. Mně se naštěstí poštěstilo, ale ani tak jsem se ho nestihla dostatečně nabažit. Smekám klobouk a doufám, že slíbená trilogie pana Achima Bornhaka už je na cestě. Bezkonkurenčně největší zážitek na KVIFF 2016. (25.07.2016)

Éééj veru skoro 5*. Mindfuck ako vyšitý ktorý mi v prvej polovici nedal oddýchnuť. Ťažké techno, stroboskopické zábery, hmatateľná atmosféra po užití drog, prepad do temna po užití nadmerného množstva alkoholu, no audiovizuálna dokonalosť. Po príchode porušeného embrya to na kvalite síce nestratilo ale tempo sa spomalilo čo ma tak trocha zamrzelo. David Lynch ani Gaspar Noe by sa za túto snímku rozhodne nemuseli hanbiť. (06.01.2017)